Vladimír Babula - Puls Nekonečna

„Vždyť mi nic není, nepotřebuji žádnou dovolenou,“ protestoval jsem rozhodně při pomyšlení na setkání s rodinou, kterou zřejmě vůbec neznám.

Do pokoje vstoupil Benko, muž z obrazovky v atomovém vlaku.

Promluvil na mne slovensky. „Jste trochu přepracován a to by vám zkušební let jenom ztížilo. Orlov má pravdu, do startu potřebujete nabrat nových sil. Zkouška nám neuteče.

Abych nezapomněl, přinesl jsem vám tu aktovku, o které jsme spolu hovořili. Nikde jste ji neztratil, ležela u vás doma na pracovním stole.“

Rychle jsem ji otevřel a vyložil její obsah na postel. Nebylo toho mnoho: několik fotografií a složený plán pražské Malé Strany.

Ještě několikrát jsem beznadějně prohlédl všechny kapsy aktovky, ale víc jsem nenašel. Pro tohle jsem se tedy trápil? Pozorně jsem si prohlížel fotografie. Byly to vesměs záběry hrajících si dětí nebo dětské portréty.

„Ti vaši kluci se měli k světu už jako batolata,“ řekl uznale Benko, který se díval na obrázky se mnou.

„Jsou to vaše záběry?“

Přikývl jsem. Nač komplikovat situaci.

„Jsou to opravdu tvoje děti?“ našeptávalo mi druhé já.

„Copak jsi už zapomněl, jak vypadaly před deseti lety?!“

Pomalu jsem se opět vžíval do role profesora. Mango mě ovšem po několik dnů nepustil do laboratoře. Všemožně se snažil, abych přišel na jiné myšlenky. Podnikaly jsme kratší výlety do pralesa a několikrát jsme navštívili správce místní rezervace. Pečoval o to, aby africká příroda zůstala neporušená.

Jednoho krásného dne mě Mango na příkaz akademika posadil do raketového letadla a než jsem se vzpamatoval, byli jsme v Praze.

„Doma vás dnes ještě nečekají, to bude překvapení.

Schválně jsem jim řekl, že přiletíme až zítra,“ zubil se Mango. U srdce mi bylo všelijak. Strach a touha se střídaly v rytmu metronomu.

„Schovejte se a já zazvoním — ať je překvapení dokonalé,“ navrhoval Mango spiklenecky u vchodu do bytu. „Divím se, proč se vám můj návrh nelíbí?“ řekl zklamaně, když viděl, že stojím jak solný sloup v dobšinské jeskyni. Zazvonil. Dveře se otevřely a já ustrnul. Přede mnou stála — Eva. Eva architektka, která na mne bůhví jak dlouho marně čekala v restauraci U Malířů. Padli jsme si do náruče a dlouho se objímali. Mango něco zabrumlal a diskrétně odešel.

„Ani nevíš, jaká jsem měla o tebe strach,“ rozpovídala se konečně Eva, když mě vedla dovnitř. V pokoji jsme se oba posadili na pohovku, Eva si mě natočila k sobě a pozorně si mě prohlížela.

„Je ti už dobře?“ zeptala se starostlivě.

Teď teprve jsem si všiml, že společně se mnou zestárla také Eva. Byla sice stále ještě hezká, ale už to nebyla ona dívka, se kterou jsem se setkal na Karlově mostě. Změnila se, dokonce i černé vlasy prokvetly stříbrnými praménky.

Deník ležel víc jak měsíc opuštěný. Ani jsem už nedoufal, že se k němu ještě někdy vrátím. Právě v dnech, kdy jsem s perem v ruce vzpomínal nad jeho stránkami na setkání s Evou, objevila se před našim graviplánem děsivá maska smrti — zahalená do duhového třpytného závoje. Vystoupila náhle z velké divoce zbarvené mlhoviny v souhvězdí Střelce. Anebo dosud unikala naší pozornosti a zjevila se nám až teprve když jsme se dostatečně přiblížili.

První ji spatřil Mango. Když mne na ni upozornil, polekal jsem se, že se mu vrátil nervový šok, který už překonal. Sotva jsem si však podivný útvar prohlédl pozorněji, otřásl jsem se hrůzou. Fialově rudá oblaka s hráškově zelenými okraji vytvářela neuvěřitelně věrnou podobu lidské lebky skrývající se za svatebním závojem. V temných důlcích zářilo několik oranžových a namodralých hvězd.

Maska se pomalounku zvětšovala — nevypočitatelnou rychlostí řítili jsme se přímo do jejího středu.

Víc než podoba lebky děsilo nás vědomí, že mlhovina podivného tvaru je žhavá a my bezmocně musíme čekat, až nás nezkrotný vesmírný koráb vrhne do záhuby. Podle propočtů to mělo být nejpozději za měsíc.

Na velkých obrazovkách teleskopů zkoumali jsme složení žhavého mraku. Jeho hmota byla nepatrná, ale při naší obrovské rychlosti stačila na tolik, abychom uhořeli jako padající meteorit.

Mango znovu a znovu propočítával přesný směr a rychlost, ale marně. Kybernetický stroj stále opakoval neuvěřitelná čísla, nijak se nesrovnávající s dosavadními znalostmi. Umrlčí mlhovina, jak jsme ji pojmenovali právem objevitele, neustále rostla a roztahovala se, až nám zakryla celé zorné pole. Čím více jsme se blížili, tím více ztrácela svoji původní příšernou podobu. Maska smrti se rozplihla jako rozostřený obraz na promítacím plátně. Zůstaly jen oba oční důlky.

Pokud člověk cítí půdu pod nohama, byť by to i byla podlaha vesmírného korábu — nepatrného prášku letícího zoufale majestátným vesmírem — cítí se bezpečným. Ani na chvíli jsme nemysleli na smrt. Všechen čas — a bylo ho až příliš dost — věnovali jsme vědeckému pozorování, měření, vážení, analýze.

„Máme jedinečnou příležitost podívat se na zuby mlhoviny zblízka,“ jásal Vasja. „Komu jinému se to kdy podaří?“

Za nadšenými slovy vědce jako ozvěna z kulis ozýval se hlas zoufalství. Ale my jsme ho neslyšeli, nechtěli jsme ho slyšet. Mango trpělivě vysílal směrem k zemi výsledky našeho bádání, i když jsme už dávno ztratili naději, že náš hlas někdo uslyší. Kritický měsíc se chýlil ke konci. Mangovy přístroje zaznamenaly novou skutečnost: za svítící mlhovinou se skrývá obrovské temné těleso. Oznámily to všechny gravimetry — nezávisle na sobě. Omyl byl vyloučen.

Mango vstal od přístrojů a zavrávoral. Když jsme k němu přiskočili, abychom ho podepřeli, bránil se.

„To nic, jenom se mi trochu zatočila hlava závratí.“ Obličej se mu rozzářil, oči i zuby svítily.

„Jsme zachráněni — zatím,“ vydechl ulehčeně. „Temnou hvězdu zpozoroval už i náš bumerang, soudruzi. Už se dostal do jejího vlivu. Nerad by se s ní setkal, a proto uhýbá. Vychýlili jsme se ze své dráhy, přátelé. Podívejte se,“ táhl nás k přístrojům, „letíme teď přímo do středu temného důlku umrlčí hlavy. Prolétneme očním důlkem,“ zdůraznil, jakoby se obával, že mu dobře nerozumíme.

Všemi žilkami nám projela nová hřejivá síla.

Mlhovinu jsme prolétli šťastně. Byl to úchvatný pohled, pro který stálo za to žít. Inkoustově černá obloha postupně zrudla a zmodrala, až nás kol dokola sevřela prstencová světélkující mlha, roztřepená jako oblaka ve vichru. Takřka přímo proti nám postupně mizely hvězdy, až se vytvořil velký temný kruh, prozrazující tvar neviditelné hvězdy. Podle našich propočtů měli jsme ji minout asi ve stejné vzdálenosti, v jaké obíhá naše Země kolem Slunce. Obrazovka astrotelevizoru nám brzy prozradila, že se nesetkáváme s vyhaslou planetou, ale se žhavým sluncem, které z neznámého důvodu bylo pokryto tmavým škraloupem připomínajícím strusku na roztavené oceli. V prasklinách a děrách obalu probleskovalo žhavé jádro.

Pozorování v různých vlnových délkách světla přineslo nová překvapení. V těsné blízkosti slunce kroužili dvě velké planety. Zdálo se, že jedna z nich se již dotýká obrovské koule.