Michail Uspenskij - Zmijí mléko

Místa v pohodlném vládním „uraganu“ se vévoda zřekl.

„Pojedu před vámi, budu vám ukazovat cestu.“

Věděl, že hluk motocyklu zaslechne jeho skupina přes dvě čtvrti.

Letěli jako vítr. Hlídky se polekaně tiskly ke stěnám, policisté vzdávali čest, zloději zahazovali lup a schovávali se v uličkách.

Ve dvoře rodinného domu bylo ticho, pouze u zdi seděl lehce raněný a zkoušel z kousků mramoru sestavit rozbitou sochu. Seděl přitom na lehkém kulometu, ale o tom věděl jenom vévoda.

Andrej Jašmaa vystoupil a pokynul dvěma svým hromotlukům, aby připravili nosítka. Hromotlukové zareptali, že to není jejich hromotlucká povinnost. Vévoda prohodil zlomyslně: Jen ochutnejte kousek našeho sanitářského chleba.

V improvizovaném lazaretu to páchlo. Ranění byli položení podél stěn i u vchodu a uprostřed místnosti stál jídelní stůl s otlučenými okraji. Na něm ležel člověk velké postavy, přikrytý závěsem, vyšívaným zlatem. Hlavu a obličej měl ve špinavých obvazech, z nichž bylo vidět jen špičatý černý nos. Stejně tak černá, mohutná ruka visela bezvládně dolů. U stolu stál bývalý kaprál palácové stráže v lékařském plášti a pro větší přesvědčivost, hlupák, držel v ruce klystýr.

Andrej Kornějevič Jašmaa položil vak a vrhl se raněnému na hruď. V tom okamžiku ho však černé ruce obemkly kolem pasu a zanechávaly při tom na jeho světlém plášti černé stopy.

Dva hromotluci s nosítky se zastavili, když ucítili ostré nože, ale třetí se zastavit nechtěl…

Lehce i těžce ranění reagovali rychle a organizovaně. Panu vicepremiérovi zalepili ústa páskou a ruce i nohy spoutali speciálními provazy z kůže vodní zmije — Jeho Výsost výborně znala schopnosti Pozemšťanů.

„Neškubejte sebou, pane Jašmaa,“ řekl vévoda Alajský. „Ničeho tím nedocílíte. Prostě naše vojenská rozvědka právě zahájila akci, kterou plánujeme už tři roky — operaci „Progresor“.

Podle všech pravidel by se mělo troubit k boji, vyhlašovat zvláštní opatření a možná dokonce i celkovou mobilizaci, protože byl napaden systém, který představoval jeden z hlavních pilířů nejen Země, ale i Periferie.

Nic takového Maxim neudělal.

Místo toho vydatně posnídal, i když každé sousto do sebe musel dostávat silou. Pak vypil ohromný pohár velrybího mléka a vrátil se k práci.

Přibližně měsíc před mimořádnou událostí o sobě dala vědět jakási tuctová organizace — Liga nevměšování. Její předseda, nějaký Anděl Teofilovič Kopec, ultimativně požadoval likvidaci institutu progresorství a ušetřené prostředky využít… Maxim už zapomněl, jaké využití měl pro ušetřené prostředky Anděl Teofilovič Kopec, snědý vousatý mladík se zrcadlovými brýlemi.

„Podíváme se na to,“ rozhodl se Maxim a vyžádal si od VCI údaje o Kopci, o Lize i zápis z jejich jediného rozhovoru.

„ŽÁDNÉ ÚDAJE,“ zablikala úslužně obrazovka.

„Musím se spojit s někým z lidenů,“ zamyslel se. „Logovenko nám sliboval v případě nebezpečí veškerou pomoc…“

Ale spojit se jen tak z ničeho nic s lideny nebylo možné. Nedalo se čekat, že by se někdo z nich zrovna nacházel na Zemi a ještě méně pravděpodobné bylo, že by dotyčný chtěl mluvit zrovna s představitelem Komkonu 2. Navíc lidenové VCI nepotřebují a progresorstvím se nezabývají.

Stop. Tojvo Glumov. Tojvo Glumov pracoval dva roky jako progresor, dokonce přímo na Gigandě, ještě před válkou. Zprvu zastával jakési bezvýznamné místo v Imperiální bance Kargonu, ale pak při jednom přepadení celou bandu přinutil lehnout si na podlahu a udržel ji tak až do příjezdu policie. Byl za to jmenován velitelem ochrany a vyznamenán Řádem naprosté odvahy s právem vlastnit zemědělský pozemek a vzdávat čest vojákům až od hodnosti brigádního generála.

Na vrcholu kariéry podal Tojvo Glumov demisi, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Lev Abalkin také kdysi bez vysvětlení svévolně opustil Sarakš a zdá se, že při tom kohosi zabil.

Abalkin, jeden z „podvržených“, začal hledat detonátor a výsledkem byla jeho smrt kulkou Rudolfa Sikorského. Tojvo Glumov začal hledat Poutníky a výsledkem bylo, že se stal lidenem…

Maxim si vyžádal služební spis Tojvo Glumova. Jak se dalo čekat, podle nových údajů VCI Tojvo Glumov po skončení školy progresorů na žádné Gigandě nepracoval, protože taková planeta přece ve vesmíru neexistuje. Místo toho se z nějakého důvodu stal zootechnikem na farmě Volha — Jednorožec, načež tohoto bezcenného zootechnika k sobě vzal z ničeho nic jakýsi Kammerer. Komkon 2 tou dobou zřejmě nutně potřeboval zootechniky s progresorským vzděláním…

Náhle ho napadla nesmyslná myšlenka. V této situaci ovšem žádná myšlenka nemohla být úplně nesmyslná.

Tojvo Glumov se na Gigandě dozvěděl o Poutnících něco, co se neodvážil nikomu říci. Zjistil něco klíčového, něco tak klíčového a strašného, že naprosto uvěřil v jejich současnou činnost a touto vírou nakazil celý Komkon 2. A potom, když zjistil svoji lidskou bezmoc, stal se lidenem. Schoval se mezi lideny. Utekl k lidenům. Přihlásil se k lidenům. A všechny naše výklady Velkého rozkolu jsou chybné. Je to prostě úkryt, emigrace před hrozbou invaze. Spravedliví se zachrání. Budou sedět ve svém nepochopitelném světě, dokud budou Poutníci rolovat naše nebe jako koberec. Což zahajují tím, že začínají likvidovat VCI.

Maxim si připomněl jakýsi starý román, ve kterém odsoudili nenapravitelného zloděje k likvidaci osobnosti. V jeho vnímání nejprve zmizel Měsíc, pak hvězdy, potom začali mizet lidé, domy, předměty… Nyní to bude stejné, ovšem ve světě informací.

Spojil se s Komkonem 1. Jean — Claude byl také otřesen.

„Nemohu se spojit s Gigandou,“ řekl.

„Samozřejmě,“ souhlasil Maxim. „Když žádná Giganda není, nemůže existovat ani spojení s ní. Raději přemýšlej, Jean-Claude, a bez paniky, na téma Giganda — Poutníci. Přece alespoń zhruba znáš všechna hlášení. Není možné, abychom byli bez VCI vyřízení. Co bychom to byli za rozvědčíky.“

„To my jsme rozvědčíci,“ řekl Volodarskij. „Vy jste kontrarozvědčíci. Na Gigandě a v jejím okolí, alespoń pokud si pamatuji, nikdy nebyly pozorovány po Poutnících ani stopy. Kromě jednoho kousku jantarinu v Imperiálním kabinetu kuriozit.“

„I to stačí,“ řekl Maxim. „Vzpomínej dál, vzpomínej. Obávám se, že od nynějška se budeme muset spoléhat jenom na vlastní mozky.“

„Valdemar Mbonga hlásil, že v legendách obyvatel Souostroví Ťurju jsou zmínky o nějakých podivných věcech, které se zkoušely prokopat do nitra světa, ale místní bohové je za to prokleli…“

„Vida,“ řekl Maxim. „Na to téma přece musí být nějaká kniha, monografie nebo tak něco. Podívej se, Jean-Claude, seber z knihoven všechny údaje o Gigandě a znovu je zapiš do VCI. Nesmíme jen sedět s rukama za zády.“

„Po žádných knihovnách chodit nebudu,“ hněvivě odvětil Volodarskij. „Mám úplně jiné starosti. Na Gigandě mám plno lidí bez spojení a nevím, jestli bych je neměl evakuovat.“

„Nedělej paniku,“ řekl Maxim. „Stávalo se, že i roky sedávali rozvědčíci v horších říších. Vydrží, tvoji progresoři. Zanadávají si, ale vydrží. K čertu teď s Gigandou.“

„K čertu teď s Poutníky,“ namítl Volodarskij. „Možná se prostě na Zemi narodil druhý Bromberg, zaměřil se na progresorství a začal ho poškozovat…“