Vladimír Babula: Puls Nekonečna

„Nařídila jsem pečlivě připravit průzkum podezřelých míst a den před akcí jsem o objevu tajné chodby vyprávěla chlapcům. O událostech kolem Pegase jsem pochopitelně nemluvila, děti nemají o tom ani potuchy.“

„A teď si představ, jak mi bylo, když mi chlapci líčili, jak jste se tajně vydali do Nosticovy ulice prozkoumat chodbu na vlastní pěst, jak jste se po žebříku spustili do tajné chodby, prokopali přepážku a vnikli do nějaké laboratoře, kde jste objevili mrtvého člověka.“

Až dosud jsem přímo visel Evě na rtech. Ona byla vlastně tím sluncem, které rozehnalo mlhy.

„Ano, už si vzpomínám, už je mi opravdu všechno jasné,“ zvolal jsem radostně, jako bych objevil poklad. „Mrtvý muž v podzemí nás pořádně vylekal. Chvílemi se mi zdálo, že není ještě tak docela mrtvý, že pouze spí. Když jsem zkoumal, zda dýchá, objevil jsem po jeho boku zapečetěný dopis. Na obálce bylo napsáno: Pozor! Neotvírat před rokem 1975!“

Poněvadž žádaný letopočet už dávno minul, opatrně jsem obálku rozřezal a rychle četl. Hned v úvodu pisatel oznamoval, že po mnoha zklamáních a po mnohaletém marném úsilí učinil poslední odvážný pokus: uměle si přivodil klinickou smrt, a to v dokonalém ochranném prostředí.

Načasovaná aparatura ho má v roce 1975 znovu přivést k životu…

Dál jsem nečetl. Aparatura sice selhala, ale možná, že ještě není pozdě.

„Počkám tady, kdyby se ten chlapík probral,“ řekl jsem chlapcům. „Zaběhněte do nejbližší údržbářské stanice a zavolejte záchranný vůz.“

Hoši odběhli a já si zatím prohlížel podivnou laboratoř.

Najednou se mi všechno zdálo povědomé. Ucítil jsem prudkou bolest v hlavě a omdlel jsem. Díky tomuto nervovému šoku se mi vrátila kdysi ztracená paměť.

„Uvědomil jsem si, že právě na tomto místě mě Pegas kdysi omráčil elektrickým výbojem. Zdálo se mi dokonce, že se to stalo před chvílí. Nový šok mi na několik dní utlumil vědomí současnosti. Všechna ta krásná léta, která jsme spolu prožili od onoho neštěstí, zastřela se na chvíli neprůhledným závojem. Sotva se mi vrátila kdysi ztracená paměť, ve spícím muži jsem ihned poznal Pegase. Aniž jsem si to uvědomil, už po druhé jsem na překvapující objev reagoval stejně: snažil jsem se nebožáka zachránit. Teď už chápu, proč po necelé hodině, když jsem se vrátil do podzemí, Pegas ze svého lože zmizel. V době, kdy jsem marně hledal lékaře, odvezla ho záchranná služba.“

„A chlapci běželi celí ustrašení domů, aby mi oznámili, co jste objevili v podzemí,“ dodala Eva.

„Rozjela jsem se hned do Nosticovy ulice, ale přišla jsem už pozdě. Pegasova skrýš byla prázdná. Nejprve jsem se domnívala, že jsi odjel se záchrankou do nemocnice. Tam mi oznámili, že při převozu mrtvoly tě neviděli, ale že se tam mám hned dostavit, mají prý pro mne důležité sdělení.“

„Strašně jsem se polekala. V prvním okamžiku jsem myslela, že se něco stalo tobě.“

„Primář mě zavedl do operačního sálu, kde se nad ležícím tělem sklánělo několik lidí v bílém.“

„Znáte toho muže?“ zeptal se primář. Konečně jsem ho poznala.

„Je to doktor Křížek, skrýval se také pod jménem Pegas,“ řekla jsem s jistotou.

„Dopis je tedy pravdivý,“ řekl primář spíše k těm bílým — a hned se zase obrátil ke mně:

„Víte o tom, že tento člověk kdysi těžce ublížil na zdraví vašemu muži?“

„Vím, nebo aspoň tuším,“ přisvědčila jsem.

„Primář mi mlčky podal dopis, o kterém jsi před chvílí mluvil.“

Eva vstala a z psacího stolu vytáhla blok.

„Opsala jsem celou Pegasovu zpověď, přečti si to.“

Přesné znění Pegasova dopisu si už nepamatuji. Byl poněkud dlouhý a zmatený. O jednom však hovořil naprosto jasně: všechny fantastické Pegasovy plány ztroskotaly. Ve zkoumání gravitace se nedostal ani o krok před současnou vědu — a to, co považoval za tajuplné paprsky, kterými může měnit myšlení lidí, ukázalo se nakonec jako nezvyklá forma vysokofrekvenčních proudů.

Pegas v dopise odpovídá i na otázku, proč a jak mi zasáhl do mozku. Předně se bál, že prozradím jeho doupě, ale to nebyla hlavní příčina. Chtěl na mě vyzkoušet, zda je možno pomocí jeho paprsků vymazat paměť. Podařilo se mu to, ovšem jinak, než si to představoval. Ztrátu paměti způsobil elektrickým šokem, jaký se tehdy používal při léčbě schizofreniků.

Až se mu všechny plány rozplynuly jako fata morgana, propadl panickému strachu z války. Když poznal, že války nemůže odstranit žádný fantastický vynález, ztratil hlavu a umrtvil se, aby zaspal nebezpečí, kterého se tak obával. „Podařilo se ho oživit?“ zeptal jsem se, když jsem dočetl tragický dokument.

„Ne,“ zavrtěla Eva hlavou. „Ani poslední pokus mu nevyšel. Podle mínění lékařů zemřel několik hodin potom, kdy se násilně uspal.“

„Kdož ví,“ řekl jsem zamyšleně. „Snad mu ale vděčím za to, že teď mohu pracovat na tak velikém díle…“

„Jen aby to veliké dílo dobře dopadlo,“ povzdychla Eva. Je až překvapující, jak vždycky dokázala vytušit blížící se nebezpečí…

Drazí, které jsme na čas ztratili a pak znovu nabyli, bývají dvojnásob milí. A totéž platí i o věcech a životním prostředí. Kolik krásných a nezapomenutelných chvil jsme prožili s Evou a s dvěma nenapravitelnými zvídavci, Petrem a Michalem! Zůstali jsme proti zvyku po celou dobu v Praze, abych se prý mohl před odletem do temnot vesmíru nabažit rodného města, jak mi řekla Eva.

Teď teprve jsem si uvědomil, jak nesmírně za poslední léta Praha zkrásněla. A jak zkrásněl život člověka na Zemi. Teprve poslední dva dny dovolené zastřel naše jasné nebe mráček. Eva mě začala přemlouvat, abych se zkoušky graviplánu nezúčastnil. Mám to prý přenechat těm mladším (tato poznámka mě zamrazila), už jsem prý pro lidskou společnost vykonal dost a ona i děti mají právo mít mě pro sebe.

Eva věděla, že každé přemlouvání je marné. Jsem přece hlavním konstruktérem letadla a nemohu proto riziko zkoušek hodit na hlavu jinému. Uvědomovala si, že boj s přírodou nemůže člověk vybojovat za pecí a proto se nakonec smířila s mým odjezdem a dokonce mě doprovodila až do Bukavu. V Africe jsem zastihl své přátele v plném tempu příprav. Stolarov, Gretti, Jeffers i Chány pečlivě kontrolovali všechny přístroje, proměřovali baterie s antihmotou a na malých okružních letech zkoušeli řídící zařízení.

„Na jakou dobu jste připravili zásoby?“ zeptal jsem se. Orlov pochopil mé obavy a hned zvážněl. „Na plných padesát let. Stejně potřebujeme dostatečně velkou zátěž. A energie máme, až nám přebývá…“

„Snad nechcete cestovat půl století,“ žertoval Chány.

„Za deset dnů se vrátíte a budete rádi, že jste doma. Putování pak přenechte těm mladším. Či snad chcete sami prozkoumat celý vesmír?“

Den před startem bylo znovu všechno prohlédnuto a přezkoušeno. Zbýval už jenom poslední, slavnostní akt — pokřtění graviplánu. Tento čestný úkol byl svěřen Evě. „Nechť váš koráb povždy nese jméno Bumerang, neboť ten se vždycky vrací,“ řekla chvějícím se hlasem, když se láhev šumícího vína roztříštila o hladkou stěnu graviplánu. A pak se po očku podívala na mě. Ústa se sice usmívala, ale v očích měla hluboce ukrytý stesk.

Start byl stejně prostý, jako když odjíždí z nádraží mezinárodní vlak. Pouze reportérů tu bylo o něco víc, než při takových příležitostech bývá zvykem. A nebylo divu — šlo přece o generální zkoušku nového typu kosmického korábu. Tříčlenná posádka dobrovolníků — Orlov, Mango a já — zaujala svá místa u přístrojů a koráb se lehounce jako pírko vznesl do výše. Tentokrát docela tiše, bez rachotu raket a oblaků dýmu.