Terry Pratchett - Strata

„Ne atomovým pokusům!“ přečetla nahlas.

Musela to být strašlivá práce. Pravděpodobně zabrala celé týdny a pak se musel připravit nesmírně složitý program, který by umožnil data vložit do paměti vrstvícího agregátu.

„Jak jste na to přišla?“

Protože do každého stroje bylo vloženo nezávislé kontrolní zařízení, které hlásilo každou anomálii, ale to bylo úřední tajemství. Bylo umístěno v desetikilometrové výpustné zděři právě proto, aby odhalilo podobné drobné neoprávněné zásahy, jako byli pacifističtí dinosauři nebo mamuti se sluchátky, a ohlásilo se až v případě, že k něčemu takovému došlo. Bylo notoricky známo, že dříve nebo později každý z operátorů něco takového zkusil. Každý nový technik se totiž cítil na palubě vrstvícího agregátu jako bůh a dříve nebo později podlehl pikantnímu pokušení zamotat hlavu budoucím paleontologům. Někdy je Společnost vyhodila, ale byly i případy, kdy je naopak povýšila.

„Jsem čarodějka,“ odpověděla Kin. „Takže připouštíte, že jste to udělali?“

„Ano, slečno,“ přikývl Hendry. „Ale mohl bych, ehm, uvést něco na svou omluvu?“ Sáhl do kapsy kombinézy a vytáhl knihu, jejíž hřbet byl opotřebovaný častým užíváním. Strany mu proletěly pod palcem, až nakonec knihu otevřel na hledaném místě.

„Tohle říká jedna z největších kapacit v oboru planetárního inženýrství,“ řekl. „Můžu pokračovat?“

„Poslužte si.“

„Dobrá, takže: ‚Konec konců, planeta není svět. Planeta? Kulatá hromada kamení. Svět? Čtyřrozměrný zázrak. Na světě musí být tajemná hora. Musí tam být bezedná jezera, obydlená prastarými obludami. Musí tam být tajemné otisky podivných stop vysoko na sněžných polích velehor, mechem obrostlé zříceniny v srdci divokých džunglí, zvony pod mořskou hladinou, údolí s mnohonásobnou ozvěnou a města ze zlata. To je to koření planetární kůry, bez nějž by představivost člověka zakrněla‘.“

Rozhostilo se ticho.

„Pane Hendry,“ zeptala se Kin, „mluvím tam snad o dinosaurech požadujících atomové odzbrojení?“

„To ne, ale —“

„Stavíme světy, netvoříme sterilní planety. To by dokázali i roboti. Budujeme místa, kde dokáže lidská představivost skutečně zakotvit. Nehrajeme si jako děti s legračními zkamenělinami. Vzpomeňte si na vřetenisty. Představte si, že by budoucí kolonisté na téhle planetě byli jako oni. Vaše zkamenělina by je zabila, zničila by jim mozek. Suspenduji vás na tři měsíce. Vás také, slečno Planteová, a vůbec si nedovedu představit, proč jste tomuhle troubovi pomáhala. Můžete jít.“

Vypnula záznamník.

„Kam jdete? Sedněte si. To všechno muselo být řečeno, aby bylo záznamu učiněno zadost. Sedněte si, sakra, vypadáte hrozně.“ Nebyl hloupý. Viděla, jak se mu v očích objevil zárodek naděje. Raději mu ji sebrat hned.

„S tím rozsudkem to platí. Tři měsíce nucené dovolené. Je to v záznamu, takže už mě neumluvíte. Nepodařilo by se vám to, ani kdyby to v záznamu nebylo.“

„Ale do té doby to tady bude všechno hotové,“ prohlásil ublíženým hlasem.

Kin pokrčila rameny. „Do té doby se objeví zase jiné planety. Netvařte se tak ustaraně. Nebyl byste ani člověk, kdybyste tomu pokušení nepodlehl. Jestli se cítíte opravdu zle, zeptejte se Joela Čenže na ty boty, které se pokusil uložit do ložiska černého uhlí. No vidíte, a kariéru mu nezničily.“

„A co jste udělala vy, slečno?“

„Hmm?“

Mladík se na ni díval po očku.

„Víte, mluvíte tak, jako kdybyste chtěla říci, že jsem udělal něco, co udělali skoro všichni přede mnou. Vy jste udělala taky něco takového?“

Kin zabubnovala prsty na stůl. „Postavila jsem pohoří, které mělo podobu mých iniciál,“ řekla nakonec.

„Páni!“

„Museli znovu položit skoro polovinu pásu. Tenkrát mě málem vyhodili.“

„A teď jste oblastní kontrolorka a —“

„Totéž může být jednoho dne i z vás. Za pár let vás můžou poslat jako samostatný dohled na jeden z nových asteroidů. Zábavní park nějakého z těch bláznivých bilionářů. Dám vám dvě dobré rady. Nezvorejte to a nikdy se nesnažte použít něčí slova proti jejich autorovi. Já, aby bylo jasno, jsem až neuvěřitelně dobrosrdečná a plná pochopení, ale znám lidi, kteří by vás přinutili svou knihu sníst stránku po stránce pod pohrůžkou okamžitého vyhazovu. Jasné? Jasné. Tak a teď zmizte, vy dva. Teď už doopravdy. Dnes to bude nabitý den.“

Rychle zmizeli z místnosti a zbyla po nich na koberci jen cestička z korálového prachu. Kin pozorovala, jak se za nimi zasunují dveře a chvilku upírala oči jen tak do prázdna. Pak se usmála sama pro sebe a vrátila se k práci.

Podívejme se teď na Kin Aradovou, která právě kontroluje obrysové návrhy pro souostroví TY.

Jedenadvacet desetiletí jí leželo na ramenou jako lupy času. Nesla je se stejnou lehkostí. Proč ne? Nepočítalo se s tím, že lidé zestárnou. V tom jim pomáhala nervová chirurgie.

Na čele měla zlatý disk, jaký nosila většina vícestoletých — bylo to znamení, které vzbuzovalo respekt a často ušetřilo lidi nepříjemných rozpaků. Ne každá žena odolala pokušení svést mladého muže, který byl v praxi o tolik mladší, že mohl být jejím sedminásobným pravnukem. Na druhé straně ne každá starší žena disk nosila, naopak, mnohé ho nenosily úmyslně. Kinina pleť měla teď barvu půlnoční černi, stejně jako její paruka — z jakéhosi stále nezjištěného důvodu vlasy jen výjimečně přečkaly první stovku — a na sobě měla volný overal.

Byla starší než jedenadvacet světů, z nichž čtrnáct pomáhala budovat. Sedmkrát vdaná za rozličných okolností, jednou dokonce z lásky. Se svými bývalými manžely se občas setkávala, aby si společně zavzpomínali na staré dobré časy.

Když se ze svého hnízda ve stěně zvedl čistič koberců a začal vysávat korálový prach, zvedla hlavu. Očima pomalu klouzala po místnosti, jako kdyby hledala něco konkrétního. Její pohled se zastavil a zdálo se, že se do čehosi zaposlouchala.

Najednou se v kanceláři objevil člověk. V jedné chvíli byl v tom místě jen prázdný vzduch, v následujícím okamžiku se o skříňku na záznamy opíral muž. Jeho oči se setkaly s jejím pohledem a muž se uklonil.

„Kdo, u všech čertů, jste?“ zeptala se Kin s natáhla se pro interkom. Byl rychlejší. Vrhl se přes místnost a uchopil ji za zápěstí, velmi uctivě, ale také dosti bolestivě. Zamračeně se usmála. Aniž se zvedla ze židle, mávla dokonalým obloukem levačkou a vědecky mu naservírovala do obličeje pěst plnou zlatých prstenů.

Když si vytřel krev z očí, stála nad ním a mířila na něj ochrompalem.

„Nesnažte se chovat agresivně,“ radila mu. „Radím vám, abyste se snažil i dýchat co nejmírumilovněji.“

„Jste velmi neobvyklá žena,“ prohlásil a ohmatával si bradu. Polointeligentní čistič koberců zatím kroužil kolem a tu a tam muži narážel do kolen.

„Co jste zač?“

„Jmenuju se Jago Žarlo. Vy jste Kin Aradová? No jasně, přece —“

„Jak jste se dostal dovnitř?“

Otočil se a zmizel. Kin automaticky vypálila z ochrompalu. Velký kruh na koberci zčernal, vydal zvuk humpf a zmizel.

„Vedle,“ řekl hlas na druhém konci místnosti.

Humpf .

„Bylo to ode mne netaktní, že jsem sem vnikl tímhle způsobem, ale kdybyste laskavě odložila tu zbraň —“