Terry Pratchett - Strata

Další se objevil vřetenovitý stroj, vybavený obrovským množstvím čoček a dalších čidel. Jel po koleji umístěné ve stropě tunelu. Kin se ho pokusila srazit na zem mezi zbytky robotů, ale stroj spěšně zmizel.

No, v každém případě dala najevo svou přítomnost. Někdo musí opravovat roboty opravující roboty. Chtělo to jenom čas.

Uběhly celé hodiny, než se objevil stroj podobný tanku. Byl celý odřený, otlučený a chyběly mu části krycích panelů. Na všechny strany z něj trčely zbytky a pahýly různých manipulačních ramen a mechanických paží. Jestliže je tohle ten poslední, nejdokonalejší opravář, pomyslela si Kin, pak jeho zanedbaný vzhled má na svědomí pouze čas.

Na druhé straně s tím mohl mít něco společného i fakt, že na jeho kopuli seděl Marco a v každé ruce držel jednu ulomenou kovovou paži, jimiž byl napojen na trolejové dráty tunelu.

„Možná, že to tady prostě jen není zařízeno pro případ, že se sem dovnitř náhodou dostanou lidé.“ řekla Kin.

Marco zabručel, ale nezvedl hlavu od své práce. Vyráběl něco strašlivě primitivního. Jako materiál použil kus kovových vnitřností velkého robota a místo kladiva do nich bušil malým opravářem — polokoulí. „Něco tady určitě je,“ odpověděl. „Tenhle svět musí být nabit vzduchotechnikou, větracími šachtami, energetickými rozvody. Lidé se dostanou všude. Kromě toho, my jsme sem byli dopraveni, nevzpomínáš? Z toho vyplývá, že ignorovat nás by bylo velmi nevychované.“

Vstal.

„Jdeš?“

„Kam?“

„Kamkoliv, kde najdeme citlivé obvody. Tohle,“ zamával upravenou paží robota, Je teď dokonale izolované. Tím můžeme udělat zkrat, kde si vzpomenem.“

„A ta druhá věc?“ zeptala se Kin, a cítila, jak v ní srdce pokleslo.

Ta věc se skládala z několika dovedně spojených kovových tyčí, které končily hrubou, ale nebezpečně vyhlížející čepelí. Marco věc zkušebně potěžkal.

„Cože? Přece zbraň, to pozná každý.“

„Takže ty předpokládáš, že bychom se mohli setkat s nějakými obrannými roboty?“ prohlásila Kin ledovým hlasem.

Marco měl tolik slušnosti, že stočil pohled stranou.

„Myslel jsem na Stříbřenu,“ odpověděl nakonec nešťastně. „No? Myslíš, že tady už našla něco k jídlu? Napadá tě snad něco lepšího?“

Vykročil jedním z vedlejších tunelů a zavolal pres rameno: „Kromě toho jistě neuniklo tvé pozornosti, že jsou všechny tunely osvětleny. Roboti světlo nepotřebují.“

Kin pokrčila rameny. Možná světlo potřebují váleční roboti. Malá sabotáž, pár rozbitých robotů na upoutání pozornosti — to byla jedna věc — logická a inteligentní akce odpovídající situaci. Jenže Marco se tvářil, jako by byl odhodlán rozbít celou plochou Zemi.

Viděla ho daleko před sebou, jak ničí svazky kabelů. Tohle nebyla akce na přilákání pozornosti. Tohle byl zápas: Marco versus Vesmír.

Co se asi dělo na povrchu? Kobylky? Déšť žab? Vyschly oceány? Vyhynul dodo?

Kin se rozeběhla. Marco se změnil v strašlivou postavu napůl zahalenou v kouři, která bušila do mohutného útesu gigantického obvodu. Jeho pohyby byly trhané a to Kin řeklo všechno, co potřebovala vědět. Marco propadl bojovému šílenství. Nebo alespoň kung v něm. Zastavil ji hrot jeho zbraně, který se jí vznášel několik centimetrů od krku.

„Tak oni si s námi chtějí pohrát, co?“ zakrákoral kung. „Někam nás strčí a pozorují, jak budeme reagovat, že? Ale já jim ukážu!“

Jedna z jeho rukou zasvištěla vzduchem a těžký obušek dopadl na velkou rozvodnou desku, která okamžitě vybuchla. „Já jim ukážu!“

Kin pomalým krokem ustupovala a před očima se jí chvěl hrot Marcovy píky. Pak zachytila koutkem oka jakýsi náznak pohybu na okraji Marcovy osobní kouřové clony. Otočila hlavu tím směrem. Marco si jejího pohledu všiml, ale váhal o zlomek vteřiny déle, než si mohl dovolit.

Stříbřena skočila. Když se obrovské tlapy rozevřely k drtícímu sevření, Marco zmizel, ale objevil se vzápětí za mixkou a třema rukama jí divoce bušil do hlavy. Stříbřena zařvala, zvedla jednu mohutnou nohu s vysunutými drápy, aby svému protivníkovi rozpárala břicho. Marcovo břicho spolu s ostatními částmi těla už ale letělo vzduchem, pověsilo se mixce jednou rukou na krk a další dvě jí mířily do očí. Zatímco se mixka zapotácela a snažila se zasáhnout démona, který jí seděl na zádech, viděla Kin, jak se zvedá Marcova čtvrtá ruka s píkou.

Píka elegantně zavířila horkým vzduchem a její hrot zamířil k cíli stejně neomylně jako kosa smrti. Pak z poloviny zmizel ve vysokonapěťovém kabelu.

Ozval se zvuk, jako kdyby někdo rozšlápl přehršli přerostlých kobylek. Stříbřena s Marcem se na okamžik změnili v sousoší. Stříbřena připomínala obrovskou naježenou kouli, jak se jí vztyčila srst na celém těle.

Kin zatápala po zemi po Marcově zbrani určené k likvidaci technických zařízení a nahmátla její izolovanou rukojeť. Musela vynaložit veškerou sílu na to, aby kungovi vyrazila z ruky vibrující píku. Když nakonec kovová čepel ztratila kontakt se směsí jiskřících drátů, oba vesmírní tvorové se zřítili k zemi.

Vesmírní tvorové, pomyslela si. Nazvala jsem je vesmírnými tvory, mimozemšťany, cizinci! Můj bože! Klekla si k nim a snažila se najít známky života. V Stříbřenině hrudi se něco nezřetelného dělo, ale u Marca si nebyla jistá, protože nevěděla, kde má hledat některé z jeho dvou srdcí.

Světlo nad hlavou zesláblo do nepříjemně oranžového svitu. Za Kin se najednou ozvaly kroky — podivné chřestivé kroky. Obrátila se, stále ještě v pokleku, a spatřila, jak se ze šera za ní vynořila vysoká postava.

Nejdříve ze všeho jí padla do oka zbraň, která se k ní snášela velkým obloukem. Instinktivně zvedla ruku, ve které stále ještě svírala Marcův protitechnický obušek. Kosa na něj prudce narazila a rozpadla se na kusy.

Kin se začala hystericky smát. Ta věc před ní — to byl kostlivec v černém koupacím plášti, který se šokovaně usmíval na dřevěné kosiště bez čepele. Koho se to Oni pokoušeli vyděsit?

Dřevěné kosiště v kostnatých rukou se najednou začalo přelévat. To, v co se měnilo, bylo o něco vhodnější pro čas genocidy, a Kin měla čas zapřemýšlet o tom, kde pro to Oni našli vzor. Viděla dvě řady pohyblivých zubů a výkonný malý motor.

Motorová kosa. Kin je kdysi sama používala při čištění křovisek na nových světech.

Smrt postoupila kupředu. Kdyby byla bodla přímo kupředu, Kin by nemohla přežít, jenže zvyk je železná košile. Smrt se místo toho rozmáchla a Kin se vrhla kupředu. Slyšela, jak motorová kosa dopadla na zem kus za ní a se skřípěním klouže po tvrdé podlaze. Zvedla hlavu a upřela pohled do prázdných očních jamek. Rychle se narovnala a vyrazila kolenem vzhůru. To byla zcela chybná taktika, která vedla jen k tomu, že si bolestivě narazila koleno. Smrt nemá, do čeho byste ji kopli.

Kolem krku ucítila náhrdelník z kostnatých prstů. Udeřila hřbetem ruky a úder dopadl tam, kam měl. Zasáhl Smrt do tváře a vzápětí zaznělo něco, co připomínalo výbuch v továrně na domino.

Kin náhle stála sama. Před ní na podlaze leželo černé roucho, kolem bylo roztroušeno několik úlomků kostí. Ty však vzápětí se slabým zahřměním zmizely. Silnější zahřmění provázelo zmizení Stříbřeny a Marca.

Kin zmizela také.

O minutu později tunelem na místo dorazil párek hranatých robotů a začal poklízet zbylý nepořádek.