Michail Uspenskij - Zmijí mléko

„Takže Komkon 1 dělá chyby?“

„Vevnitř uvidíte, kdo dělá chyby. Jenom dejte pozor, aby všichni zůstali naživu. Sám říkáte, že je to hrozba celému lidstvu… Dejte se do toho, holoubku, já si zatím trochu poležím tady na travičce.“

„Ty jsi dobrý, Leonide Andrejeviči,“ říkal jsem si, když jsem se svlékal. „Na sebe dej pozor, zvířeti neubliž a všechno rychle vyřeš.“ Ale na druhé straně, copak jsem se už dost nenaseděl v pracovně? Jenže i kdyby člověk byl šampiуnem, v hbitosti stejně ichtyomammala nepředčí. To mě tady posílá na smrt? Nikdy jsem ve vodě nic nelovil. I když jaký tady lov. Massarakš, copak se zbláznil?

K budovám jsem se plížil co možná nenápadně. Tráva tu byla naštěstí vysoká. Okno bylo také blokováno kуdem, ale ten byl jen standardní. Chvíli jsem visel nad černou vodou a čekal, až proud změní směr. Pak jsem se pustil. Neslo mě to tak rychle, že jsem musel brzdit, abych nevyplaval uprostřed bazénu. Konečně se nade mnou objevila světlá skvrna. Žádného ichtyomammala jsem neviděl a ani vidět nemohl, protože jeho srst má stejný koeficient lomu jako voda, což té obludě pomáhá v boji o přežití.

V ústí roury jsem roztáhl ruce i nohy jako pohádkový hrdina, když ho Baba Jaga cpala do pece. Teď jsem musel počkat na další změnu směru proudu a pak, jak to jen půjde, vzhůru. Massarakš, vůbec jsem nevěděl, jak daleko je to ke hladině bazénu! Díky, Gorbovskij, díky. A tobě také, Korněji. Copak by ti nestačila nějaká vycpanina?

Konečně se proud vody na vteřinku zastavil a začal se obracet. Rychle jsem udělal arkanarské gesto, zahánějící vše nečisté, ze všech sil se odrazil a šel jsem ke hladině. Náhle mi cosi stisklo žebra a táhlo, táhlo…

Ichtyomammal byl rychlý, skočil za mnou, ale nedoskočil. Scházelo mu půl metru. Rozzlobeně sklapl tlamu a znovu začal opisovat obvyklé kruhy. A já visel nad ním ve vzduchu, v manipulátorech třímetrového domácího robota. Pak se manipulátory pohly a spustily mě na podlahu.

„Robot Dramba,“ tiše se ohlásil robot. „Plním příkaz člověka Leonida a ochrańuji člověka Maxima.“

„Ach, Leonide Andrejeviči, dostal jsi mě jako malého kluka,“ říkal jsem si. „Všechno jsi to propočítal předem. S robotem ses spojil, mě jsi sem přitáhl… No nic, půjdu a budu brát do zajetí.“

„Tiše, Drambo,“ řekl jsem. „Kdo živý je v domě?“

„V domě je jediný živý člověk — Dang,“ řekl robot. „Servomechanismů je tu…“

„Nepotřebuji servomechanismy,“ řekl jsem. „Kde je člověk Dang a co dělá?“

„Člověk Dang pracuje u pultu člověka Korněje,“ řekl robot. „Má všechna povolení…“

„Takže,“ řekl jsem. „Člověk Dang je nemocný a mohl by si sám ublížit. Je třeba vejít do pracovny a chytit člověka Danga. Tak, jako jsi chytil mě. Pak ho budeš držet ve vzduchu, dokud ti nedám další příkazy,“

Dramba vyšel na chodbu a já za ním. Zůstávaly za mnou mokré stopy. Začalo mě mrazit. Je to hloupé, zatýkat člověka bez šatů. Totiž, jestliže je bez šatů zatýkaný, tak ani ne, ale jestli je to naopak…

Když se robot dostal do pracovny, člověk za pultem se ani neohlédl. Po obrazovce pluly různobarevné značky, které jsem vůbec neznal. Když ho Dramba chytil a podal mi ho, viděl jsem, že je to mladý člověk, vyhublý, ale s podivně pronikavým pohledem.

Chtělo se mi říci něco pěkného, knižního, jako třeba — Je nutné umět prohrávat, plukovníku Schmuldtke. Na Sarakši jsem podobné věty miloval. Ale teď přede mnou stál úplně jiný nepřítel. Mnohem nebezpečnější než celá rozvědka Ostrovní Říše, než posádka Bílé ponorky. Dokonce i než Rudolf Sikorski, když jsem ho ještě znal pod přezdívkou Poutník. Nebezpečný tím, že se odvážil sám proti celé planetě, která byla mnohem silnější než jeho vlastní.

„Tak co?“ usmál jsem se. „Odstup, smrade?“

Teď udělá prstem nějaký tajemný posunek a zmizí. Ale nezmizel. Místo toho řekl klidně:

„Virus je instalován, pane Kammerere. Vaši specialisté se nikdy nesetkali s něčím takovým. Odstranit ho mohu pouze já. Takže budeme jednat podle mých podmínek. Souhlasíte?“

„Nejprve sem musí přijít jeden člověk…“ začal jsem.

„Já už jsem dávno tady,“ ozval se z rohu Leonid Andrejevič. Pohupoval se v hamace. „Tak, holoubku. Poslal jsem Korněje na Gigandu, abych si s vámi mohl v klidu popovídat.“

„Šéfe,“ řekl jsem hontijsky. „Vy jste vážně odklidil Korněje přestože jste věděl, co tady máme?“

„Přesně tak,“ odpověděl mi také hontijsky. „Jenže Korněj tam neodletěl s prázdnýma rukama, promińte mi moji slovní hříčku.“

Pochopil jsem, s čím Korněj odletěl, a zbledl jsem.

V poledne přijely na náměstí polní kuchyně, lidé odhodili krompáče a lopaty a za rachocení plechových hrnečků se postavili do dlouhých front. Palácový gardista, který skupinu hlídal a celé dopoledne ostražitě stál na boudě transformátoru, si také dovolil posadit se. Ale samopal neodložil.

„Ne, pánové, všechno jsem čekal, ale tohle ne. Počítal jsem s tím, že přijdou masové popravy, pak konfiskace majetku…“

„Já si myslím, že vév… že Jeho Alajská Výsost má naprostou pravdu. Chceš jíst, buď tak laskav a pracuj.“

„Ale proč všichni? Proč já, počestný člen advokátní komory, musím mávat krompáčem a odklízet tyhle trosky?“

„Něco vám řeknu, pánové — vévoda je vyměněný.“

„Nejste blázen? Odkud to máte? Já jsem byl na audienci u dvora několikrát a mladého Gigona si dobře pamatuji.“

„Nic si nepamatuješ… Švagr mi říkal, že má dvojče, které sloužilo u Bojových Kocourů. Vévodu Gigona zlikvidovali kargonští agenti. Starý vévoda pochopitelně truchlil, ale bez následníka být nemohl, zvlášť v takovou dobu. Tak vytáhli od Bojových Kocourů toho mladíka. Jsou k nerozeznání.“

„Jistě, a váš mladíček hned mluvil třemi jazyky, dokonale jezdil na koni a tak dál…“

„Nevíte, pánové, kdy odstřelí ty ruiny? A kdy nás pustí domů?“

„Buďte rád, pane advokáte, že pracujeme pěkně v centru. Vzbouřence, které chytili se zbraní v ruce, poslali za řeku. Hasí tam požáry ve fabrikách. Bez respirátorů neudělají ani krok.“

„Já si zase říkám, že i když to byli vzbouřenci, přece jen zastavili tu epidemii.“

„Ale vždyť žádná epidemie nebyla. Všechno pocházelo jen ze špinavé vody a zkažených konzerv.“

„Ještě řekněte, že jsme si neumývali ruce.“

„Náhodou vám řeknu něco jiného. Tohle všechno je dílo modravých. Ti mají kouzelníky, kteří kašlou na naší techniku i na vědu. Mladý vévoda, hned, jak to všechno začalo, odletěl letadlem na Souostroví…“

„Vždyť jste říkal, že ho otrávili.“

„To říkal švagr. Podle mě utekl. A jeho letadlo sestřelili Krysojedi. A on se zachránil na takovém ostrůvku, kde žijí trpaslíci. A to jsou, jak víte, ze všech divochů ti nejdivočejší. Vévoda se seznámil s jejich šamanem a slíbil mu tři lodi. Šaman zakouzlil a my jsme tu měli zákonnou vládu.“

„Ty vaše řeči se nedají poslouchat. Jak by to podle vás bylo v Impériu? Ten váš šaman začaroval i Kargon?“

„Celý Kargon určitě ne, ale jejich princeznu ano.“

„Pánové, pánové, to je přece nesmysl. Mír s Kargonem se chystal dávno. Mám známého na Ministerstvu zahraničí, pracuje tam jako poslíček. Prý teď nebudeme mít žádné Vévodství alajské, ale vznikne Alajské Impérium Kargon.“