Michail Uspenskij - Zmijí mléko

„Jaký?“

„Zhruba před měsícem se objevilo nenápadné sdělení, že v laboratoři pro výzkum polymerů Janet Krulikovské kdesi pod Kapským městem se podařilo syntetizovat hmotu shodnou s vaším oblíbeným jantarinem.“

„Cože?“ nevěřícně protáhl Maxim.

„Vidličky a nože,“ řekl laskavě Gorbovskij. „A kdo, podle vás, vynalezl jantarin?“

„Poutníci, samozřejmě.“

„Skvěle. Takže jestliže Poutníci vynalezli jantarin… Maxime, přemýšlejte. Když jsem tohle všechno vyprávěl dětičkám, reagovaly mnohem bystřeji.“

„Chcete říci…“

„Samozřejmě. Jenže bych to neměl říci já, ale někdo z Komkonu 2. A potom by se téma Poutníci mělo uzavřít jednou provždy. Ano, příteli, lidenové, to jsme my. Poutníci — to jsme také my. A obávám se, že ten tvor na Arše jsme také my. Celá historie s Poutníky je už dávno sepsána v literatuře, dokonce v dětské. Jenže se to jmenuje dobrodružství Slonohrocha. My ubohá medvíďata, my ubohá prasátka — vždyťjsme sledovala jen vlastní stopy! To, že jsme ty stopy zatím ještě nezanechali, je vedlejší.“

„Leonide Andrejeviči,“ řekl Kammerer. „Ale současná věda o nějaké cykličnosti času vůbec neuvažuje.“

„Neuvažuje, souhlasím. Ale dokud nevytvoříte lepší hypotézu, nic jiného nám nezbude. K čertu, lidé tisíce let věřili, že je čas cyklický — a nic. Pyramidy pořád stojí.“

To byl celý Leonid Andrejevič Gorbovskij. Proslavený pilot, Stopař a filozof. Za nejméně pochopitelného tvora býval vždy považován kyborg Camille, ale i toho, jak se zdá, Gorbovskij bez potíží překonal.

„I ta záležitost s podvrženými nyní vypadá jinak,“ pokračoval Gorbovskij. „Chytří potomci poslali hloupým předkům zásilečku — samozřejmě se záměrem odradit předky od jakési hlouposti. Záměr jim nevyšel, právě díky naší hlouposti a zbabělosti. Bůh je chytrý, ale není zlomyslný. Za mnoho tisíc let přece žádnému nadčlověku nenapadne poslat svým předkům pekelný stroj. Víte, co je to pekelný stroj?“

„Vím,“ odpověděl Maxim. „Když jsem byl v podzemí na Sarakši, tak tam dělali vynikající.“

„Možná, že ta zásilečka,“ řekl Gorbovskij, „měla právě přetrhnout časový cyklus. Rudolf měl prostě málo trpělivosti. A laskavosti.“

„Rudolf měl málo informací,“ řekl Maxim. „A je to moje vina. Mohl jsem Abalkina zastavit.“

„Právě tehdy se začali projevovat lidenové,“ řekl Gorbovskij. „Jako další pokus vytrhnout se z cyklu.“

„Drahý Leonide Andrejeviči,“ řekl Maxim. „To je všechno velice zajímavé a jistě by se to mělo prozkoumat. Jenže já nejsem filozof, ale operativec. Nemám za úkol odhalovat záhady Věčnosti, ale musím reagovat na každé zřejmé nebezpečí. A já cítím, že naši lidé na Gigandě v nebezpečí jsou. Dokonce celé lidstvo je v nebezpečí, právě kvůli událostem s VCI.“

„Správně,“ nečekaně souhlasil Gorbovskij. „Popovídáme si o Gigandě. Když jste zkoumal VCI, nepřipadalo vám něco divné?“

„Všechno mi připadalo divné,“ pokrčil rameny Maxim. „Giganda zmizela, všechno zmizelo. ŽÁDNÉ ÚDAJE. Objevil se jen erb vévody Alajského.“

„Právě,“ řekl Gorbovskij a vstal. „ŽÁDNÉ ÚDAJE — to napsal stroj. Ale erb Jeho Alajské Výsosti s urážlivým heslem — to je, jak říkal jeden moudrý ztřeštěnec — lidské, příliš lidské. Proč myslíte, že jsem opustil svůj dům smutku a bolesti a vykládám pohádky dětičkám v Antonově?“

„Proč?“ tupě zopakoval Kammerer.

„Proto,“ řekl Gorbovskij a jeho dlouhá, tmavá tvář se rozzářila, „abych navštívil Kornějův dům. A vás prosím, vy můj operativče, abyste mě, staříka, doprovodil. Aby mi, staříkovi, někdo nedal přes hlavu. Nebo po hlavě, což vyjde celkem nastejno.“

Kornějův dům se vůbec nepodobal Leonidovu domu. Ve skutečnosti to totiž nebyl dům, ale celý komplex budov, který obsahoval tělocvičny, ošetřovnu, zbrojnici a informační centrum, nemluvě už o skvělém Kornějově muzeu, v kterém jsem sice nebyl, ale o němž jsem mnoho slyšel.

Řídit flyer jsem nemohl, protože mi třeštila hlava. Leonid Andrejevič, mumlající cosi jako — ta dnešní mládež —, mě vytlačil z pilotního křesla a odstartoval s tou starožitností tak ostře, že jsem se začal bát o její život. O svůj pochopitelně také. Pod sebou jsme měli zlátnoucí pšeničná pole. Občas se objevila dokonce i v bočním okénku.

Při příletu ke Kornějovu domu vypnul veliký pilot protestující motor tak, že nepřistál na vyhrazené ploše, ale půl kilometru mimo, div ne v lese.

„Umíte se plížit, Maxime?“ zeptal se. „Nechtěl bych poplašit obyvatele domu.“

„Plížit se umím,“ odpověděl jsem. „Ale vám bych to nedoporučoval. A co se týká obyvatel domu, pokud vím, všichni odletěli nahoru — v čele s hospodářem.“

A tehdy jsem si uvědomil, že Korněj Janovič Jašmaa je jedním z „podvržených“. Značka Elbrus, jestli se nemýlím. Podivná shoda.

„Nejspíš nás nečeká,“ řekl Gorbovskij. „Ale určitě se zabezpečil. Představte si, Maxime, že se musíme dostat dejme tomu do štábní místnosti hontijské rozvědky a nesmíme při tom odstranit stráže. Tím spíš, že živé stráže tu nejsou. Dveře jsou blokovány heslem. Tady je plán domu,“ podal mi tabulku. „Váš návrh?“

Dům byl, opakuji, zvláštní, ale postavený ze standardních bloků. Korněj Jašmaa nemiloval výjimky. Chvíli jsem plán studoval a pak jsem jej vrátil Gorbovskému.

„Vidím jedinou cestu,“ řekl jsem. „Protože jsou všechny dveře zablokované, musím jít tímto otvorem. Je to ústí ventilace bazénu. Bohužel potrubí nevede do tělocvičny, ale do muzea. Nevíte, co má Jašmaa v tom bazénu?“

„Náhodou vím,“ řekl Leonid Andrejevič. „Je tam ichtyomammal. Kdysi mu ho daroval nebožtík Paul Gnědych. Doufám, že to ubohé zvíře přežije a vy také. Neubližte mu, Maxi, velmi vás prosím.“

„Jen aby on neublížil mně,“ zavrčel jsem. Ichtyomammal, jak plyne už z názvu, je savec podobný rybě. Pochází z planety Jajla, je velký jako kosatka, pokrytý srstí a má velké množství ostrých zubů. A co bylo vůbec nejlepší, ta potvora nikdy nespí a pořád jen krouží a krouží podél stěn svého vězení. Jestli ji navíc Korněj Janovič před odletem zapomněl nakrmit…

„Poslouchám, šéfe,“ řekl jsem. „Jsem rád, že máte starost. Doufám, že se postaráte i o všechny vdovy a sirotky… Dejme tomu, že vylezu z bazénu živý. Dokonce budu mít i ruce a třeba i nohy. Co pak?“

„Pak?“ Leonid Andrejevič se zamyslel. „Dál už je to jednoduché, jako by to bylo v tom hontijském štábu. Proniknete do pracovny majitele. Tam bude za pultem sedět jeden človíček. A na toho si musíte dát ještě větší pozor než na ichtyomammala.“

„Panebože, Leonide Andrejeviči,“ řekl jsem. „Nebojím se plavat ani utonout. Ale s tím ichtyomammalem… Má tlamu jako ústí lapače energie. Vždyť mě spolkne jako máček… A co je to za človíčka?“

„Ale jděte,“ podivil se Leonid Andrejevič. „Stařík to musí vědět, zatímco mladý operativec to ani neuhodne? Vždyť u Korněje Janovice žili dva domorodci z Gigandy. Jeden se vzbouřil a vynutil si návrat domů, zatímco ten druhý byl tichoučký, staral se jen o vědu a zůstal u Korněje, aby mohl studovat… Jenom si pamatuje, že ten mladíček nemusí být tak slaboučký, ale že to může být operativec jako vy, tak ho nepodceńte…“