Michail Uspenskij - Zmijí mléko

Množství sanitářů uvolńovalo cestu k divadlu.

„Proč mají lapiduši samopaly?“ divil se generál. „Vždyť s nimi vypadají hloupě.“

„Vyskytly se případy útoků na sanitky,“ řekl adjutant. „Nějací grázlové chtěli získat vakcínu, tak doktor Magga zažádal… A u sanitářů je disciplína, ne jako u…“

Nedomluvil, protože musel vyskočit a otevřít před náčelníkem dveře.

Vchod do bývalého Imperátorského divadla, nyní Lidového shromáždění, byl vystlán koberci, na kterých se válely rozličné zbraně. Všichni vcházející byli přísně prohlíženi a bez pistole chodily v hlavním městě jen malé děti. Kontrolu prováděli lidé v námořnické uniformě.

„Posádka povstaleckého křižníku Alajská Jitřenka, bratře premiére. První se vrhli na tyrana…“

Premiér milostivě kývl a šel dál. Imperátorské divadlo bývalo překrásné. Vyzařovala z něj starobylost. Když kdysi po vítězném povstání vzniklo Alajské vévodství, tyranové a despoti měli tolik rozumu, že se tu ničeho nedotkli a pouze včas dávali peníze na restaurátorské práce. Kdysi se tu sjížděly kočáry tažené šestispřežími, pak první parní vozy, potom… Mnoho toho bylo potom. Zde vystupoval veliký Linagg, zde se blýskla opojná Barugga, zde se klaněl skvělý komik Nigga, nyní odhalený jako imperátorský špion…

Podle tradice se ke každé premiéře tkal gobelín, zobrazující jednu ze scén nové hry, takže na stěnách nebylo jediné volné místečko. Pod gobelíny stávaly drahocenné vázy z předchozí dynastie Tuk a v nich se denně měnily vzácné květiny, přivážené až ze Souostroví.

Nyní byly gobelíny částečně odtrhané a rozkradené, částečně špinavé, jak je kdosi užíval k utírání bot. A ve vázách, v těch, které ještě nebyly rozbité, byla jakási vysoce podezřelá hmota.

„Včera je prý všechny vyčistili,“ řekl bledý adjutant. „Kdy dostanou rozum?“

„Nevšímej si toho, bratře adjutante,“ uklidńoval ho premiér. „To je jen výraz nekonečného pohrdání našeho lidu aristokratickými zbytečnostmi.“

Adjutant vzdychl a vedl ho na jeviště. Přitom vložil do náčelnické ruky text řeči, stočený do trubičky. Proslov napsal vynikající spisovatel Ljagga, celým srdcem přijímající nový režim. Premiér si již dříve řeč přečetl a vyškrtl slovo „nejdemokratičtějšími“, protože bylo pro vojenskou osobu nevyslovitelné. Pak ji schválil.

Premiér bojácně vyhlédl do sálu. Ten byl nabitý, že by jablko nepropadlo. Vojáci, námořníci, vejcořezi, žebráci z periferie, dělníci v typických modrých oblecích, nějací venkované, dokonce i domorodci ze Souostroví ve svých pruhovaných kabátcích a s vysokými příčesky, pokropenými zaschlou krví nepřátel.

A ve vévodské lуži se usadili vedoucí představitelé státu — členové výkonného výboru Svazu bojovníků kohosi s čímsi. Těch se bál premiér nejvíce.

„Synové svobodného Alaje,“ zkusil si začátek řeči. „V těžký čas, v hodině zkoušek, kdy zuby krvavého draka Gugu kontrarevoluce jsou připravené..“

„Je čas,“ nešetrně do něj strčil adjutant.

Na scéně, na níž se dosud vždy nacházely jen kulisy, byla narychlo postavená tribuna, pokrytá novou alajskou vlajkou — oranžovo-zeleno-modrou.

Za stálého mumlání k ní Gnor Gin přistoupil a strnul.

Uvnitř tribuny, jako přistižený milenec ve skříni, seděl dobře známý člověk a významně si pohazoval s granátem.

„Ano,“ řekla Asja Glumová. Od té doby, kdy se její muž stal lidenem, téměř nevycházela ze své mnohapokojové obytné věže. Čekala. „Ano. Jednou se ukázal.“

„Budu tě obletovat, do rána tě budu hostit,“ připomněl si Maxim staré verše. Prolhaní démoni, nespoutaní synové éteru…

„Zrádcové,“ dodal pro sebe, div že to neřekl nahlas.

„A co je u nich nového?“ zeptal se.

„U nich nové od starého neodlišíš,“ řekla Asja. „I čas se u nich změnil. Zůstal mu jediný lidský cit — stesk. Poslouchal hudbu a mlčel. Bacha a Spencera.“

„Aseńko,“ řekl Maxim. „Vím, že je to pro vás bolestné, ale přece jen mi zkuste trochu pomoci. Zkuste pomoci nám všem…“

„Zkusím,“ řekla bezvýrazně.

„Týká se to doby jeho progresorství. Neříkal nic, když se vrátil z Gigandy? Třeba jen něco nadhodil… O Poutnících.“

„Mluvil jenom o Poutnících,“ odpověděla a pokrčila hubenými rameny. „Navíc… Zdá se, že tam měl nějakou ženskou. Nevím to jistě, ale myslím si to. Nějak ho vyděsila. Něco si prý domyslela a on odtamtud uprchl. Ale to jsou jen moje ženské dohady. Hlavně, že jsem včas utekl, říkal. Co to bylo za krasavici, to nevím. Bože, raději kdyby měl na každé planetě deset milenek, než tohle…“

„Promińte, Asjo,“ řekl Kammerer. „Vždy lidi vyrušuji, když se jim to nejméně hodí.“

„Ne, ráda jsem vás viděla, Maxime. Stejně jako Gorbovského. Když si s ním člověk promluví, tak se uklidní. I když ne nadlouho…“

„Děkuji, Asjo,“ řekl Kammerer. „Kdykoli budete potřebovat, obraťte se na mě.“

„Kdyby něco bylo…“ řekla Asja Glumová a ukončila spojení.

Nic nového se Maxim nedozvěděl. Žena na Gigandě. Co může vědět obyčejná kargonská žena o Poutnících? Nebo to nebyla obyčejná žena?

„Gorbovskij,“ napadlo Kammerera.

K Maximově údivu se stařík nenacházel tam, kde býval vždy, tedy v Leonidově domě, ale sekretář ho objevil až kdesi v městě Antonově, kam ho lékaři pustili s obvyklými námitkami, že člověk jeho věku by už neměl používat nulovou kabinu.

Leonid Andrejevič seděl v parku, obklopen asi pětiletými dětmi, kterým vykládal něco zřejmě mnohem zajímávejšího, než s čím by kdy mohl přijít Kammerer.

„Jestli jsem si to nemyslel,“ řekl svárlivě Gorbovskij. „Takže to je všechno, vy čertíci, pokračování příště.“

Čertíci se otráveně vydali pryč.

„Leonide Andrejeviči,“ řekl Maxim. „Stala se taková…“

„Jsem v obraze,“ řekl Gorbovskij. „S velikým zájmem čekám na vaši verzi, Maxime. Doufám, že si ji patřičně vychutnám, i když ji dokážu předem uhodnout a už se mi z ní předem třesou kolena. Tak jako princi Adolfovi před setkáním s Mračnými bohy…“

„Leonide Andrejeviči,“ zeptal se Maxim. „Copak máte vlastní rozvědku?“

„V mém věku, Veliký Maku, člověk žádnou rozvědku nepotřebuje. Dokonce ani čtení myšlenek. Čekám na vaši koncepci.“

Žádnou zvláštní koncepci Maxim neměl, ale mlčet nemohl.

„Předpokládám,“ začal, „že síly, které nazýváme Poutníci, se pokoušejí zničit celou naši progresorskou činnost. Dovolím si odhadnout, že zlikvidují vůbec celou naši činnost. Mohou zničit naši informační síť na Zemi a možná i na Periferii. Dokonce ne možná, ale pravděpodobně.“

Gorbovskij spokojeně přikyvoval. Maxim pokračoval:

„Komkon 2 navrhuje striktně omezit přístup soukromých osob k VCI, kontrolovat veškeré informace o progresorství a pomalu připravit evakuaci Gigandy.“

„Proč Gigandy?“ zdvihl obočí Gorbovskij. „Pokud vím, nejdražší Korněj Janovič před časem mluvil o skvělých úspěších právě na Gigandě.“

„Ztratili jsme spojení s Gigandou a vůbec nevíme, co se tam děje. Je možné, že se tam vynořili Poutníci, je možné, že planetu přeměnili v černou díru. Všechno je možné.“

„Víte co, Maxime,“ řekl Gorbovskij. „Vy jste samozřejmě skvělý rozvědčík, konspirátor a tak dále. Jenže momentálně nedokážete dát dohromady dva fakty tak, abyste dostal více méně logický výsledek.“