Michail Uspenskij - Zmijí mléko

„Tedy i tuhle historku znáte,“ kývl Korněj.

„Samozřejmě. Pro Danga nebylo ve VCI žádné tajemství. Jistě mi dáte za pravdu, že major je geniální. I přesto během operace Zárodek zahynulo deset našich agentů. Některým z nich jsem nesahal ani po kotníky. Udělali jste pouze dvě chyby. Vsadili jsme totiž na vaši lásku k lidem a nezmýlili jsme se. Dva malé umírající dráčky jste si vzali do hnízda a oni vyrostli. A vůbec jsem nemusel — jako Gag — tlouci chudáka majora. Mimochodem, byl to jeho nápad, prý tak odvrátíme případné podezření. Jenže vy jste nás nepodezírali. Divoši z divoké planety, z nichž jeden málem utloukl druhého — to jste si o nás mysleli.“

„Poslouchám, poslouchám,“ kývl Korněj.

„Jenže ti divoši — myslím všechny Alajce — přežívali díky rozvědce a kontrarozvědce. Ještě za mého praděda jsme získali ze Souostroví techniku mentálního přenosu, nyní zvanou dva v jednom. Jinak by nás Impérium už dávno rozdrtilo. Jenže nám se díky té technice dařilo předem získávat jejich plány a podvrhovat jim včas dezinformace. Drahý pane Korněji! Vy progresoři jste si jen hráli na rozvědčíky, zatímco pro nás to byl způsob existence. Proto se nedivte, že jsme vás přehráli. My jsme vás nemohli nepřehrát.“

„Rozumím,“ řekl Korněj. „V jakých podmínkách držíte rukojmí a jak se vám podařilo je získat?“

„To bylo úplně jednoduché. Protože jsme měli kompletní seznam vašich lidí, zorganizovali jsme tak zvanou epidemii a provedli jsme tak zvané očkování. Na Zemi jsem vašemu doktorovi sebral ampulku s uspávacím prostředkem a naši vědci ho dokázali podle toho vzorku vyrobit. Ještě toho o nás mnoho nevíte, příteli Korněji. A tak, rukojmí. Všichni, včetně vašeho syna, jsou zdraví. Zatím. Ale jejich zdraví samozřejmě plně závisí na tom, jak se dohodneme my dva. Hledat je nezkoušejte, havarijní přístroje jsme jim odstranili. Naši chirurgové nejsou ani zdaleka tak dobří jako vaši, ale jejich válečné zkušenosti… Samozřejmě zůstaly nevelké jizvy. Mimochodem, nikdo se zatím neprobudil. Místo je to dobré, ale utéci se odsud nedá. Každý pokus o útěk povede k okamžitému zásahu. A nezkoušejte ty vaše hypnotické přístroje. Všechno jsme zorganizovali podle pravidla mrtvé ruky. Znáte to. Sedí vojáček a tiskne páčku. Původ vojáčka jsme prověřili do pátého kolena.“

„Dobrá,“ přikývl Korněj. „Dál.“

„Dál — to je ještě zajímavější. Kocourku!“ křikl vévoda.

Ve dveřích se objevil nadšený voják.

„Zde, Vaše Alajská Výsosti.“

„Přines pánům diplomatům víno, nejlepší víno z Arichady. A něco k zakousnutí. Jen ne konzervy. Konzerv už mám dost. Vrchnímu číšníkovi to řekni přesně takhle — nejlepší víno z Arichady. Jinak nám pošle nějakou kyselinu, krysa jedna týlová.“

„Provedu, Vaše Alajská Výsosti! Včera jsem dostal čerstvou zásilku z naší vesnice… Jestli se neurazíte…“

„Dobrá, ale později.“

„Šikovně s nimi vycházíte,“ řekl Korněj.

„A co mám dělat? Každý člověk má jednu základní potřebu — klanět se určité modle. Ať už je to osoba nebo myšlenka. Ten voják se sklání přede mnou, vy se skláníte před humanismem…“

„A vy?“ zeptal se Korněj. „Před čím se skláníte vy?“

„Já,“ řekl vévoda Alajský, „jsem od této nutnosti osvobozen. I když za týden nebo za dva se začnu sklánět před budoucí vévodkyní, vlastně imperátorkou. Ano, mířím do impéria.“

„Žertujete.“

„Truchlení pro mě není,“ odpověděl zádumčivě vévoda.

Nečekaně rychle se vrátil voják s podnosem. Nejen že stihl přinést ze sklepa víno, ale také nakrájel na tenké plátky uzené maso. Vše upravil šikovně jako v restauraci.

Vévoda nalil zelenavé víno do vysokých pohárů a jeden podal Kornějovi.

„Ať se nám naše práce podaří.“

„To není špatné víno,“ řekl Korněj. „Dokonce je výborné. Budeme si muset sehnat recept.“

„Všechno má svůj čas,“ vévoda postavil svůj pohár na stůl. „Takže rukojmí, to je jen část naší operace. Gigandská, tak řečeno, větev. Přejdeme ke druhé části. Právě teď na zemi major Dang, ten neduživý chudáček, kterého jste tak velkodušně zachránil z trosek, hospodaří v celém systému VCI. Zatím vaši vládu jenom lehce upozornil na svoje možnosti. Ale jestli mi v předem stanovenou dobu neumožníte s ním spojení, nastanou vám těžkosti. Sabotáže technologických procesů, požáry, výbuchy… Vaše struktury jsou příliš křehké, příteli Korněji, zvláště když se do nich člověk oboří pořádným kladivem.“

„K čemu vám to bude?“ zeptal se Korněj. Stále vypadal klidně, jen oči se mu zaleskly.

„Prozatím třeba jen k tomu, aby si Pozemšťané uvědomili, že život je v podstatě divoký a hrubý. Ovšem ty nepříjemnosti tím samozřejmě neskončí. Major Dang si vymyslel, že zveřejníme nějakou informaci, která se nepříznivě dotkne nejen Pozemšťanů, ale i vašich spojenců na Tagoře. Zmijí mléko! Tam bych se chtěl dostat.“

„Ano?“ řekl Korněj a ukousl si kousek masa. „Tohle chcete udělat?“

„Tohle chceme udělat,“ potvrdil vévoda. „Samozřejmě jen v případě, že by se dejme tomu rukojmí rozhodli kvůli zájmům rodné planety se obětovat.“

„Takže vydírání,“ řekl Korněj.

„Vydírání,“ souhlasil vévoda. „A co také jiného může dělat malý človíček, když mu do jeho vlastního domu vtrhnou nějaká ozbrojená lamželeza? Trpět a čekat na vhodnou příležitost.“

„Co vlastně požadujete?“

„Kapitulaci,“ řekl vévoda. „Plnou a bezpodmínečnou. A pochopitelně i reparace a kontribuce. Žádná anexe nebude, kdo by na takovou dálku posílal ozbrojené jednotky. Tady jsem si připravil soupis — potřebujeme syntetizátory pole, výrobní techniku, léky… Potřebujeme toho hodně, jsme v rozvratu.“

„Sám víte nejlépe, Vaše Výsosti, že vyvážet pozemskou technologii na planety, zkoumané progresory, je zakázané. Kromě toho, obrovský psychický a kulturní šok…“

„To není vaše starost,“ vévoda znovu dolil poháry. „Pokud to tak mohu říci, tak my, Sarakš a pochopitelně i Arkanar, jsme pouze vaše hračky. Nebo herny. Zábava pro opravdové muže. Možnost zaběhat si, zastřílet, zakonspirovat. Uvolnit instinkty. Země je pro vás příliš nudná, takže ti nepokojní z vás se přihlašují mezi progresory, tak jako se naši předkové hlásili do Černé legie. Tohle všechno už tu dávno bylo, Korněji, u vás i u nás, naše povaha je stejná. Myslím, že i náš původ je společný, i když vaši vědci se bojí to přiznat.

Prý šok. Jistě, kdyby k nám přišli hodní strýčkové a začali nám rozdávat různé chytré mašinky a společně s nimi i nové ideály, pak by mohlo dojít k šoku. Krize kultury, rozvrat psychiky a tak dál. Jenže úplně jiné je, když ti samí strýčkové, poražení v čestném boji — pokud můžeme rozvědku nazývat čestným řemeslem — začínají vítězům platit dań. V tom případě jde o triumf, obecné nadšení a celkový vzestup. Výsledek bude takový, že budou splněny jak vaše cíle, tak i naše.“

„To je nemožné,“ řekl Korněj. „Rada s tím nikdy nebude souhlasit. Víte, čím by to pro vás skončilo? Pověsili byste se nám na krk a časem by se z vás stali primitivové, podobní těm na Souostroví.“

„Můžete přece každý přístroj, který sem pošlete, vybavit pojistkou, která ho zničí, když ho budeme chtít rozebrat a zkoumat. Jde nám jen o to, přežít několik nejhorších let.“