Terry Pratchett - Strata

Obrazovka zůstávala slepá.“Vím to. Nebyli to jen budovatelé ploché Země. Stvořili všechno — Zemi, kungy, všechny hvězdy. Oni nám dali naše zkameněliny. Mysleli jsme si, že to mohli udělat králové vřetenistů, ale královští vřetenisté nikdy neexistovali. Byli jen součástí jedné vrstvy falešného vesmíru. Přemýšleli jsme o tom, zda jsme se vyvinuli díky pomoci královských vřetenistů. Nikdy jsme se nevyvinuli! Byli jsme stvořeni, stejně jako jsme my znovu stvořili velryby a slony, pro naše nové světy — kolonie.

Jsme vlastně vesmírem — kolonií. Tvůrci ji prostě jen přesunuli a dobudovali, a protože každý potřebuje dějiny, dali nám naše dějiny. Stejně, jak to my děláme v nových světech. Staré kosti. Proslulá monstra. Vřetenisté, kolečníci. A my jsme si to nikdy neuvědomili. Sami to děláme, ale nikdy nás nenapadlo, že totéž se stalo nám.

Pak jeden z nich postavil plochu. Možná, že to byl jen jeho žertík? Rozhodně to neudělal z žádného důležitého důvodu. Cvičení v duchaplnosti. Musel to být okamžitý dodatečný nápad, souhrn dokonalých nápadů, které někdo shrnul a provedl potom, co byla všechna práce hotova.

Sedmdesát tisíc let! To je stáří vesmíru — vždyť z něj skoro ještě ani neoprýskala barva! A my si mysleli, že je starý celé biliony let! Všechny důkazy říkaly, že tomu tak je, a my těm důkazům věřili.“

Opřela se v křesle. Stále ještě vnímala myšlenky ve své hlavě jako staré skutečnosti, na které si až teď znovu vzpomněla. Opatrně je převracela sem a tam a zkoumala je, jako člověk zkoumá jazykem bolavý zub.

„Staří. Inteligentní. Odloučení od hmoty. Tak si pamatuju Tvůrce. Každý z nich byl větší, než si vůbec dokážeme představit, nebo snad menší? — vždyť není nic, vedle čeho bychom je mohli postavit, kromě našeho já. Řekla jsem staří? Ani jejich věk se nedá změřit, protože než stvořili vesmír, žádný čas neexistoval. Nemám pravdu?“

NA TUHLE OTÁZKU NEMŮŽEME ODPOVĚDĚT KRÁTCE. NEVÍME O NICH NIC JINÉHO NEŽ TO, CO NÁM SAMI ŘEKLI.

„A to je tedy co?“

PŘED NIMI NEBYLO NIC, NEŽ PRAVDĚPODOBNOST. ONI VYUŽILI VZORCE TÉ PRAVDĚPODOBNOSTI.

„Proč?“

TVOJE SPOLEČNOST STAVÍ SVĚTY. VE SKUTEČNOSTI TO NENÍ ZAPOTŘEBÍ. TVŮJ PRAPŮVODNÍ SVĚT NENÍ ZDALEKA PŘELIDNĚN. PROČ TEDY?

„Kdysi přelidněn byl. A my jsme zjistili, že čím více lidí na něm je, tím jsou si podobnější. V té době to byl jediný způsob, jak přežit. Lidé odpradávna snili o unifikovaném světě. Mysleli jsme si, že takový svět bude bohatší. Nebyl. Znamenalo to prostě jenom to, že Eskymáci byli vzdělaní a zvládli mnoho věcí z účetnictví, ale už to zdaleka neznamenalo, že by se Němci naučili lovit velryby harpunou. Bylo to tak, že se každý naučil mačkat tlačítka, ale všichni zapomněli, jak se potápět pro perly.

Pak lidstvo zachvátil myslotřas. To bylo, ano, několik let předtím, než vzlétly první sondy Terminus. Lidé jednoduše umírali. Umírali po bilionech, jejich vědomí a myšlenky se prostě skládaly do sebe.

Pak jsme museli začít znovu. Do začátku jsme ale měli alespoň všechny ty hračky, se kterými si hráli vřetenisté, a mohli jsme se rozptýlit — po myslotřesení jsme se museli rozptýlit. Ta pohroma nás krutým způsobem přinutila hledat si větší životní prostor, nové světy, kam bychom mohli utéci a znovu se učit všechno, co jsme zapomněli. Postavili jsme dokonce roboty, kteří pro nás některé z těch činností znovu vymýšleli!

Mysleli jsme si, že je to přirozená, vyzkoušená cesta. Víte, neustále jsme před sebou viděli příklad vřetenistů. Domnívali jsme se, že každý inteligentní druh postupně naplňuje svůj domovský svět, až jeho příslušníci začnou vymírat díky samotnému tlaku vědomí, a pozůstalí pak začnou s nucenou kolonizací vesmíru. Je jedno, jakými pohnutkami ji budou zdůvodňovat, jejím skutečným důvodem bude zuřivá snaha uniknout před ostatními lidmi. Tehdy, protože obyvatelné světy se vyskytují poměrně zřídka, začalo lidstvo vyvíjet planetární inženýrství. Jistě, měli jsme to všechno velmi pečlivě spočítáno. Rasa za rasou vykvete, dozraje, a její sémě se rozletí vesmírem, který se sám vyvíjí. Než zemře, stvoří nové světy, a tím vlastně nové záhony pro semena ras dalších. Já o tom dokonce napsala knihu, jmenuje se Věčné stvoření, ha-haha.“

TEĎ MŮŽEŠ PUBLIKOVAT DRUHÉ UPRAVENÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ.

„To by bylo trochu krátké, tím jsem si po čertech jistá. Co bych v něm říkala? Světla na obloze jsou pouhé kulisy?“

PROČ NE?

„Ještě jste mi neřekli, proč — hm — Tvůrci tvořili.“

Slova zableskla na obrazovce okamžitě, jako kdyby na tuhle otázku byly počítače připraveny.

LIDÉ JSOU ZVĚDAVÍ. TO JE JEDNA ZE ZÁKLADNÍCH FUNKCÍ A HNACÍCH MOTIVŮ LIDSTVA.

BYTOSTI, KTERÉ POSTAVILY TENTO VESMÍR, TO UDĚLALY PROTO, ŽE BYLO NEMYSLITELNÉ, ABY TO NEUDĚLALY. TVOŘENÍ, TO NENÍ VĚC, KTEROU BOHOVÉ DĚLAJÍ, ONI JÍM JSOU.

„A potom? Co dělali potom?“

Všude kolem lodi byla bílá voda. Za jedním oknem Kin zahlédla malý ostrůvek, zčásti porostlý stromy, vypuklý kamenitý tvar, tmavnoucí v nastávajícím šeru, a cítila, jak trup lodi poskakuje po vlnách. Obloha se zatočila. Nenarazila, ani sebou netrhla, jen podlaha se náhle změnila ve stěnu. Okna na několik okamžiků pokryla pěna a když opadla, dívala se Kin dolů.

Před nimi visel okrajový vodopád a vypadal přesně jako osvětlená bílá dálnice. Marco, který seděl v pilotním křesle, se proti němu jasně rýsoval, a Kin viděla, jak se instinktivně zaklonil dozadu a nohama hledal něco, o co by se rychle vzepřel.

Dolů, pořád dolů, tam, kde na obloze zářila ohnivá koule. Plocha teď byla temná, ale malé slunce, které se pomalu posouvalo nad její odvrácenou stranou, vytvářelo jasný den po celé spodní ploše vodopádu. Kin pozorovala, jak se slunce přibližuje. Loď ho minula a nechala kdesi za sebou.

Později vletěli do mračna s velmi omezenou viditelností. Na okamžik je pohltilo, vzápětí se jim rozběhlo vstříc jako blyštivý proud, rychlostí, při níž se Kin zastavil dech. Nakonec ucítila velmi slabé zakolébání, nastaly dvě tři vteřiny dokonalé temnoty, když loď opustila vodní proud za molekulárním sítem, a objevily se před nimi hvězdy.

Marco dlouze zasyčel. Mohl to být povzdech úlevy.

První promluvila Stříbřena. „Byla bych mnohem šťastnější, kdyby byly počítače vymyslely nějaký obvyklejší způsob startu, ale musím připustit, že tenhle má skutečně styl.“

„Z jejich pohledu to je nejefektivnější,“ vysvětlovala Kin. Okolní vesmír se znovu zatočil, když Marco přesměroval loď tak, aby „dole“ bylo tam, kde podle dlouhodobé tradice vždycky bývalo, to znamená v oblasti nohou.

Stříbřena si rozepnula bezpečnostní pásy a podívala se na Kin.

„Tak my budujeme vesmír, co?“ řekla. „Tedy ne přesně my, skládačky kostí, tkání a mozků, ale to uvnitř, co z nás dělá právě to, co jsme. Ta naše část, která sní, zatímco zbytek spí.“

Kin se usmála. „To by počítače nikdy neřekly. Ale ano, máš pravdu. Myslím, že počítače měly určitou zvláštní funkci. Dokázaly potlačit všechny statické výboje duševní činnosti, takže se — ke všem ďáblům, proč se tomu slovu vyhýbat — takže se bůh, ukrytý někde uvnitř, mohl alespoň na čas vynořit na povrch a projevit se. Proto mohl být vládcem plochy prakticky kdokoliv. Kdyby si byl tu helmu nasadil Jago Žarlo, ještě by v tom křesle seděl.“