Vladimír Babula - Puls Nekonečna

K mé velké radosti se však ještě neloučil. Začal mi obšírně vyprávět, co všechno se v poslední době událo v ústavu, kde jsme kdysi podle jeho mínění společně pracovali. Já jen mlčky přikyvoval, abych se náhodou neprořekl. Kdo ví, jak dlouho by mne ještě uváděl do rozpaků, kdyby mne nevysvobodilo umělé slunce, ozařující město. Najednou začalo slábnout, až zhaslo docela. Současně se rozsvítila pouliční světla.

„Kolega“ se podíval na hodinky.

„Nějak jsem se zapovídal. Pokud si vzpomínám, asi za třicet minut vám jede vlak. Tož — ještě jednou — mnoho zdaru a na shledanou! Zlomte vaz!“

Volal za mnou ještě z protějšího chodníku, který ho unášel do středu města. Neznámému známému jsem ještě přátelsky zamával na pozdrav a odhodlaně jsem vstoupil do nádražní haly.

Když do Londýna, tedy do Londýna, zasmál jsem se v duchu. Bezmyšlenkovitě vstoupil na pohyblivé schodiště, nad kterým svítil nápis:

LONDÝN — NEW YORK

Schodiště mě zaneslo hluboko do podzemí, na krásně zdobené nástupiště. Za vysokou skleněnou stěnou se rýsovala silueta obrovské lokomotivy. V pohodlných křeslech sedělo u nízkých stolků několik cestujících.

Po vzoru ostatních posadil jsem se rovněž do křesla a za chvíli jsem již spokojeně dřímal. Únava zvítězila. Nespal jsem dlouho. Vzbudil mě vlak, vjíždějící na nástupiště.

Dvouposchoďové vozy připomínaly spíše ulici na venkovském městečku než známé železniční vagony.

Lidé vystoupili a nastoupili — a já zůstal na nástupišti sám. Z vlaku vyběhla hezká dívka v modré uniformě.

„Nastupte, prosím, za necelou minutu odjíždíme,“ vybídla mne vlídně.

Již jsem chtěl namítat, že nemám jízdenku, ale rychle jsem si to rozmyslel a bez protestů jsem uposlechl.

Dveře se za mnou automaticky zavřely a obrovitý vlak se dal nepozorovaně do pohybu.

„Mohu vás uvést do vašeho pokoje?“ ujala se mne opět dívka. Následoval jsem ji v trapném očekávání, jak to všechno dopadne. Prošli jsme dlouhou chodbou a úzkým schodištěm do prvního poschodí. Dívka otevřela dveře s číslem 42 a s milým úsměvem mě vpustila dovnitř.

„Tohle přece není kupé ve vlaku ale byt v přepychovém hotelu,“ divil jsem se nahlas, když jsem osaměl. Na stole ležel telefonní přístroj s malou obrazovkou (videofon), v rohu místnosti stála vkusná televizní skříňka.

Zvědavě jsem pootvíral troje dveře, vedoucí z pokoje. První vedly do koupelny, druhé do ledničky, bohatě zásobené nápoji a potravinami, třetí do malého salonku s několika křesly rozestavenými kolem kulatého stolku. Květinové stolky, vkusný jednoduchý nábytek, šatníky ve stěnách — a postel. Ba přímo královské lože. A pohovka…

Jak dlouhý tak široký natáhl jsem se na pohovku a za chvíli jsem již nevěděl o ničem.

Ať to už dopadne jak chce, možná že se probudím opět do normálního života, namáhavě jsem přemýšlel, když jsem usínal.

Kam jedu? Blesklo mi hlavou, když jsem se náhle probudil a pohlédl na okno se staženou žaluzii, kterou pronikalo několik proužků sluneční záře.

Hlava nesnesitelně bolela. Jak mně vůbec napadlo, že jedu ve vlaku? Kde to vlastně jsem? A jak jsem se tu octl? Vytáhl jsem žaluzii a s údivem pozoroval rychle ubíhající zasněženou krajinu. Nad obzor vyplouvalo veliké slunce. S námahou jsem srovnával všechny myšlenky. Ano — před několika dny jsem navštívil záhadného Pegase, který mě v podzemí laboratoři omráčil. Něco mi asi provedl s mozkem, probudil jsem se do tak podivného světa. Vylidněná Malá Strana, k nepoznání změněná Praha, profesor… Kivi… graviplán.

A teď sedím v pohádkovém atomovém vlaku, který uhání do Londýna…

Svět, ve kterém teď žiji, není vymyšlen špatně. Škoda jen, že jsem v tomto nádherném světě nezvaným hostem. Až se proberu z mrákot, opustím jej navždy. Opravdu škoda…

Musím využít každé chvilky a pořádně ho prozkoumat, umínil jsem si. Ještě jsem si ani neprohlédl zařízení vlaku, který mne unáší téměř rychlostí letadla.

Vstoupil jsem do koupelny, abych se sebe smyl prach nedaleké minulosti, především špínu Pegasova doupěte. Otočil jsem kohoutek s teplou vodou a bezděčně se obrátil k velkému zrcadlu.

Úlekem jsem vykřikl. To přece není zrcadlo! To je okno, kterým se na mě do koupelny dívá cizí člověk. Má vytřeštěné oči a údivem pootevřená ústa.

Teď si rukou hladí prošedivělé strnisko na bradě. I já si hladím bradu…

Srdce se mi prudce rozbušilo až v krku. Přistoupil jsem blíž k lesklé ploše a opatrně na ni sáhl. Totéž učinil neznámý muž.

Stojím opravdu u zrcadla! To přece nejsem já! Kde se vzaly ty prošedivělé vlasy a hustá síť drobných vrásek? Už se nedivím, že si mě lidé pletli s nějakým profesorem.

Bože, jak jsem za těch několik dnů zestárl! Prokletý Pegas!

Na přepych pojízdného obydlí jsem si zvykl okamžitě.

Dokonce jsem brzy objevil šatník s náhradními obleky pro cestující. Natáhl jsem si společenský oblek a vydal se na obhlídku vlaku. Prohlédl jsem jídelnu a hernu, chvíli jsem poseděl v kině, kde se právě promítaly barevné snímky filmových novin.

Na zpáteční cestě mě zastavila dívka, která mě včera vtáhla do vlaku.

„Promiňte, jste prosím, profesor Hruda?“

Profesor — Hruda?

„Ano, jmenuji se Hruda,“ přisvědčil jsem v rozpacích.

„Nejsem ovšem profesor…“

„Já vím, pracujete teď na velkém objevu,“ usmála se dívka. „Hledám vás po celém vlaku. Volala Praha. Akademie vás prosí, abyste v Moskvě vystoupil. Čeká vás tam soudruh Stolarov. Má pro vás závažnou zprávu.“

„Tento vlak nejede do Londýna?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Vy jste chtěl do Londýna? Jedete opačným směrem, profesore,“ polekala se dívka.

„To nic,“ utěšoval jsem ji. „Byl jsem včera poněkud unaven. Pokud si vzpomínám, na vagonu stálo jasně: Londýn — New York…“

Dívka se zamračila.

„Už jsem se lekla, že v Londýně zapomněli přehodit tabulky. Naštěstí jsou správně. Naše trať teď vede z Londýna přes Prahu, Moskvu a Beringovu úžinu do New Yorku. Do Londýna jedou vlaky opačným směrem a na jejich vagonech jsou cedulky s nápisem New York — Londýn. Upozorňovala jsem už na to, že takto může lehce dojít k omylu.“ rozhorlila se.

„Zmýlená neplatí. V Moskvě jsem byl naposledy v pětapadesátém roce. Rád si prohlédnu slavné město prvních sputniků.“

Zasmála se nedůvěřivě, jako bych žertoval.

„Tedy nezapomeňte, profesore: v Moskvě vás čeká soudruh Stolarov. Podle telefonátu soudím, že ho dobře znáte. V Moskvě budeme za 86 minut. Máte ještě dosti času. Příjemnou cestu.“

Vrátil jsem se do svého pokoje. Přitáhl jsem si křeslo k oknu a jako fantastický film pozoroval jsem ubíhající krajinu, oživenou zahradními městy, která vytvářela zelené ostrovy uprostřed zasněžené krajiny. Občas jsem zahlédl budovu atomové elektrárny, svítící jako démant uprostřed smaragdů.

Za zády mi zabzučel videofon. Stiskl jsem bílý knoflík a na obrazovce se objevila povědomá tvář. Marně jsem vzpomínal, odkud ji znám.

„To jsem rád, že vás opět vidím, profesore,“ promluvil člověk na obrazovce. „Už jsme si mysleli, že jste se propadl k protinožcům. Hledáme vás už dva dny. Co vás to napadlo, cestovat po světě? Mně je to pochopitelně jedno, máte dovolenou, ale vaši doma vás postrádají. Kam tak pospícháte, že jste se ani nerozloučil s manželkou a dětmi? Nechci vám sahat do svědomí,“ zasmál se srdečně. „Hlavní věc, že jste živ a zdráv. V Bukavu vás nutně potřebují. Mrzí mě, že vám musíme pokazit i tak krátkou dovolenou.“