Terry Pratchett - Strata

Teď byla v —

„Ne,“ řekla nahlas. „Už ne. Vzdávám se. Víte, jak je to dlouho, kdy jsem naposled měla něco k pití?“

Odnikud se vynořila sklenice vody a vznášela se jí ve vzduchu před očima. Kin to vlastně ani nepřekvapilo. Neohrabaně ji sebrala ze vzduchu a vypila. Když se ji pokusila odložit na totéž místo, zřítila se sklenice na zem a rozbila se.

Teď byla v — no, říkejme tomu třeba kontrolní místnost. Kontrolní místnost ploché Země. Nic jiného to být nemohlo.

Prostor byl překvapivě malý. Mohl to být velitelský můstek středně velké kosmické lodi, až na to, že loď by měla mnohem více obrazovek a ovládacích prvků. Tady stálo jen jedno velké černé křeslo a před ním jedna obrazovka a jedna řadu vypínačů. Nad křeslem viselo něco jako helma používaná pro přímé spojení s počítačem, nebo pro virtuální realitu.

„To tedy ne,“ zavrtěla hlavou. „Já ne. Tohle si já nenasadím.“

Obrazovka zablikala a objevila se na ní slova.

VSADÍŠ SE?

Kin popošla kupředu a pečlivě si prohlížela křeslo. Mělo až znepokojivě složitý tvar a vypadalo jako živé. Jeho původní uživatel byl mrtev. Nebyl mrtev nijak pronikavě, protože vzduch v místnosti byl chladný a suchý a velmi dokonale ho mumifikoval, nicméně mrtev byl. Jestli věřil v převtělení, stal se v novém životě mrtvolou.

Na jedné vysušené paži byla nezahojená rána. Nevypadala nijak vážně, ale na podlaze byly staré, dávno zaschlé krvavé skvrny. Mohl vykrvácet k smrti, ale Kin se zdálo, že to by byla pro vládce ploché Země velmi zlomyslná smrt.

Jestliže to ovšem vládce, nebo jeden z vládců ploché Země, opravdu byl. Kin nějak nedokázala přemýšlet o absolutních vládcích plochy jako o lidských tvorech, ale zbytek tvora v křesle vypadal skutečně jako člověk. Kdyby ho někdo důkladně oholil, přistřihl mu nehty a vybavil ho novou kůží, mohl by říkat bratranče kdejakému člověku.

Pak se obrazovka rozostřila, chvíli na ní běhaly zmatené obrazce a nakonec se na ní objevilo jediné slovo. Viselo Kin před očima a žalostně blikalo.

POMOC

Marco se krčil v šeru, když zaslechl hlas.

Po nějaké době se vynořil z mlh zuřivosti natolik, aby si uvědomil, že hlas mluví k němu. Byl známý. Ta žena, co byla potomkem opice?

„Kin Aradová?“ zasípal.

„Marco, kde je Stříbřena?“ naléhal hlas.

Marco měl pocit, že má místo očí palčivé uhlíky, ale matná záře milionů rudých světélek, která ho obklopovala, mu momentálně vyhovovala. Několik metrů od sebe viděl nezřetelný tvar, který se rýsoval jako nepravidelná černá plocha v svítících obrazcích na zemi.“Ten medvědí tvor je tady. A dýchá.“

„Marco,“ ozvalo se zase ze vzduchu, „nevím, jak dobře tuhle věc ovládám. Musíš mi pomoci. Teď se nehýbej.“

Vzduch před kungem se zavlnil a objevil se nůž. Tři z Marcových rukou ho stačily zachytit dříve, než dopadl na zem. V rudém světle se zatřpytila rukojeť vykládaná drahokamy.

„Neplýtvej časem,“ ozval se znovu opičí hlas. „Potřebuju, abys uřízl kousek Stříbřeny. Ne, abys to přehnal. Kůže by pravděpodobně stačila, ale lepší by byl aspoň kousek svaloviny.“

Do Marcovy hlavy se začaly vracet vzpomínky. Podíval se na nůž, pak si vzpomněl na Stříbřenu.

„Ani za nic,“ odpověděl rozhodně.

„Okamžitě to udělej, nebo se další nůž objeví velmi rychle, věř mi.“

S řevem bezmocné nenávisti se kung vrhl kupředu a sekl Stříbřenu do ruky. Je možné, že se při tom její mohutné tělo slabě zachvělo.

„To stačí. Už ta krev na noži by měla stačit. Pusť ten nůž, Marco. Pusť ho. Pusť-ten-nůž-Marco!“

Marco měl žízeň. Naposled jedl tak dávno, že už si to ani nepamatoval. V suchém teplém vzduchu ho svědila kůže na celém těle. To ať je prokletý, jestli pustí jedinou zbraň, kterou má k dispozici. Pokud vůbec uvažoval, uvažoval takhle.

„Dobrá. Tak to musí jít po zlém.“

Z hlasu se ozývalo něco, co Marca přimělo uvolnit stisk na rukojeti. To bylo štěstí, protože když pak nůž najednou zmizel, sedřel mu z dlaně jen kůži, místo aby mu ji utrhl celou.

Promyšleně si sevřel zápěstí, aby zastavil krvácení a uzavřel bolest ve svých myšlenkách. Stále ještě zíral na zraněnou ruku, když ho náhlý závan vzduchu a dutý náraz přinutil zvednout hlavu.

Na zemi vedle Stříbřenina těla leželo něco dlouhého a krvavého. Mixčina ruka se začala pomalu pohybovat. Dotápala k masu, sevřela je a přitáhla k ústům, která přetékala slinami.

Stříbřena jedla.

„Kde to jsem?“ zeptal se nakonec Marco.

Kinin hlas mu odpověděl. „Nejsem si tak docela jistá. Jsi v pořádku?“

„Potřeboval bych se napít. A dal bych si něco k jídlu. Nutila jsi mě, abych pořezal tu mixku, protože jsi potřebovala získat vzorek jejich bílkovin?“

„Samozřejmě, nehýbej se.“

Vedle Marca se objevilo něco jako poloprůsvitná tykev s vodou která se neohrabaně snesla k zemi. Zvedl ji, s dychtivým spěchem prokousl a začal do sebe lít vodu.

„Teď jídlo,“ pokračovala Kin. Vzápětí se po zemi kutálela další nepravidelná koule, ve které se převalovala jakási rudá sraženina. Marco ji ochutnal. Chutnala jako fádnost sama.

„To je zatím to nejlepší, co dokážu,“ ozvala se znovu Kin. „Snad jediné, co se ti podařilo skutečně poškodit, byly obvody centrálního samoservaru ploché Země. Už jsem poslala roboty, aby to dali do pořádku, ale než to bude hotové, nebude jídlo lepší, než to co máš.“

„Stříbřena se najedla mnohem líp,“ zabručel Marco, plnými ústy.

„Řekla jsem ti, že nemám čas na hlouposti,“ odpověděla mu Kin. „Stříbřena jí mixe, který byl vyroben okopírováním jejích vlastních buněk. Neptej se mě, jak je možné, že to bylo hotovo během několika vteřin. Já jen vydala příkaz. Možná, že bychom jí to raději ani neměli říkat.“

„To máš pravdu. Zaujímáš nějaké vlivné postavení?“

„No, možná že by se to dalo tak nějak říci.“

„Prima Vtom případě mě okamžitě dostaň odtud!“

Zavládlo ticho. Pak se znovu ozvala Kin. „Hodně jsem o tom přemýšlela.“

„Ty jsi o tom hodně přemýšlela?“

„Jistě. Hodně jsem o tom přemýšlela. Jsi v jakési studijní místnosti. Dovnitř ani ven nevede žádná cesta, dá se použít jedině teleportace, a kdybys o tom věděl to, co já, tak bys raději zůstal, kde jsi, a zemřel hladem. Neodvažuju se prořezat dovnitř, protože mám strach, abych vás neporanila. Takže, když to všechno vezmu v potaz…“

Ve vzduchu, metr od Marca, se náhle zhmotnil dlouhý objekt a se zaduněním dopadl na zem. Kung ho zvedl a podezíravě si ho prohlédl.

„Vypadá to jako průmyslově vyrobený molekulární destruktor,“ prohlásil nakonec.

„To taky je. Doporučuju ti, abys ním zacházel opatrně.“

Marco se v pekelném světle spokojeně zašklebil a zamířil.

Část jedné stěny místnosti se změnila v jemnou mlhu. Rychle pustil spoušť a rozhlédl se po Stříbřeně.

Mixka klečela a svírala si hlavu rukama.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Marco tónem plným upřímného zájmu. Destruktor svíral nedbale v ruce a nemířil s ním přímo na mixku. Stříbřena na něj vrhla nepřítomný pohled.

„Děly se nějaké divné věci…“ začala.

Marco jí pomohl na nohy — což ovšem bylo jen jakési společenské gesto vzhledem k tomu, že vážila jistě alespoň desetkrát tolik, co on, a navíc potřeboval v jedné ruce nedbale držet destruktor a nemířit s ním přímo na mixku.