Michail Uspenskij - Zmijí mléko

„To určitě.“

„Viděl někdo tu vaši princeznu?“

„Jistě. V ranních novinách byla fotografie. Je to divné, Krysojedka a naši jsou na její straně.“

„A pánové, slyšeli jste o cizích agentech? Prý jsou z Oblačné pevniny.“

„Vy jste přece kulturní člověk. Musíte tedy vědět, že na Oblačné pevnině nikdo nežije.“

„To není pravda. Žijí tam, ale pod zemí. A teď se teprve zjišťuje, že nám celou dobu škodili. Právě oni nás znepřátelili s Kargonem.“

„Vždyť s Kargonem bojujeme už tři sta let.“

Lidé se bavili nahlas, aby překřičeli reproduktory. Z těch se pro pozdvihnutí ducha linuly vojenské pochody. Vedle klasických se občas ozvaly i ty současné — Dělostřelci, vévoda rozkázal, Naše pevnost je nedobytná a tanky nejrychlejší a samozřejmě Purpurovým prachem je zakryt horizont.

Náhle reproduktory ztichly a bylo slyšet jen klapání lžic. Potom si v rádiu někdo odkašlal a promluvil neznámým jazykem:

„Korněji Janoviči, Jeho Alajská Výsost, vévoda Gigon, vás očekává ve své venkovské rezidenci, aby si s vámi pohovořil o osudu rukojmích. Zaručuje vám bezpečný příchod i odchod. Korněji Janoviči…“

„No, co jsem vám říkal? Modravý šaman čaruje každou hodinu, aby se vévodovi všechno dařilo.“

Tyto dni spal mladý vévoda sotva dvě hodiny denně. Jinak seděl za otcovým psacím stolem, četl zprávy a podepisoval jmenování jedněch a odvolání druhých. Čas od času se v pracovně objevil Jednooký Lišák a přinesl nové spisy, na které pak vévoda připisoval stále stejný rozsudek: Na nucené práce.

„Ale Vaše Výsosti…“

„Málo Alajců zbylo, pane generále, moc málo. Takhle nás Kargon během dvou generací pohltí. Dokonce i můj následník už možná nebude čistokrevný Alajec. Jak to pokračuje s mostem?“

„Opravili jsme další dva oblouky, ale hlavní inženýr říká, že těžká vozidla po něm nebudou moci jezdit.“

„Vyřiďte mu, že speciálně u něj udělám výjimku a popravím ho.“

„Podle rozkazu, Vaše Výsosti.“

„Osobně zajistíte, že žádný idiot nebude střílet na pana Jašmaa.“

„Všem hlídkám jsem nechal rozdat fotografie, Vaše Výsosti. Zajali jsme posádku pozemské lodi. Tu samou, co… Jaké máte příkazy?“

„Do průmyslové čtvrti, na požáry.“

„Ale oni přece…“

„Na požáry. Kde je ten Jašmaa, zmijí mléko?“

„Jak jsem právě ohlásil, posádku Přízraku jsme zajali před třemi hodinami.“

„Otcové-drakobijci, to se sem plíží nebo co? Generále, běžte a čekejte na něj u vchodu. A maximální slušnost. Pamatujte si, že mohou klidně zničit třeba celou Gigandu.“

„Ale teď jsme je pěkně skřípli.“

„Běžte, generále.“

„Podle rozkazu, Vaše Výsosti.“

Vévoda osaměl. Pálícíma očima si prohlížel otcovu pracovnu. Venkovskou rezidenci pochopitelně také vydrancovali, ale naštěstí nevypálili. V pracovně byly zbytky nábytku z celého sídla. Přes rozřezaná křesla a pohovky byly přehozené kožešiny, aby to lépe vypadalo. Krvavou louži na koberci někdo umyl, ale přece jen tam zůstala růžová skvrna. Jak je vidět, páni vzbouřenci zde prováděli výslechy. Vévoda si připomněl, jak vybuchl granát v lуži členů výboru, jak okamžitě sál zpokorněl a jak po jednom vystupovali na jeviště ti krátkodobí vládcové a postupně mu přísahali věrnost. Což je samozřejmě nezachránilo před nucenými pracemi.

„Vaše Alajská Výsosti!“

Vévoda se usmál. Ve dveřích stál Bojový Kocour ve zbrusu nové uniformě a díval se na vévodu oddanýma očima. (Ale to je náš Gag. Byli jsme spolu v zákopech…)

„Vaše Alajská Výsosti! Jeho Blahorodí mi přikázalo vyřídit, že člověk, na kterého čekáte, právě přišel.“

„Výborně, Kocourku. Přiveď ho sem, ale netluč ho. Žádné tahání za rukáv, pěkně — Račte laskavě dál — rozumíš?“

„Samozřejmě, Vaše Alajská Výsosti.“

Korněj Janovic Jašmaa byl stále progresorem do morku kostí. Nedovolil si ukázat se na ulicích hlavního města v pozemském terylénovém obleku. Někde si sehnal sváteční důstojnickou uniformu, používanou při audiencích. Přesto, že přes ni měl dlouhý černý plášť vejcořeza, bylo i na dálku patrné, že není Alajec. Alajci se v posledních dnech hrbili, stále se ohlíželi a jeden na druhého se dívali nejistě.

„Vítám vás, Korněji Janoviči,“ řekl vévoda rusky. „Pojďte dál a posaďte se. Počkejte, tam ne, trčí tam pero. A náš rozhovor bude dlouhý.“

Korněj řekl:

„Zdravím tě, Bojový Kocoure. Jak jsi se stal vévodou?“

A z výšky dopadl na nabídnuté křeslo.

„Odjakživa jsem byl vévodou, Korněji Janoviči. Vás ani nenapadlo udělat mi hloubkovou mentoskopii. I když i na to jsme byli připraveni. Samozřejmě, proč by se polobohové měli přehrabovat v paměti nějakého vojáčka. Doufám, že teď už jste vše pochopil.“

„Ne všechno,“ řekl Korněj. „Zdaleka ne všechno.“

„Celou operaci jsme chystali dlouho, Korněji Janoviči, skoro polovinu mého života. Vážený pane Jašmaa, když jsem bydlel ve vašem útulném domě, neztrácel jsem čas. Ve dnech, kdy jste vaši rezidenci opouštěl, můj komplic, váš oblíbený Dang, ve mně pomocí zvláštního kуdu probudil plukovníka alajské kontrarozvědky a já se po hlavě vrhl do oceánu informací, které mně ochotně poskytoval váš VCI.“

Jašmaa neříkal nic, jen se díval na vévodu světlýma, průzračnýma očima.

„Samozřejmě, že jsem se nesnažil porozumět všemu,“ pokračoval vévoda. Vstal a začal přecházet po místnosti. Vysoké výsadkářské boty mu přitom vrzaly. „Především mé zajímalo progresorství a progresoři. Dějiny, metody, jména. Zmijí mléko! Pane Korněji,“ zastavil se a ukázal rukou na křeslo, „za co jste nás považovali? Jestli i nevzdělaný don Reba uhádl něco o… řekněme ne zcela normálním původu Rumaty Estorského, jak by potom kontrarozvědka státu, který vede po staletí válku, mohla nenarazit na vaše lidi? Vaše metoda vám mohla projít na Sarakši, kde mají nesmyslný názor na stavbu vesmíru, ale na Gigandě vznikla hypotéza o obydlených planetách už před pěti stoletími! A navíc ty legendy, že člověk přišel na Gigandu z nebes — a tak dále.“

„To je úvod?“ vážně se informoval Korněj.

„To je doslov,“ zařval vévoda. „Celého vašeho progresorství a násilí. Promińte, pane Korněji, že to probírám tak přímo, po vojensku, ale vaše lhostejnost mě vyvádí z rovnováhy. Takže, před patnácti lety jsme poprvé zaregistrovali posádku vašeho Přízraku. Dokonce se nám je podařilo nafilmovat. Samozřejmě jsme věděli, že během přistání je Přízrak na chvíli bezbranný, že jediný chlapec s ručním raketometem… Ale nespěchali jsme. Po prvním, bohužel neúspěšném pokusu uvěznit vašeho člověka jsme podobné akce odvolali a spokojili jsme se s pouhým sledováním. Ovšem s kvalifikovaným sledováním, pane Korněji.“

„Neúspěšný pokus — to byl Pavel Prochorov?“ ochraptěle se zeptal Korněj.

„Přesně tak. Ten slavný vynálezce a majitel automobilového impéria Gran Gug. Bez podezření jste nám spolkli pohádku o havárii jeho osobní jachty. Tělo bylo tak rozbité a navíc si rodina pospíšila s kremací, samozřejmě s naší nenápadnou pomocí.“

„Chudák Paša,“ řekl Korněj. „Byla to pro nás obrovská ztráta.“

„A myslíte, že pro nás ne? Vždyť Gran Gug tenkrát doslova zachránil vévodství před nevyhnutelnou porážkou. Jeho těžká auta nám dovolila uskutečnit neobyčejně rychlý přesun vojsk. Naproti tomu jsme alespoń zjistili, že fyzické schopnosti Pozemšťana, navíc připraveného, mnohokrát převyšují naše. Takže jsme dali dohromady vlastní operaci Zárodek.“