Terry Pratchett - Strata

„To Jest Johannes Angelego Z Univerzity V Toledu.“

Kin zvedla lampu a udeřila s ní o dláždění. Azrifel strašlivě zařval. Malý učenec zařval také, oproti Azrifelovi však hrůzou, a omdlel.

„Myslela jsem lékaře, ty dobytku,“ zasténala Kin. „Odnes toho muže zpět a přines mi skutečného lékaře. Je to truhlice asi tři metry dlouhá, démone, se světly a číselníky na horní straně. DOKTORA. Rozumíš? K čertu, dokonce i obyčejný lidský lékař by stačil.“

Znovu udeřila lampou o zem. Azrifel zaječel jako šílený a zmizel.

Tentokrát to trvalo mnohem déle, ale když se vrátil, seděla mu za krkem lidská postava a démon nesl v rukou rozměrné plastové pouzdro s nouzovou lékařskou výbavou. Kin zvedla hlavu a mlhou, která se jí dělala před očima, upřela pohled na známý zelený unišat specializovaného internisty Lékařských středisek Společnosti. Muž seskočil démonovi z ramen s atletickou pružností člověka, který má neomezený přístup k omlazovací léčbě.

Kin v něm poznala Jena Teremilta, jehož tvář se jí rozmazávala v záplavě bolesti. Starý dobrý Jen — málem si ho kdysi vzala, asi tak před sto čtyřiceti lety. Byl by to jistě dotáhl na lékařském žebříčku daleko a vstoupil do historie Společnosti, kdyby nezahynul při lovu na čaka na Sestře.

Jeho chladivé prsty se k ní natáhly.

Přestože je koberec všechny tři snadno unesl — zdálo se, že Azrifel vůbec nic neváží — Marco trval na tom, aby je létající kůň následoval v těsném závěsu.

„Jsme připravení?“ zeptal se Marco.

Slunce se sice ještě nevynořilo nad okrajem plochy, ale nebe už zšedlo natolik, aby v něm byly vidět Kin a Stříbřena sedící na koberci uprostřed ploché a teď příjemně chladné střechy.

Kinina pravá paže byla stále ještě ztuhlá.

„Tak jedem,“ přikývla a přetřela lampu. Ze vzduchu vedle ní se vynořil Azrifel.

„No?“ zabručel. „Co Je?“

„Kam se podělo všechno to ‚ó ano, paní‘ a ‚slyším a poslouchám‘?“

Marco si netrpělivě odfrkl.

„No Vždyť Je Dobře, Nebuď Hned Tak Cimprlich. Všechny Ty Řečičky Byly Dobré Akorát Tak Pro Něj — Myslel Jsem Si, Že Ty Jsi Mnohem Demokratičtější.“

Z přednášek o dokonalém chování, které Kin před sto čtyřiceti lety navštěvovala, jí v hlavě uvízla mimo jiné i poučka — gentleman je člověk, který poděkuje i svému robotovi.

„Vidíš tu lampu?“ nadhodila. „Co bys dělal, kdybych ti ji darovala?“

Démon zamrkal a na okamžik se zamyslel. Pak mu z úst vyjel zelený jazyk a toužebně olízl vyschlé rty.

„Vzal Bych Ji A Svrhl Přes Okraj Světa, Ó Paní. Pak Bych Měl Konečně Klid.“

„Doveď tenhle koberec do středu světa a já ti tu lampu skutečně daruju,“ řekla Kin. Azrifel se zasmál. Kin ale okamžitě dodala: „Vidíš támhle toho kunga na koni? Jistě sis všiml, že má kouzelný meč. Teď dám lampu jemu. Jestli nás nějakým způsobem ošidíš, nebo se nás pokusíš podvést, nepochybuji o tom, že tvou lampu zničí mnoha velmi vynalézavými způsoby —“

„Informace Zaregistrována,“ přikývl zamračeně. „Cožpak Důvěra Už Se Z Tohoto Světa Docela Vytratila?“

„Jo,“ ušklíbl se na něj Marco.

Kin pozorovala, jak se jim střechy města ztrácejí pod nohama, a pomyslela si:

Něco nám nahlíží do myšlenek. Magický stolek vyrobil jídlo, na které jsme jen pomysleli. Když jsem potřebovala doktora, poslalo to Azrifela s mužem, kterého jsem měla na mysli. Nedokázalo to však vyrobit autodoktora. Proč?

Azrifel se stále ještě bezradně krčil vedle ní. Před ní seděla Stříbřena a upírala prázdný pohled kupředu.

„Azrifeli,“ zamyslela se Kin, „přines mi — hm, přines mi plně vybavenou loď s matrixovým motorem přizpůsobenou pro cestu v prostoru Jinde a nejnovější model samoservaru.“

Ve sluchátkách zaslechla, jak se Marco uchechtl.

Démon odpověděl.

„Ne.“

„To je odmítnutí? Máme tvou lampu.“

Azrifel zavrtěl hlavou. „To Není Odmítnutí,“ odpověděl. „To Je Konstatování. Prase Nedokáže Lítat, Já Ti Nedokážu Splnit Tohle Přání. Tak A Teď Klidně Rozdrťte Mou Lampu, Když To Musí Být.“

„Žádné anachronismy, co?“ ozval se Marco.

Než démon odpověděl, na chvíli se odmlčel, jak kdyby naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu. Když ho Kin pozorovala z bezprostřední blízkosti, zdál se jí mírně rozostřený — jako trivizní obraz ve dnech se zvýšenou sluneční aktivitou.

„Žádné Nachronizmy,“ souhlasil.

„Ale muž jménem Žarlo opustil tenhle svět a objevil se o dvě stě světelných let — tedy o mnoho a mnoho kilometrů dál,“ opravila se rychle Kin. „Jak je to možné?“

„To Já Nevím.“

„Část Žarlovy lodě je pořád ještě na oběžné dráze,“ vmísil se jim do hovoru Marco. „Mohli bychom přizpůsobit životní systémy, vybrat část technického zařízení z našeho záchranného modulu, dát to dohromady a vydat se k domovu v tom.“

„To by trvalo příliš dlouho!“

„Možná, že ani ne.“

„A co potřebná energie?“

„Co takhle tisícovka takových kouzelných koberců jako je tenhle, spojených okraji k sobě?“

„Navigace?“

„Dobrý odhad a přesný výpočet. Budeme mířit do koule o průměru padesát světelných let, ze vzdálenosti sto padesáti světelných let. To není žádný problém.“

„To by bylo všechno fajn, ale co Stříbřena?“

Marco mlčel.

Když konečně vyšlo slunce, bylo poseto zelenými skvrnami.

Vznášeli se zhruba osm set metrů vysoko, zatímco pod nimi zuřila písečná bouře a zasypávala usedlosti, vesnice i města pískem jako pekelným sněhem.

Marco toho moc nenamluvil, a Stříbřena už nemluvila vůbec. Ležela stočená na koberci a upírala oči k nebi.

Přeletěli nad přístavem jménem Basra, jehož ulice ucpávaly dřevěné trosky lodí, zatímco moře systematicky ničilo město.

Stříbřena najednou řekla: „Na obzoru se něco leskne.“

Kin upřela oči a měla dojem, že v dálce skutečně zahlédla slabý záblesk. Za deset minut už si byla jistá.

Stříbřena se znovu pohnula a obrátila se ke Kin.

„Odejdi,“ přikázala jí. „Teď sem musí nastoupit kung. S mečem.“

„Marco —“

„Slyšel jsem. Zastavte koberec. Ty si můžeš vzít koně.“

„Ale vždyť víš, o čem to mluví!“

„Jistě. Když se situace vyvine špatně, budu ji muset zabít.“

„Jak o tom můžeš mluvit tak lhostejně?“

„A proč ne? Lepší být mrtvý inteligentní tvor, než živé zvíře.“

„Co se stane potom?“

Našpulil rty. „Převtělí se prostě tady na ploše, řekl bych. Líp být živým člověkem než mrtvým mi —“

„Přestal bys laskavě mluvit tímhle způsobem?“

Jak zanedlouho zjistili, záblesky způsobovaly odrazy světla od vysoké kopule, vyrůstající ze skály na velkém ostrově, jehož povrch byl z větší části pokryt černým pískem. Kin měla dojem, že vidí zbytky několika lodí, napůl pohřbených v písku.

Obletěli ostrov. Nejprve ve vzdálenosti pěti set metrů a pak se začali pomalu přibližovat. Kin zahlédla, jak se z nebe spustilo spirálovým letem něco malého a černého a usadilo se to na kopuli.

„Tak tím je to jasné, Marco,“ řekla Kin. „Jdu dovnitř.“

Místo odpovědi kung tlumené zasténal. Kin se otočila v sedle.

Několik metrů za ní se tyčila na koberci Stříbřena a srst vysoko na paži, v místě kam ji zasáhla čepel, měla jasně oranžovou. Jednou rukou držela Marca kolem pasu, zatímco on jí dvěma rukama svíral krk a mezi nimi se zmítal a ječel meč.