Michail Uspenskij - Zmijí mléko

„Ty myslíš, že by Bromberg chtěl poškodit VCI?“

„Ano, narodil se Bromberg,“ řekl Jean-Claude. „Jenže se nevrhl na progresorství, ale na Poutníky. Maxim Bromberg.“

„Děkuji,“ řekl Maxim. „Poslyš, znáš někoho jménem Anděl Kopec?“

„Aby ne,“ řekl Volodarskij. „Ten mi pěkně hýbe žlučí. Velký znalec gigandské historie. A chce se stát i jejím ochráncem, takže by podle něj byla nedotknutelná…“

„Vidíš, a ve VCI žádný Anděl Kopec není,“ řekl Maxim. „Takže žlučí ti hýbe informační fantom Poutníků. A my jsme to jako vždycky prošvihli.“

„Dej s tím pokoj,“ řekl Jean-Claude. „Všechny by vás měli léčit, celý ten váš Komkon 2. Nebo ještě lépe, deportovat na Pandoru, abyste holýma rukama chytali ty… no jak mají jedovaté ocasy i zuby. Nejen že si otravujete život sami, ale děláte to i druhým. Takoví, jako ty, hledali v minulosti strašáky i pod vlastní postelí.

Mládenci už VCI prozkoumávají. Hledají příčinu a najdou ji, spolehni se. Sám Morihita se do toho dal, s umíráním si to rozmyslel. Prý… informační fantom! Stokrát jste ty vaše Poutníky hledali a stokrát jste nejvýš chytili psa za ocas. Massarakš, zmijí mléko! Jen jsem se tě zeptal, jestli nemáš v té věci s Gigandou prsty, nic víc. Vysvětlil jsi mi, že nemáš. Tak mi nepleť hlavu nějakými Poutníky. Znovu se blamuješ.“

„Kdo u tebe odpovídá za Gigandu?“

„Jak to, kdo? Samozřejmě, že Korněj. A pokud za ni odpovídá Korněj, jsem klidný. Solidní člověk, ten cromagnonec. A navíc mu tam pracuje syn.“

„Kde je Korněj teď?“

„Ráno jsem se ptal. Sekretář říkal, že odletěl na Gigandu. Probíhá tam sociální převrat.“

„Já ty vaše převraty znám,“ řekl Maxim. „Sám jsem převracel. Ani nechci vzpomínat, jak na to doplatili místní lidé… Dobrá, buď u sebe. Ještě si prověřím několik verzí.“

„Prověřuj,“ přikývl Volodarskij a vypnul přístroj.

Maxim několik minut hleděl na pohaslou obrazovku a představoval si, co bude, jestli se už nikdy nerozsvítí.

„Budeme se chodit navštěvovat,“ řekl nahlas a vyťukal číslo Asji Glumovové.

Hlava Vojensko-revoluční rady svobodné alajské republiky, bývalý náměstek ministra obrany a bývalý brigádní generál Gnor Gin, byl spokojený. A nejen to — byl přímo šťastný.

S epidemií se podařilo zatočit nečekaně rychle. Ukázalo se, že proslavení alajští mikrobiologové v čele s vojenským lékařem druhého stupně Maggou bez ohledu na nízké subvence neseděli se založenýma rukama, a vyrobili zázračnou protilátku, která vyléčila i ty nemocné, kteří již byli v posledním stadiu. Navíc se i vzdor naprostému chaosu podařilo zachránit většinu lékařského personálu a velkou část sanitek. Tyto vozy, označené emblémem ptáka Bu, jehož vejce podle legendy dávala člověku druhý život, jezdily nyní po celé republice a rozvážely životodárnou tekutinu, připravenou v jednorázových stříkačkách. I ty se podařilo jakýmsi zázrakem v příslušném množství vyrobit.

Alajský lid, který ve své velkodušnosti už zapomněl na bývalé nesváry, se o vakcínu i stříkačky podělil s bratrským lidem bývalého Impéria, nyní Kargonské demokratické republiky. Za tuto pomoc se Gnoru Ginovi podařilo bez jediného výstřelu od nově vzniklé sousední vlády získat nejen sporné území kolem ústí Arichady, ale i další strategicky velice důležitá teritoria, na která se vévodové Alajští neodvážili nikdy ani pomyslet.

Sanitky jezdily i do těch nejchudších čtvrtí, kde je lidé vítali jako svoji spásu. A stateční sanitáři, které osud uchránil před bojem za cizí zájmy, rychle a hrdinně plnili své úkoly. Pravda, vyskytly se i komplikace. U určitého (mimochodem velmi malého) počtu lidí vyvolávala vakcína zvláštní alergickou reakci, při níž očkovaný usnul na dva dny. Všichni postižení však byli převáženi do nemocnice, kde jim byla poskytována okamžitá pomoc.

Adjutant ve svém hlášení poznamenal, že mezi spícími je bohužel i velké množství aktivistů nového režimu, především nepostradatelných odborníků.

„Příliš mnoho v poslední době pracovali,“ poznamenal premiér nové vlády. „A každá vakcína, jak známo, oslabuje organismus. Naše vlast se o ně postará, bratře adjutante. Ať si odpočinou. Zasloužili si to.“

Voják byl Gnor Gin nevalný a jako štábní důstojník také ničím nevynikl, ale zato se vypracoval zcela odspodu. Specializoval se na organizaci vojenských přehlídek a cvičení. Protože za války se tyto jinak potřebné akce nekonaly, bloumal po ministerstvu a hledal porušení výstrojní kázně, což strašně rozčilovalo vévodu. Nakonec Jeho Výsost ztratila trpělivost a poslala brigádního generála do první linie. Jenže mezitím začaly nepokoje, občané dobyli palác a pak podle rozhodnutí vzbouřenců (jejich vůdce generál osobně nikdy neviděl) se dostal do čela vlády starý voják, věrný syn lidu Gnor Gin, který své čestné jméno nikdy nepošpinil tím, že by zvyšoval útrapy ubohého utlačovaného alajského lidu.

Byla to pravda. Gnoru Ginovi nesvěřili nikdy ani nábor nováčků. Vévoda ho měl na ministerstvu také jen proto, že je to syn lidu.

„A co je s bratrem vicepremiérem?“

„Hledají ho, bratře premiére. Sám víte, v jakém stavu máme bezpečnost,“ řekl adjutant. Podle všech výnosů nepatřil adjutant sem, ale na nucené práce, jenže generál si na něj už zvykl a jeho zvyky se pozvolna měnily v zákony.

Gnor Gin věděl, v jakém stavu je bezpečnost. V okamžiku, kdy začal útok na palác, vejcořezi, místo aby ochrańovali Jeho Výsost, byli plně zaměstnaní podpalováním vlastních archivů. Ty byly ke spálení připraveny již dlouho, popravdě řečeno byly připraveny vždy.

„Bez archivů se pracovat nedá,“ řekl generál hlubokomyslně. Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Jenže s nimi se zase nedá žít.“

Bylo to skvěle řečeno, přímo v duchu maršála Nagon Giga.

„Zjistilo se, že bratra vicepremiéra vylákali lstí. Jakýsi Gag, absolvent Školy Bojových Kocourů…“

„Gag, Gag,“ premiér se zamračil, „vzpomínám si, že jsme už jednou lovili jakéhosi Gaga. A co je s mladým vévodou? Dokud je naživu, reakce má stále naději.“

„Najdeme ho, bratře premiére,“ řekl adjutant. „Není u nás jediný dům, kde by to hadí mládě mohlo najít útočiště. Každý čestný Alajec…“

„Nejste na schůzi,“ přerušil ho Gnor Gin. „Jeho hlavu chci mít tady.“

A poklepal na stolní desku.

„Referenta zastřelit?“ zeptal se adjutant.

„Samozřejmě,“ zamračeně odpověděl premiér.

„Už je čas, bratře premiére,“ připomněl adjutant.

Gnor Gin přistoupil k zrcadlu. Nová uniforma, ušitá podle jeho osobního návrhu, mu seděla jako ulitá. Úslužně podaným hřebenem si upravil šedé vlasy. Vypadám lépe než zesnulý vévoda. Navíc nemám v očích tu jeho prokletou přezíravost, ale únavu a státnickou vážnost…

Služby na chodbě mu vzdávaly čest postaru, protože nový rituál ještě nebyl zaveden.

Náměstí před Lidovým shromážděním bylo plné lidu. Vzhledem ke slavnostnímu dni si lidé na sebe vzali to nejlepší, ale všichni byli stejně bledí a ubozí. Jen několik se jich v celém davu lišilo od ostatních zdravou barvou obličeje. Očividně to byli rolníci.

„Přijeli ze všech koutů, Vaše… bratře premiére,“ vysvětlil adjutant. „Jako by se tu dávalo něco zadarmo.“