Vladimír Babula - Puls Nekonečna

Blížila se katastrofa. Došlo k ní, když už jsme míjeli podivnou hvězdu. Planeta dopadla na její povrch, rozrazila temný škraloup a za ohlušujícího výbuchu utonula ve žhavém nitru.

I druhá planeta se řítila do své zkázy. Stále rychleji a těsněji se otáčela kolem svého hrobu, až konečně utonula v jeho výhni. Po výbuchu se hvězda několikrát roztáhla a stáhla jako pulsující srdce. A najednou vyšlehl plamen, který nás úplně oslepil

Hvězda vybuchla.

Žhavé kusy hmoty, vyvržené při výbuchu, se zdánlivě pomalu vzdalovaly od ohnivé výhně. Ve skutečnosti to byla rychlost několika set kilometrů za vteřinu.

„Až dolétnou paprsky této hvězdy na naší Zemi, astronomové zaznamenají další novu,“ řekl zamyšleně Vasja. „Kdyby tušili, že jsme tak blízko tomu zázraku…Mnohý z nich by nám to určitě záviděl…“

„Máme my ale z pekla štěstí,“ poznamenal jsem pouze z jediného důvodu, abych zapudil stísněnou náladu, která nás přepadla při zmínce o Zemi. Na okamžik nám opět sevřel srdce pocit hrůzy z nekonečna…

„Ano, máme štěstí — a hned dvojí štěstí,“ promluvil po dlouhé pomlce Mango. Nutil se do úsměvu.

„Představte si, jak by to dopadlo, kdyby si hvězda vzpomněla na ohňostroj o něco dřív, kdy náš koráb plul v jejích vodách, kdy jsme jí byli na dosah. Rozhodně je pohodlnější zkoumat oheň spektroskopem, než do něho strčit vlastní ruku…“

Ve vědeckém světě je už takový dobrý zvyk, že nově objevená a zjištěná fakta zrodí novou hypotézu, novou vědeckou domněnku, která pomáhá vědcům v dalším bádání. I my jsme se snažili vysvětlit si nějak katastrofu temné hvězdy.

Několik dnů jsme se dohadovali a přeli, ale nakonec jsme přijali Vaškovu hypotézu: Vesmír pulsuje. Velká žhavá tělesa — slunce — vyvrhují svoji hmotu do prostoru. Z této hmoty se vytvářejí planety a jiné součásti sluneční soustavy. Po určitém čase — na základě dosud nezjištěného zákona vesmíru — vyvržená hmota se vrací zpět do slunce. To způsobí určité přetížení, termonukleární proces překročí kritický bod. Důsledkem toho je nový výbuch a vytvoření planet.

„Neděje se totéž ve větším měřítku?“ nečekaně položil otázku Mango. „Je docela možné, že podobným způsobem pulsuje celý hvězdný systém Mléčné dráhy. Všechny ty hvězdy, planoucí kolem nás, vrátí se možná do žhavého srdce galaxie, která vybuchne a vytvoří nové hvězdy s novými světy. A pak znova a znova. Prostě — puls nekonečna.

Hle, jak nádherný úkol stojí před námi! Ověřme si tuto skvělou hypotézu, přátelé! Nikdo jiný nemá tuto možnost…“

Zásluhou Vaškovy teorie o základním zákonu vesmíru jsme na čas zapomněli na drobné denní starosti, dokonce i na skutečnost, že se obrovskou rychlostí vzdalujeme od rodné Země a nemáme ani jiskřičky na návrat. Myslíme teď jen na svoji vědeckou práci. Měříme pohyby hvězd, zkoumáme původ a složení mlhovin, které byly takřka na dosah ruky. A vytrvale sledujeme střed galaxie — stále ještě ukrytý za neprůhledným závojem temných mlhovin.

Jen ve chvílích odpočinku — nad stránkami deníku — myslím na náš nešťastný osud. Stále se trápím myšlenkou, že znám recept, jak překonat tu tragickou chybu, která nás proti vrhla do nekonečného kosmu.

Přišel jsem již na stopu. Při pročítání napsaných řádek jsem si uvědomil, že celé tajemství východiska bylo ukryto v aktovce, o které jsem po nervovém šoku často hovořil. V aktovce však byly pouze fotografie mých dětí…

Ano, už je mi to jasné. Propočet, který odhalil včas chybu v uspořádání a kapacitě graviplánu, napsal jsem na zadní stranu fotografií. Vzpomínám si, že nic jiného jsem tenkrát neměl po ruce. Proč jen jsem si po Africe neprohlédl run snímků!? Proklatý Pegas!

Ale jaká to byla chyba? Co jsem si vlastně na snímky poznamenal?

Nezbývá mi nic jiného, než se znovu trpělivě vrátit do míst, kde jsem chybu objevil…

Kde jsem vlastně přestal?

Ano, už vím. Z Afriky mě poslali za Evou, abych se s ní před odletem rozloučil. Dovedl mě tam Mango — a pak diskrétně odešel.

Od neštěstí v Pegasově doupěti jsem ji viděl poprvé.

Při pohledu na její tvář se mi zdálo, že neprůhlednou mlhou prokukuje slunce.

„Jsem redaktorem nebo profesorem?“ usmál jsem se…

„Tušila jsem to,“ polekala se Eva. „Co ti to jen napadlo vrátit se do toho nešťastného domu U dvou hrdliček? To byl určitě Petrův nápad, je to nenapravitelný uličník.“

„Neboj se, Evo, začíná mi svítat. Jen jedno mi ještě není jasné: Jak jsem se tam vlastně dostal?“

„To ať ti vysvětlí Petr, dostal už za to své. Vrátí se co nevidět, šli si s Michalem hrát do Fučíkova parku.“

„Petr za nic nemůže,“ omlouval jsem chlapce. „Vrátil jsem se, myslím, docela zákonitě. Podvědomě jsem si šel k Pegasovi pro něco, o co mě okradl: pro paměť. Víš přece, jak všechna ta léta jsem se trápil tím, že jsem člověkem bez dětství a minulosti — že prostě můj život až do roku 1957 je zahalen mlhami. Netušil jsem ovšem, že mi Pegas sice vrátí minulost, ale okrade mě o přítomnost. Nechybělo mnoho — a opět bych tě teď nepoznal, jako jsem tě nepoznal tenkrát, když jsem odcházel od Pegase. Naštěstí se to tentokrát Pegasovi nepodařilo.“

„Toho jsem se bála nejvíc. Ani si nedovedeš představit, jak mi bylo, když mi vyděšení chlapci přišli oznámit, že tě přes můj výslovný zákaz zavedli do domu U dvou hrdliček a že ses jim najednou ztratil. Jednoho neštěstí bylo až dost — a teď po letech na tomtéž místě druhé — a stejně záhadné.“

„Zavinila jsem to všechno vlastně sama. Jak víš, často chlapcům vyprávím o své práci. Nedávno mi naši mládenci z rezervace oznámili, že v Dientzenhoferově domě v Kosticově ulici se v jednom místě propadl sklep do neznámé podzemní chodby. Podle předběžného průzkumu pochází chodba z dob Dientzenhofera, je však asi dvacet metrů od propadliště zazděna, a to daleko později, někdy před třiceti roky. Překvapilo mě to. Stalo se to zrovna v domě, do kterého jsi vešel zdráv a kterého ses vrátil s ochromenou pamětí. Dnes už ti to mohu prozradit, doktora Křížka čili Pegase jsem podezírala hned tenkrát, když tě dovedl před dům, kde jsem už dvě hodiny netrpělivě čekala. S lítostí mi tenkrát oznámil, že pravděpodobně u tebe propukla nějaká duševní choroba. Podle Pegasova tvrzení jsi prý uprostřed rozhovoru málem omdlel. Asi ti prý praskla cévka v mozku, protože po návratu vědomí ses prý hrozně divil, kde to jsi a co tam vlastně děláš. Jedině v tomto bodě mluvil Pegas pravdu, protože i na mne si se díval jako na někoho cizího a neustále jsi naříkal: ‘Kdo vlastně jsem, co jste mi to, lidé, udělali?‘“

„Žádala jsem tehdy bezpečnost, aby vyšetřila, co vlastně s tebou Pegas udělal. Výslechy byly bezvýsledné, a tak Pegase nechali na pokoji. Ani lékaři pravou příčinu nezjistili.“

„Ze sanatoria jsi se vrátil zdráv, i když ti tam paměť nevrátili — a tak jsem na Pegase pomalu zapomněla.“

„Dnes už také pochopíš, proč jsem s tebou nechtěla chodit na procházky do malostranské rezervace.“

„Objev tajné chodby v Dientzenhoferově domě mi znovu živě připomněl Pegase a neštěstí, ke kterému došlo v jeho bytě. Nemá snad chodba a hlavně poměrně čerstvá přepážka v ní přímou souvislost s událostmi v roce 1957?“