Terry Pratchett: Strata

„To je džungle,“ odpověděla Kin. „Houby. Hnijící těla šelem. Purpurový pyl z květů ukrytých orchidejí.“

„A neříkejte? Dobrá, na to už se podíváme,“ odpověděl nevzrušeně.

Zasmála se. „Dost jste mě překvapil,“ řekla. „Čekala jsem nějakého mladíka s hranatou bradou a pluhem v jedné ruce…“

„… a vzorovou ústavou v druhé, co? Já vím. Někdo takový vedl lidi do nové kolonie na Čisté planetě. Slyšela jste o Čisté?“

„Viděla jsem filmsy.“

„Víte, že strávili celý týden rozepřemi o formách své nové vlády? A první, co nakonec začali stavět, byl kostel. Pak přišla ze dne na den zima. Byl jsem na severním kontinentu Čisté v zimě. Vyrábíte opravdu kruté zimy.“

Kin vykročila po úbočí pahorku dolů. Čang se jí držel po boku.

„Nechtěli jsme, aby zahynuli,“ řekla po chvíli. „Dali jsme jim všechny údaje, které se týkaly počasních vzorců a střídání ročních období.“

„Jenže jste jim neřekli, že příroda taky dokáže hrát nefér. Byli všichni příliš mladí, než aby byli dostatečně paranoidní.“

„A vy?“

„Já? Já mám pocit, že se mě chce zbavit kdekdo, mám strach dokonce i ze svého druhého já. Proto si mě tihle lidé najali. Bude mi sto devadesát. Nemám v úmyslu zemřít ani náhodou, takže budu hlídat počasí jako ostříž, koupat se jen v mělké vodě a nevezmu do úst ani sousto, u kterého nebudu znát kompletní laboratorní rozbory. Když poletí meteorit, praštím sebou o zem. Mám tady smlouvu na pět let a jsem odhodlán těch pět let přežít za každou cenu.“

Kin přikývla. Jeho sebedůvěra dodala jistotu i jí.

Bohužel věděla, že to všechno není tak snadné. Teoreticky platilo, že čím jste starší, tím více dbáte na to, abyste byli co nejblíž k nějakému ústavu genetické chirurgie a obchodní stanici Společnosti, kde můžete své denny vyměnit za pečlivě vypracovanou terapii na další prodloužení vašeho života. Jedině tam vám zaručili čtyřiadvacet standardních hodin života za každý váš denn a tuhle terapii poskytovala jen Společnost. Učebnice ekonomie vycházely z toho, že Společnost vlastní jakékoliv místo a každého.

Jenže učebnice ekonomie také hovořily o zákonu snižující se návratnosti. Ve dvaceti jste pracovali opatrně a uvážlivě, neriskovali jste, protože když jste pracovali pro Společnost, měli jste před sebou celá staletí života. Bylo by nesmyslné je zahodit jenom proto, že byste jezdili příliš rychle nebo žili příliš nezdravě.

Ale ve dvou stech letech? Kdo by si s něčím takovým lámal hlavu? Byli jste už všude, dělali jste všechno. Každý nový zážitek byl jen starý zážitek v trochu jiném obalu. Ve třech stech už jste byli pravděpodobně mrtví. Ne že byste spáchali sebevraždu, rozhodně ne tak docela. Lezli jste prostě v horách pořád výš a výš, nebo jste padali volným pádem stále níž a níž, nebo jste se vydali s batohem na zádech napříč Merkurem tou nejobtížnější cestou a dříve nebo později vás štěstí opustilo.

Nuda vás doháněla až k nepříčetnosti. Smrt byla způsob, jakým vás příroda upozorňovala, že už byste měli pomalu brzdit.

Proto vedl Čang výpravu nezkušených kolonistů na nový svět. Neměl co ztratit, kromě života, který se díky nekonečnému množství prožitých let stejně změnil na tenkou nitku.

„Nestavíme krotké planety,“ řekla mu Kin. „I tuhle budete muset dobýt.“

Nad hlavou jim proletěl kluzák a zmizel kdesi mezi vrcholky stromů husté džungle.

„Budou ji nejdřív nenávidět,“ ušklíbl se Čang. „Tenhle kluzák měl na palubě veškeré zásoby, pokrývky a samoservary. Požádal jsem kontrolu, aby ho nechala přistát o patnáct kilometrů dál. Je krásný den. Pořádná procházka nám udělá dobře a kromě toho hned na začátku zjistím, kdo z nich je ten typ, který si klidně šlápne na jedovatého pavouka.“

„Co budete dělat, až vám skončí pětiletá smlouva?“

„Hm, to zatím nevím, asi tady zůstanu a nějaký čas si budu hrát na Velkého stařešinu rodu. V té době už bude tohle místo na můj vkus stejně příliš civilizované.“

„Ano? Ani Rema nebyla postavena za jediný den.“

„Jenže tam jsem taky nebyl předákem já.“

Kolonisté je mlčky pozorovali. Žádná genová chirurgie, žádné nemocnice, žádná stanice Společnosti — a přesto tady byli všichni dobrovolně. Sta let se z nich nedožije ani jeden z deseti.

Musí se spokojit s nesmrtelností prostých lidí. Zůstanou po nich děti. Dokonce i na Zemi se začínaly rodit děti. Geny přežijí a o potřebné genetické operace se postarají drsné podmínky tohohle světa. Opracovaní na kovadlině jiného slunce a jiného měsíce budou lidé tohoto světa za tisíc let úplně jiní. Nebo alespoň dostatečně jiní na to, aby to odpovídalo Záměru.

„Takže tady se rozloučíme,“ obrátila se Kin k Čangovi a odepjala koženou taštičku, kterou měla na opasku. „Tady je smlouva, převodní listina a záruční list na 5 000 let bezchybného provozu, který zahrnuje i výrobní vady.“

Čang zastrčil listiny do vnitřní kapsy blůzy.

„Už jste mluvili o nějakém jméně?“

„Hlasování rozhodlo ve prospěch jména Království .“

Kin přikývla. „Docela se mi líbí. Jednoduché a seriózní. Možná se sem v budoucnosti zaletím podívat, abych zjistila, jak si vedete, pane Čangu.“

Poslední letadlo nebyl obyčejný kluzák, ale motorové samokřídlo Společnosti. Jeho vzhled byl v ostrém kontrastu k laciným letadlům, vyrobeným z foukaných pěnových hmot a určeným na jedno použití, která měli k dispozici kolonisté. Když se k němu Kin přiblížila, odsunul se boční panel a robot Společnosti spustil schůdky.

„Kdy jste naposled podstoupila kůru?“ zeptal se Čang najednou. Kin se na něj užasle podívala.“Před devíti lety. Záleží na tom?“

Rozhlédl se a pak k ní přistoupil tak blízko, aby měl jistotu, že ho nezaslechne nikdo z kolonistů.

„Společnost se dostala do vážných obtíží. Co když jsou naše denny sečteny?“

„Společnost v potížích?“

Robopilot zaregistroval, že je Kin na palubě, vyčkal tři vteřiny a zavřel vstupní panel. Poslední, co průkopníci zahlédli, byl Kinin užaslý obličej přitisknutý na velké okno v zádi příkře stoupajícího letounu.

Čang samokřídlo pozoroval až do chvíle, kdy použilo přídavné raketové motory. Pak se natáhl do nitra svého kluzáku a vytáhl odtamtud megafon.

Dav dole se postupně změnil ve skvrnu, flíček a tečku a nakonec zanikl kdesi v džungli. Kin si sedla. Společnost vlastnila šedesát procent věčnosti. Jaké mohla mít potíže?

Netrvalo dlouho a samokřídlo předběhlo slunce, které se pomalu vydalo zpět k východu. Ještě později přistáli na malém písečném ostrůvku, který se třpytil ve světle hvězd uprostřed světélkujícího oceánu.

Proti nebi se černala linka Troleje. U její základny stál malý přepravní modul, o který se opíral muž.

„Joeli!“

Na tváři se mu objevil úsměv neandrtálce, kterým byl proslulý. „Nazdar, Kin.“

„Myslela jsem, že už jsi oblastním technikem na Cifradoru!“

Pokrčil rameny. „Nabídli mi to, ale nějak mi to nevyhovovalo. Tak vzhůru na palubu. Robote!“

„Bílý pán poroučí?“

„Připoj kluzák do vleku.“

„Já udělat, jasná věc. Bílý pán Ubit!“

„A nech té opičárny a přestaň se mi pošklebovat, ano?“

Nastoupili do přepravního modulu a usedli každý na jednu stranu centrálního tažného tunelu. Joel Čenž si zhluboka povzdechl a postrčil přepínač. Modul sebou trhnul a Trolej začala ubíhat centrálním tunelem. Ten pohyb působil na mnoho lidí téměř hypnoticky.