Terry Pratchett: Strata

Byl to, samozřejmě, překrásný den — den jako vystřižený z propagační brožurky Společnosti. Kinina kancelář byla tehdy obrácena k laguně, podobné svým tvarem dlani s roztaženými prsty. Na vnější korálové bariéře se lámaly zpěněné vrcholky vln a pláž se leskla úlomky bílého korálu a skořápkami pestrých mušlí.

Žádná brožurka by však nedokázala popsat tu strašlivou noční můru, kterou představoval vrstvící agregát, umístěný na obrovském pontonu. Byl to naštěstí jen malý model, určený pro ostrovy a atoly menší než patnáct kilometrů. Když ho Kin pozorovala, vyplivl stroj ze zadní výsypky další kilometr pláže.

Přemýšlela, jak se jmenuje jeho řidič. V té Unii pláže bylo něco skutečné geniálního. Chlap, který dovedl položit takovou pláž, s přesně vyváženou dávkou skořápek, ten si zasloužil lepší práci než tuhle rumařinu. Jenže na druhé straně to mohl být thoreauovský typ člověka, který prostě miloval malé ostrovy. Občas se vyskytli i takoví. Tiché, stydlivé typy, muži, kteří se rádi plavili po mořích v patách sopečných týmů a se zasněným výrazem a neuvěřitelnou dokonalostí kladli složitá souostroví. Musí se na něj zeptat.

Naklonila se přes stůl a spojila se s oblastním technikem.

„Joeli?“

Na interkomu se objevila inženýrova snědá tvář, pokrytá vějířky vrásek.

„Nazdar, Kin. Počkej, já se podívám. Aha! Dobrý, co? Líbí se ti?“

„Je skvělá.“

„To je Hendry. Ten, co jsou na něj všechny ty ošklivé stížnosti, které máš před sebou na stole. No víš přece, ten, co uložil zkamenělého dinosaura do —“

„Četla jsem to.“

Joel vycítil v jejím hlase nedůtklivost. Povzdechl si.

„Nicol Planterová, jeho kombinátorka, v tom musí lítat taky. Převedl jsem je na ostrovy, protože… no, znáš to, korálové ostrovy nepředstavují prakticky žádné pokušení —“

„Já vím.“ Kin se na chvíli zamyslela. „Pošli ho ke mně. Ji taky. Bude to perný den, Joeli. Když končí práce, je to pokaždé stejné, lidi si začnou hrát.“

„To je to mládí. U mě to byl pár bot v uhelné vrstvě. Nic moc, připouštím.“

„Tím mi naznačuješ, abych mu to prominula?“

Samozřejmě, že se jí to snažil naznačit. Počítalo se s tím, že se každý pokusí o nějaký ten nepovolený žertík, to všichni věděli. Kontroloři takové věci vždycky odhalili, ne? A i kdyby jedna z tisíců těch legrácek prošla nepovšimnuta, cožpak se nemůžeme spolehnout na budoucí paleontology, že je pečlivě ututlají? No?

Jenže… co když ne?

„Už teď je skvělý a později z něj bude velikán,“ pokračoval Joel. „Co kdybys mu utrhla jenom jednu kouli, he?“

O pět minut později zaslechla Kin, jak motory stroje zařvaly a utichly. Zanedlouho vešel jeden z robotů určených pro práci v nižších kancelářích a s sebou vedl menšího světlovlasého mladíka, připáleného do červena, a hubenou holohlavou dívku sotva kolem dvacítky. Oba zůstali stát a pozorovali Kin se směsicí strachu a vzpurnosti. Z jejich pracovních kombinéz se na koberec snášel korálový prach.

„Fajn, sedněte si. Dáte si něco k pití? Vypadáte oba dehydrovaně. Myslela jsem, že je v těch věcech klimatizace.“

Dvojice si vyměnila pohledy. Pak dívka řekla: „Frane se potřebuje do své práce vcítit.“

„Chápu. Lednice je ta kulatá věc, která se vznáší přímo za vámi. Poslužte si.“

Trhli sebou, když je lednice ťukla do zad, pak se jeden po druhém nervózně usmáli.

Bylo vidět, že se oba mladí Kin bojí, což ji přivádělo poněkud do rozpaků. Podle záznamů byli oba z kolonistických planet tak nových, že planetární kůra na nich ještě ani neoschla, zatímco Kin byla přímo ze Země. Ne z Celé, Nové, Staré, Skutečné nebo Nejlepší Země. Jen ze Země, kolébky lidstva. Z té, o které mluvily jejich učebnice dějepisu. A dvoustoletá značka, kterou měla na čele, to bylo něco, o čem patrně před příchodem ke Společnosti jen slyšeli. Navíc byla jejich šéfovou. A mohla je vyhodit.

Lednice tiše odplula do svého výklenku a na své cestě opsala v zadní části místnosti velký nelogický oblouk. Kin si v duchu poznamenala, že musí zavolat mechanika, který by se na lednici podíval.

Mladík a dívka seděli nejistě na kraji vznášejících se křesel. Kin si uvědomila, že nově kolonizované světy nic takového nemají. Znovu nahlédla do záznamů, vrhla na své nedobrovolné hosty přísný pohled a zapnula záznamník.

„Víte, proč jste tady,“ začala. „Pokud jste alespoň trochu k něčemu, četli jste předpisy. Musím vám připomenout, že v tomto případě si můžete vybrat. Buď přijmete mé rozhodnutí, které udělám jako starší dozorčí oblasti, nebo budete předáni k soudu na velitelství Společnosti. Jestliže se rozhodnete pro mě, není proti mému rozhodnutí odvolání. Tak co?“

„Bereme vás ,“ řeklo děvče.

„On neumí mluvit?“

„Shodli jsme se na tom, že se podrobíme vašemu soudu, slečno,“ řekl mladík se silným krédským přízvukem.

Kin zavrtěla hlavou. „To není soud. Jestliže se vám nebude líbit mé rozhodnutí, můžete vždycky skončit s prací — pokud vás ovšem nevyhodím, jasné?“ Odmlčela se, aby mohli patřičně vstřebat význam jejích slov. Za každým zaměstnancem Společnosti se tlačila alespoň parsek dlouhá fronta dychtivých čekatelů. Nikdo neodcházel dobrovolně.

„Dobrá, takže to máme na záznamu. Abychom tedy udělali záznamu zadost, vy dva jste naposled obsluhovali vrstvící agregát BVN 67 na Juliu čtyři a zpracovávali jste jeden pás světadílu Y? Byli jste seznámeni s obviněním, vzneseným na základě vyjádření výstupní kontroly?“

„Ano, byli,“ přikývl Hendry. Kin zmáčkla tlačítko.

Jedna stěna kanceláře se změnila v obrazovku. Na ní se objevil letecký pohled na šedou pláň základního kamene, který byl náhle překryt kilometr vysokou vrstvou, připomínající nejspíše chlebíček, který si připravil sám bůh. Vrstvící agregát byl od jejího konce odstaven a přesunut stranou. Pokud ho k původní části vrstvy nepřistaví opravdu zkušený operátor, najdou tady geologové v budoucnosti velmi zvláštní geologickou anomálii.

Kamera najela zhruba do poloviny výšky vrstvy, kde byla část kamene odtavena. Tam se vznášel portálový jeřáb a několik mužů ve žlutých helmách, kteří odstoupili ze zorného pole kamery. Na místě zůstal jen jeden z nich a s úsměvem držel velkou měřící tyč u místa označeného „ukázka A“. „Ahoj, vy všichni tam, tady je Výbor kontrolorů Společnosti na místě činu.“

„Plesiosaurus,“ řekla Kin. „Nemá v téhle vrstvě co dělat, ale to není, kruci, všechno.“ Kamera se pomalu posunovala podél napůl odkryté kostry a nakonec zaostřila na zdeformovaný obdélník těsně vedle ní. Kin přikývla. Teď to bylo vidět naprosto jasně. Kostra držela v ruce transparent. Nápis na něm byl poničený, ale přece jen čitelný.