Terry Pratchett - Strata

Koberec proplul kolem. Kin letmo zahlédla Stříbřeninu staženou tvář s rozšklebenými ústy, z nichž odstřikovaly sliny.

Kin chytila lampu. Objevil se Azrifel, který se vznášel vedle koně a se zájmem pozoroval zápasící dvojici.

„Odděl je od sebe!“ přikázala mu Kin.

„Ne.“

Marco se Stříbřeně vytrhl, odrazil se od ní a vrhl se saltem dozadu. Pak se ale znovu vrhl kupředu, chytil Stříbřeninu paži třema svýma rukama a přehodil si ji přes rameno. Kosti v nohou se mu při tom prohly jako ocelová pera. Stříbřena přepadla přes okraj koberce.

Nespadla. Visela v nemožném úhlu v bezpečnostním poli, vrčela a bila rukama do vzduchu.

„Ne?“

„Neodvážím Se Více Přiblížit Ke Kopuli.“

„Mám tvou lampu, démone.“

„Doporučuji Ti, Abys Ji Nepoužívala.“

Kin viděla, jak Marco zvedl meč a zaváhal. Stříbřena se odrazila od stlačeného vzduchu jako od gumové steny a vrhla se na něj.

V tom okamžiku mixka, kung i létající koberec zmizeli.

Kin upírala oči do prázdného místa. Hluboko dole řvalo rozbouřené moře. Kolem nebylo nic než moře, obloha, stříbřitá kopule a démon s koňskou tváří, který visel v prázdnotě.

Nakonec Kin znovu našla řeč. „Démone, co se stane, když hodím lampu do moře? Ale pravdu!“

„Otře Se O Ni Nějaká Ryba Nebo Krab A Jejich Přání Jsou Jednoduchá A Snadno Splnitelná.“

„Co se stalo s kobercem?“

„On Zmizel?“

„To vím! Proč?“

„Věci, Které Se Přiblíží Příliš Blízko Ke Středu Světa, To Dělají.“

„To jsi nám neřekl.“

„Neptali Jste Se Mě.“

„Kam zmizeli?“

„Kam? Jak Kam? Prostě Zmizeli. Víc Nevím.“

„Tak se brzo dozvíš,“ prohlásila Kin odhodlaně. Zastrčila lampu zpět do kapsy a pobídla koně kupředu — směrem ke kopuli. Azrifel zakvílel.

Nakonec Kin zmizela.

Kin se probudila v srdci galaxie procezené rubínem. Hmat jí prozradil, že leží na podlaze z leštěného kovu a jakýsi pradávný, i když nepojmenovatelný smysl ji ujišťoval, že je uvnitř něčeho. Budovy. Nebo možná jeskyně.

Všude kolem zářily miliony droboučkých červených světýlek. Rozbíhaly se od ní v podivných sestavách a vzorcích, šplhaly po neviditelných stěnách desítky metrů vzdálených a vrhaly se na temnotu kdesi nad hlavou. Občas se sestavy světel náhle měnily, jen proto, aby je vzápětí nahradila nová světla, stejně rudá a stejně varující. Byla to pointilistova [5] Pointilismus je ve své prvotní podstatě malířský styl, který jako výrazový prvek užívá nanášení čistých barev v tečkách neboli pointech. představa pekla.

Pak se Kin pohnula.

Nastal Hromadný úprk. Světla pádila dolů po stěnách a shlukovala se kolem ní. Postavila se a na zkoušku dupla nohou. Tím nejdůležitějším slovem teď pro ni byl pokus a na něm visela jako na záchranném pásu. Buď racionální. Nesmíš se zbláznit.

Myslela si, že je připravená na všechno. Roboty. Lasery, dlouhohlavé budovatele domů ve stříbrných oblecích, inteligentní rosol — prostě na cokoliv. Ale na taková světélka ne. Nezdálo se, že by světélka dokázala zapálit něco jiného než sama sebe.

„Dostaňte mě odsud,“ zasípala.

Záblesk. Teď stála v chodbě se zaobleným stropem a nozdry jí plnil smíšený pach rozžhaveného kovu, ozónu a mastné vůně strojů. Tunel byl jasně osvětlený jediným nepřerušovaným světelným pruhem, zapuštěným ve vrcholku klenby. Podél stěn se plazily a kroutily kabely a trubky a zem byla čárkovaným bludištěm kolejnic. Odněkud z dálky sem doléhaly údery a dunění, a všude kolem bylo slyšet bzukot pádících elektronů.

Kin si namátkou zvolila směr, vydala se na cestu a opatrně se vyhýbala všemu, co vypadalo, že je pod vysokým napětím.

Tak, pomyslela si, tohle je strojovna. Jsem někde uvnitř koleček, která pohánějí Vesmír. Jenže je to všechno špatně. Technologie vypadají zastarale. Kolečka, to byl ten správný výraz. Dobrý bože!

Už napůl minula rozlehlý výklenek, který vybíhal z hlavního tunelu, když se tam najednou něco pohnulo. Kin se nejdřív málem rozběhla pryč, ale pak si pomyslela „k čertu, proč vlastně?“

Byl to robot, obrovský a vytvarovaný tak, jak bylo pro robota nejlepší. Hranatý. Jednou mechanickou paží tápal v čtvercovém otvoru v kovové stěně výklenku. Na zemi vedle něj ležel čtvercový kryt.

Paže se vynořila z otvoru. Držela něco malého, co Kin pořádně neviděla, a vložila to do zásobníku, který měl robot přišroubovaný na boku. Hned nad zásobníkem vyjela robotovi z boku zásuvka a tentokrát si Kin stačila dokonale prohlédnout věci, které tam byly uloženy v měkkých přihrádkách. Paže se nad nimi chvilku nejistě kývala, pak jednu dost neohrabaně vyjmula a zmizela s ní v otvoru.

Zatímco byl stroj zaměstnán svou záhadnou činností, popošla Kin kupředu a vytáhla jeden z předmětů uložených v zásobníku. Věc byla velikosti vejce, s jedním koncem posetým desítkami tenoučkých kovových kolíků, a ve skleněné skořápce bylo vidět spleť drátků, slabých trubiček a kovových sítek.

Kin něco podobného viděla v muzeu. Byla to rádiová lampa, určitý druh neolitického integrovaného obvodu. Jenže tahle lampa vypadala, jako kdyby ji vyrobila civilizace, která nikdy nevyvinula tranzistor, a věnovala se proto stále víc a víc zdokonalování technologie, která už existovala.

To v Kin vyvolalo vzpomínku na ehftnické počítače. Ehftové nikdy nevyvinuli elektroniku, ale potřebovali počítače pro své složité operace, které se týkaly náboženského bankovnictví. Takže ehftský počítač tvořila tisícovka speciálně vyškolených ehftů, z nichž každý dokonale ovládal jednu velmi malou oblast matematiky. Fungovalo to.

Ale to by raději skočila po hlavě do močůvky, než by uvěřila, že plochou Zemi postavil někdo, kdo ještě používal byť i sebesložitější rádiové lampy.

Robotova paže vyjela se zabzučením z otvoru. Pak obr zvedl s udivující rychlostí kryt a zasunul ho na místo. Ještě než Kin stačila zareagovat, duněl už její nový známý dál tunelem. Pohyboval se rychlostí spěchajícího člověka. Kin se mu vydala v patách.

Takže pravděpodobně přežije. Kdyby ji chtěli zabít, tak už by to udělali. Bude žít. Pokud na tohle přesvědčení nebude příliš hřešit, zůstane na živu.

Jednou minuli dalšího hranatého robota, který mával složitým nástrojem nad ještě složitější spletí odkrytých elektrických obvodů. Mohly to být pájené spoje. Mohly to ale být stejně dobře tištěné spoje. Jenže Kin neměla čas zastavit se, aby to prozkoumala.

Pak Kinin robot dorazil k otvoru ve stěně, který měl tvar robota. Kin krátce zahlédla na zadní stěně otvoru zásuvky a napojovací plochy, ale robot vzápětí s bolestivou opatrností kopulujícího dikobraza zajel dovnitř. Bzukot v jeho vnitřnostech utichl. Bylo jasné, že se opravář změnil v tichého společníka.

Kin chvilku uvažovala. Zdálo se, že tunely jsou nekonečné. Mohla by v nich bloudit celé dny. A pak v nich i umřít. Jenže tady byla ještě jedna možnost… Vrátila se tunelem zpět až k místu, kde pracoval druhý robot. Ukroutit mu jednu ruku bylo velmi obtížné a pracné, ale nakonec se jí to podařilo. Pak jí bušila do robota tak dlouho, až přestal bzučet. Jako přídavek na vylepšenou hodila kovovou paži do otevřených okruhů, ze kterých vyletěl ohňostroj překrásných jisker.

Pak čekala.

Když se o několik minut později objevil menší kopulovitý robot — opravář robotů, převrátila ho. Přátelsky na ni bzučel.