Michail Uspenskij - Zmijí mléko

Hlídky je zastavily ještě dvakrát. Poprvé znovu předvedl Gugu svoje řečnické cvičení a zabralo to, ale podruhé vousatý vejcořez, plně gramotný, si začal velmi pozorně prohlížet vévodu. V tom okamžiku však vydal jeden z raněných ze sebe takový předsmrtný sten, že to zapůsobilo i na vejcořeza.

Konečně se dostali na předem stanovené místo. Vévoda dříve v tomto domě býval dost často. Gugu zajel s autem na dvůr. Vypadalo to, že obyvatelé z celé čtvrti někam zmizeli. Nebylo ani divu, šlo o prestižní aristokratickou čtvrť. Všechno tu už bylo desetkrát rozkradeno, a co nešlo odnést, bylo zničeno. Uprostřed dvora stávala socha Mořské panny, dílo samotného Trugga. Nyní z ní na podstavci zbyly jen úlomky.

Čekal je bývalý kaprál palácové stráže, postarší neoholený mužík s potlučeným obličejem. Vévodu samozřejmě poznal, i vzdor obvazu na hlavě a nezvyklému oblečení, ale neuklonil se, protože úklona mohla být nebezpečná. Pouze zhluboka vzdychl a pak zpoza rohu vytlačil motocykl „Skokánek“, který kdysi patřil pánovu synu. Vévoda motocykl znal. Nebyl nový, ale byl dobře udržovaný. Měl velké množství pochromovaných součástek a byl hodně silný. Kdysi se na takových proháněla zlatá mládež.

„Ať vystoupí,“ řekl vévoda řidiči. Ten vyhnal raněné na dvůr, kde se hned seřadili podle velikosti. Byli skoro stejně velcí, přesně podle požadavků na příslušníky osobní gardy vévodů Alajských.

„Čekejte na mě do večera. Když se nevrátím…,“ chvíli přemýšlel a pak dokončil: „Tak to bude znamenat, že se nevrátím. V tom případě vás kaprál nějak musí vyvést z města.“

Pak si prohlédl šoféra, aby ocenil svoji práci. Z dálky to ujde. I zblízka to vypadá věrně, alespoń na chvíli. Delší dobu si ho nikdo prohlížet nesmí.

Městem procházely jakési samozvané hlídky, jež čas od času ze strachu střílely do oken, za kterými si představovaly ostřelovače, věrné starému režimu. Na Květinovém okruhu ho zastavila opravdová hlídka — dva policisté a vejcořez s autem.

„Ugog,“ přečetl ve vévodově dokladu vejcořez. „Kde dávají taková jména? Nejspíš v trestném oddíle, co?“

„Ve škole mladších lékařů,“ klidně odpověděl plukovník Gigon. „Je to tam napsané.“

„To je k nevíře,“ rozhodil rukama vejcořez. Bylo vidět, že dříve nepracoval v terénu, spíše jen posedával po hospodách a čekal, kdy mu někdo objedná skleničku. „Koho všeho člověk nepotká — samý sanitář, holič, zahradník. Jenom na zastánce krvavého režimu nenarazíš. Tak půjdeme na strážnici, tam se na tebe podíváme…“

Bylo vidět, že policistům, stejně jako předtím dikobrazovi, je proti srsti, chodit s takovým typem.

„Vidíte přece, že tohle je zpráva samotného doktora Magga samotnému vicepremiéroví,“ trpělivě vysvětloval vévoda. „Zpráva o epidemiologické situaci, pane… eee…“

„Pánové už nejsou,“ pochválil si vejcořez. „A i samo to slovo je zakázané.“

„A jak má tedy jeden druhého oslovovat?“ nedalo vévodovi.

Vejcořez se hluboce zamyslel.

„No, to vlastně nevím,“ zjistil najednou. „Nejspíš si budeme říkat muži, ženo a tak dále. Jak přikážou, tak to bude.“ Náhle zrudl.

„Slez z té motorky a hybaj do auta.“

„Muži Tiggo,“ oslovil ho jeden z policistů. „S těmi sanitáři raději opatrně. Kdo ví, co v nemocnici mohl chytit. Tady na čerstvém vzduchu vítr bacily rozfouká, ale v kabině auta…“

Vejcořez zbledl — buď z učených slov nebo z něčeho jiného. Ucpal si prsty nos a vrátil vévodovi doklady. Pak si naplival na ruku a zkusil si ji omýt slinami. Vousatý policista mrkl na vévodu a rozkřikl se na něj:

„Co tady ještě zacláníš, klystýre jeden? Koukej zmizet.“

Jeho Výsost se kvůli klystýru nijak neurazila.

Obyvatelé většinou seděli doma, tedy alespoń ti, kterým nějaký domov zůstal. Po ulicích se kromě hlídek potulovaly pouze jakési podivné, napůl opilé party s velkými ranci. Občas se taková parta mihla kolem v přepychovém kabrioletu. Hlídky po nich střílely, ale mířily při tom do vzduchu. Ano, vojáky zde věšeli, ale rabování prošlo každému.

Máte, co jste chtěli, říkal si vévoda pomstychtivě. Mysleli jste, že když se ti hodní Alajci zbaví nenáviděných utlačovatelů, začnou okamžitě pěstovat umění a vědu. Ale co dělá pan Jašmaa mladší teď? A vůbec, když jste progresoři, tak progresorujte. Na co čekáte? Až se tu začneme navzájem žrát nebo až zdechneme kvůli nějaké nákaze?

Prosvištěl kolem Imperátorského divadla — teď v něm zasedá Národní shromáždění, to jest v podstatě jakési amatérské sdružení. Koutkem oka postřehl, že nahoře na věžičce vlaje prapor, jehož barva nasvědčovala, že měl někdo hodně špatný vkus.

Ano, uvažoval vévoda, je skvělé, že už nemají toho… Sikorského. Ten by určitě Lišáka dávno vykouřil z jeho nory a vzal by si ho jako náměstka. Společně by město vyčistili lépe než všechny zametací vozy. Gigon si vzpomněl na chladný výraz člověka na stereosnímku v Kornějově domě a otřásl se. Připomněl si Danga. Jak se mu asi vede? Podařilo se mu uskutečnit jejich plán, nebo bude nutné blafovat?

Jestli se mi podaří Kammerera vylákat na sebe, říkal Dang, aby nemohl k nám domů, tak plán vyjde.

Vévoda projížděl místem, kde před časem celou jeho skupinu zastihl černý „uragan“. Za parkovou zуnou začínala chráněná oblast, kryt číslo jedna, útočiště vládnoucí rodiny a jejího dvora.

Už od dětství neměl to místo rád.

Na hlavním náměstí Arkanaru stojí pomník, odlitý z vyhlášeného irukánského bronzu. Socha zobrazuje člověka v dlouhém plášti, s moudrým, laskavým a všechápajícím výrazem. Hlavu však nemá na krku, ale nese ji jako vojenskou furažku na ohnutém lokti levé ruky, zatímco pravicí žehná všem, kdo se ve svátečních oblecích procházejí po náměstí. Pravou nohou muž drtí proklatého zrádce se dvěma meči v krátkých kalhotách a s hypetrofovanými genitáliemi, což je neklamným příznakem nečistého.

Pomník zobrazuje nevinně zabitého mučedníka dona Rebu, zatímco poraženým je don Rumata Estorský neblahé paměti, jehož zavrženíhodný čin pobouřil dokonce i obyvatele samotného pekla, takže ho chytili a uvrhli do věčné tmy. Ve svatební den přicházejí k památníku novomanželé, aby si od mučedníka vyprosili množství dětí a plivli na zrádce.

Stereofotografie, zachycující náměstí s památníkem, visela v pracovně předsedy Komkonu 1, Jean-Clauda Volodarského. Všem progresorům připomínala úskalí jejich práce. Sám Jean-Claude Volodarský, který právě umístil svých sto dvacet kilogramů v křesle a naježil vousy, byl plný tichého, ale pevného rozhořčení.

„Nezdá se vám, vážený příteli Kammerere, že váš resort se začíná zabývat věcmi, které mu nepříslušejí?“

Maxim hleděl na obrazovku nevinnýma, nic nechápajícíma očima. Od časů Velkého rozkolu nedošlo prakticky k žádným mimořádným příhodám, takže se v poslední době prověřovaly pouze nicotnosti. Maximovi se tak už nejednou stalo, že za pracovním stolem usnul, což samozřejmě mezi jeho mladšími spolupracovníky vyvolalo řadu žertů.

„To se mi vůbec nezdá, drahý Jean-Claude,“ řekl konečně. „Samozřejmě, rád bych se dal do něčeho pořádného, ale bohužel…“

„Už jsem se spojil s centrem VCI,“ řekl Jean-Claude. „A tam mě odkázali na vás, protože prý zatajovat můžete jenom vy.“