Terry Pratchett - Strata

Vrchol kopule se zatočil, zakýval a propadl se do hlubiny. Za ním se do hloubky začala propadat i sama plochá Země, kývala a chvěla se na obloze, až se nakonec změnila v okrovou a modrou stěnu. Chvilku setrvala na svém místě, pak se zhoupla, zmizela pod lodí a na chvilku se vynořila na druhé straně.

Sviššš .

Kin se soustředila na nebe nad hlavou, aby odpoutala myšlenky a hlavně svůj vestibulární systém od rozkývaného vesmíru. Pařáty téměř zakrývaly stropní okna, ale občas zahlédla záblesk obrovských bílých křídel, která teď bila do vzduchu v pomalém rytmu mořského příboje.

Pak kabinu naplnil zvuk. Začal někde nad hranicí ultrazvuku a klesal po stupnici jako navlhčený prst, který vám někdo táhne po okně duše.

Vysoko nad plochou zemí se vznášel pták Roch [6] S tímto bájným ptákem se setkal už Sindibád Námořník, který ho ovšem nazýval jménem Ruch, a z doslechu ho znal i Marco Polo. Mluví o něm ve svém Miliónu a říká mu ruk. Odborníci ovšem tvrdí, že jde pravděpodobně o arabské synonymum ptáka Simurga, o kterém se zmiňuje už prastarý epos Edda. a zpíval.

Už nebudou žádní démoni. Bylo jí jasné, proč tam byli démoni, bylo to něco, co fungovalo, ale už je s nimi konec.

Někteří z těch, s nimiž se Kin setkala, byli téměř lidští ve srovnání s tvory násilně vypěstovanými v tichých zelených laboratořích pod středem plochy. Hlídali plochý svět, strašili v okolí ukrytých vývodů klimatizace a vstupních šachet do určitých úseků strojního zařízení, a odháněli lidi dobrodružné povahy od středu ploché Země. Občas unesli nějakého toho nového předsedu výboru.

Předseda. Kin upírala oči na slepou obrazovku, pak zvedla hlavu k helmě, která se jí vznášela nad hlavou. Neměla v úmyslu zkusit, jestli by jí seděla. Počítače ji k ničemu nenutily, ale ukázaly jí, jak se používá.

Plochu řídily počítače. Upravovaly její příliv, vytvářely proudy v jejích mořích, počítaly uhynulé špačky, obnovovaly porosty konvalinek. Jenže tvůrci ploché Země je vyrobili jako podřízené mechanismy, jinak by se plochá Země mohla sama rychle změnit v jediný velký stroj.

Během sedmdesáti tisíc let historie ploché Země bylo pod helmu v hrůze dovlečeno dvě stě osmdesát předsedů. Ta jim dodala neosobní, chladné vědomí, a nové, nevídané vědomosti.

Kin řekla, že tomu nevěří.

„Nemůžete vzít středověkého rolníka a udělat z něj planetárního technika,“ protestovala.

MŮŽEME. TVOŘITELÉ PLOCHY NÁS ZKONSTRUOVALI VELMI DŮMYSLNĚ.

Sviššš .

Kin sevřela okraje lůžka.

Sviššš .

Roch vlastně ani neletěl, spíše si prorážel cestu horními vrstvami atmosféry a s úšklebkem ji odhazoval stranou.

Hovor byl těžký, když na vás v rytmických nárazech doléhalo přetížení několika g. Stříbřena sama to považovala za poměrně značné nepohodlí.

„Já tomu taky nevěřím,“ ozvala se mixka. „Je mi úplné jasné, co by takové zařízení jako plochá Země potřebovalo.“

Sviššš .

„Potřebovalo by inteligentního správce. Žádné stroje nedokážou vyřešit všechny problémy, které se tady mohou vyskyt —“

Sviššš .

„Mohou vyskytnout. Ale pokud ten tvor už od začátku nebude sám technicky a matematicky na výši, tak by se z toho mohl prostě a jednoduše zbláznit.“

Kin se připravila na další máchnutí křídly. Nepřišlo. Za okny bylo vidět nejen Rochova doširoka roztažená křídla, ale dokonce i jednotlivá pera v letkách, jejichž špičky se chvěly v proudu vzduchu. Pták přešel do klouzavého letu.

Před mírně skloněnou kabinou se rozprostřela skoro polovina plochy. Kin se svezla z lůžka a opatrně přešla přes rozhoupanou kabinu ke stěně, které se zachytila.

Svět vypadal jako mísa plná drahokamů, kterou někdo zavěsil do vzduchu. Vpředu se prostíral krajový oceán a zapadající slunce se s ním spojovalo jako vzácný kámen, korunující drahocenný prsten.

Roch klouzal oblohou a upíral na slunce děsivé oči ptačího dravce. Občas prudčeji pohnul rameny, aby setřásl led, který se mu tam začal vytvářet od chvíle, kdy začal svůj dlouhý sestup.

Kin klečela na vznášející se plošině a pozorovala mikroskopické postavičky Stříbřeny a Marca, které procházely spletí tunelů.

Na jiných místech se dávaly do pohybu podzemní stroje plochy. Přemýšlela, co by se stalo, kdyby byl v této chvíli předsedou nějaký středověký zemědělec. Byl by schopen pomoci počítačům začít s dlouhou řadou nezbytných oprav?

Vstala a přikázala plošině, aby se vrátila ke galerii mapového sálu. Vystoupila a pospíšila si do řídící místnosti.

VÍTÁM TĚ, ozvala se obrazovka.

„Už mě nepotřebujete,“ řekla Kin. „Dala jsem vám všechny pokyny, které potřebujete k tomu, abyste se sami dokonale opravili. Bude vám to trvat dost dlouho, ale dokážete to, aniž byste nějak ovlivnili biosfé — hm, bio-hemisféru. Tedy aniž byste ji ovlivnili nějak moc. Jenže takhle už dál dlouho nevydržíte, rozhodně ne, pokud nedostanete nový materiál zvenčí.“

MY VÍME. ENTROPIE STOJÍ PROTI NÁM.

„Nemůžete rozebírat staré stroje, abyste získali součástky pro opravy. Tak byste mohli vydržet ještě nějakých sto let, ale ne déle.“

MY VÍME.

„Staráte se o lidi, kteří žijí na povrchu?“

JSOU TO NAŠE DĚTI.

Kin upírala oči na zářící písmena. Pak řekla tiše: „Řekněte mi, jak to bylo s Jagem Žarlem. Musel vám připadat jako seslaný z nebe.“

ANO. UŽ JSME SI UVĚDOMOVALI, ŽE PLOCHA JE ODSOUZENA K POMALÉ SMRTI. V TĚCH DNECH JSME VZTYČILI LAPAČ METEORITŮ. BYLO POMĚRNĚ SNADNÉ VYSÁT ZBÝVAJÍCÍ SÍLU JEHO LODI. POZOROVALI JSME HO, JAK SE Z NÍ SPUSTIL V MENŠÍ LODI POD KLENBU NEBES. NANEŠTĚSTÍ JSME SE S NÍM NEMOHLI SPOJIT PŘÍMO. OKAMŽITĚ BYCHOM BYLI VELMI PODEZŘELÍ.

„Takže jste mu dovolili přistát.“

NANEŠTĚSTÍ JEHO LOĎ BĚHEM SESTUPU PŘILÁKALA POZORNOST ROCHA.

„Rocha?“

TO JE VELKÝ PTÁK.

„Já tomu nevěřím,“ trval na svém Marco. „Vidím to, ale nevěřím tomu. Tohle nás donese domů?“Zem pod nimi ubíhala v pestrobarevném pásu. Pak se tam mihnul bílý pruh příboje a Roch se hnal nad mořem.

„Neviděl jsi to obrovské vejce v zoologické zahradě, tam, kde tě zavřeli do klece?“ zeptala se Kin slabým hlasem. „Nepřemýšlel jsi o tom, co ho asi sneslo? Samozřejmě, že nás to nedonese domů, je to jen velký pták. Viděla jsem ve středu plochy jeho zadání.“

„Možná, že je hloupé říkat to za těchto okolností,“ ozvala se Stříbřena, „ale takové stvoření z masa a kostí nemůže existovat. Zbortilo by se svou vlastní váhou.“

„Neváží víc, než pět tun,“ odpověděla jí Kin. „Je to jedna z nejdokonalejších konstrukcí, jakou tvůrci ploché Země postavili. Je živý. Má šlachy z materiálu, který se podobá monolanu a jeho kosti jsou duté. Jsou to jenom trubice, pod tlakem naplněné plynem. Počítače mi to všechno ukázaly. Úžasné, co?“

„Proč klesá? Vždyť s námi spadne do moře,“ ozvala se znovu Marco.

„Přesně tak,“ přikývla Kin. „Na tvém místě bych se vrátila na lůžko.“

„To chceš říct, že vážně přistaneme na moři?“

Marco se podíval dolů, na zpěněné vlny. Roch se snesl tak nízko, že už se daly rozeznat jejich bílé hřebeny. Kung zvedl zrak k tomu, co se na ploše nazývalo obzorem. Zapadající slunce bylo napůl ukryto v mracích a zalévalo hladinu moře rudou září. Marco se na okamžik zamyslel.