Terry Pratchett - Strata

„Tak to mu ani nezávidím,“ řekla. „Náš Abu je skutečný nadšenec. Nikdy nic nevyhodí.“

Za nimi se ozval zvuk běžících nohou a když se otočily, zjistily, že na ně zírají dva muži. Jeden svíral píku a opatrně ji napřahoval směrem k Stříbřeně. Mixka ji prostě uchopila kousek za špičkou a srazila jejího majitele jediným strašlivým úderem ratiště. Pak jí máchla znovu a podrazila druhému muži roztřesené nohy.

Pak se rozběhla k paláci a mávala přeraženou násadou jako obuškem.

Kin se jí držela v patách. Nezdálo se, že by měla jinou možnost.

Marca našly snadno tak, že se řídily podle výkřiků.

Ocitly se na dvoře, který byl plný ozbrojených mužů, a v jejich středu se míhalo něco jako rozmazaný stín za blýskající hradbou mečů. Marco bojoval s pěti muži současně a zdálo se, že zatím vítězí. Jeden z ozbrojenců, který se otočil a zjistil, že stojí jen několik metrů od Stříbřeny, na ni se zoufalou odvahou zaútočil. Ospale na něj zamrkala a pak její pěst dopadla s všeničící rychlostí a silou.

A celou tu dobu zpíval Marcův meč. Kin slyšela tuhle frázi, užívanou v poetickém slova smyslu mnohokrát, ale tenhle meč opravdu zpíval — vydával děsivý elektronický jekot, přehlušovaný občas jen zařinčením oceli a smrtelnými výkřiky.

Marco držel zbraň v napjaté ruce, skoro jako by od ní chtěl být co nejdál. Meč se hýbal sám, odrážel se od čepele k čepeli, a zdánlivě mžikem se přesouval tam, kam bylo potřeba. Jeho ostří modravě světélkovalo.

Stříbřena klidně došla k nejbližším dvěma mužům a srazila je k zemi. Několik dalších se ohlédlo po zvuku, ale než se stačili dát na útěk, využil Marco jejich nepozornosti a tři z nich zabil. Když na dvoře zůstal kromě mrtvých jen Marco, shrbil se a upustil meč. Kin zbraň zvedla a prohlédla si její ostří. Mělo být od krve. Nebylo. Bylo prostě černé, jako černá díra ve vesmíru, která vede někam jinam.

„Je živý,“ řekl Marco zasmušile. „Vím, že se budeš ušklíbat, ale —“

„To, co tady máme,“ prohlásila Kin hlasitě, „je obyčejný meč s nesmáčivou povrchovou úpravou a elektronickým ostřím. Kovová čepel slouží prakticky jen jako sběrač. Vždyť už jsi musel takové věci vidět. Například porcovací nože?“

Chvilku bylo ticho. Nakonec Marco přikývl. „Samozřejmě. Máš pravdu.“

„Tak, a teď odsud ksakru co nejrychleji vypadněme!“

Zorientovala se, jak nejlépe to šlo, a vyrazila k nejbližšímu schodišti.

„Kam jdeš?“ vykřikl Marco.

„Najít toho čaroděje!“ Než to uděláš ty, pomyslela si sama pro sebe. Nechci ho dostat mrtvého. On je totiž naše jediná cesta odsud.

Prošli prázdnými chodbami a mířili neustále vzhůru. Krátké schodiště jí připadalo známé. Vyšla nahoru a tam, na konci klenuté chodby, byl mágův pokoj.

Abu Ibn Infra seděl se lhostejným výrazem na zkřížených nohou na kouzelném koberci a pozoroval ji přes špičky tenkých sepjatých prstů. O kousek dál se vznášela Azrifelova koňská tvář. Démon ovšem dřepěl na vlastních bosých chodidlech.

Kin se rozhlédla místností. Nikdo jiný tam nebyl.

Abu Ibn Infra promluvil.

„Proč Vaše Stvoření Zmasakrovala Moje Lidi?“ překládal Azrifel.

„Čekali jsme od vás lepší zacházení,“ odpověděla Kin.

„Proč? Přicházíš Z Místa Zlodějů A Lhářů Se Dvěma Odrodilými Démony —“

„To nejsou démoni,“ odpověděla mu ostře. „Jsou to inteligentní živé bytosti. Jsou prostě jen jiného rodu. A teď co se týče létajícího koberce —“

„Jsou to démoni.“

Kin najednou ucítila závan vzduchu z jedné strany místnosti a viděla, jak se tam zhmotnily dvě postavy.

Byli to kungové. Nebyly to zcela dokonalé kopie a pohybovaly se podivným způsobem, jako kdyby ten, kdo je stvořil, chtěl stvořit kunga, aniž by znal kungskou anatomii. Abu přivolal démony, kteří se s ní měli vypořádat, a někde bylo něco, co zjistilo, že tělo kunga je vhodné k válčení…

Na těchto bytostech byla vidět jistá poplatnost ploché Zemi. Kungové většinou vyráželi do boje ozbrojeni jen krátkým mečem a malým ochromovačem, aby měli dvě paže volné pro všechny potřebné pomocné akce. Tihle měli v každé ruce zbraň a každý z nich byl jiný. Jeden z nich se dokonce oháněl řemdihem.

Kdyby se Kin dostala mezi ně, bylo by to stejné, jako kdyby ji zasáhla šílená sekačka na trávu.

Kin se dívala na dvě bezvýrazné tváře, mrtvé tváře, a nakonec si poručila zůstat na místě a neutíkat. Kdyby se pustila na útěk, měla by tyhle v patách.

S určitou nadějí pozvedla meč.

Něco jí zachvělo rukou. Celou paží jí vystřelila bolest tak silná, že jí zacvakaly zuby. Když se k ní věci — kungové přiblížily, meč tiše zapraskal.

Veškerý pohyb se najednou zpomalil. Růžovou mlhou Kin viděla démony, kteří se pohybovali tak pomalu, jako kdyby se prodírali medem, ale to všechno se dělo bez jediného zvuku. Pomalu, velmi klidně a jakoby příjemně se jí zmocnila nenávist, a ona naprosto nezúčastněně pozorovala, jak se meč zvedá.

Nepřekvapilo ji, když proletěl čepelí sekery a ještě snadněji rukou, která sekeru svírala — maso bylo šedé, bez kostí a bez krve. Čepel její zbraně pokračovala dál a přeťala další meč.

Kin uhnula před hrotem oštěpu, který se vzduchem pohyboval jako hlemýžď, uskočila stranou a meč projel krkem jejího protivníka.

Dopadla lehce a jistě a máchla čepelí jako kosou.

Teď se před ní objevil třetí protivník, který ustupoval rudou mlhou. Meč sebou škubnul, Kin se vrhla kupředu a cítila, jak se její tělo natahuje a prohýbá za zbraní, jako chvost komety. Hrot meče zasáhl postavu do hrudi a Kin ji jen velmi pomalu vytáhla.

Přesunula se ke stěně a cítila, jak ji celé tělo jemně svědí. Pak začala velmi pomalu padat k zemi, která jí najednou připadala na kilometry vzdálená.

Zem neměla právo udeřit ji tak silně.

Cítila se, jako by místo jedné strany těla měla obrovskou odřeninu. Ramenní a zádové svaly sténaly bolestí. Pravá paže jí ochrnutě visela podél těla a Kin věřila, že kdyby ji vstrčila do mlýnku na maso, cítila by se líp.

Na několik děsivých vteřin vnímala všechny ty křičící pocity dokonale objektivně, jako člověk, který nahlíží do kaleidoskopu cizí hlavy. Pak situaci urychleně ovládla subjektivita.

Vedle ní se ozval šustivý zvuk a pak tichý náraz. S velkou dávkou sebezapření a ještě větší dávkou bolesti obrátila hlavu a uviděla Abu Ibna, ležícího v kaluži krve u zdi.

Kin ležela a vychutnávala chlad podlahy. Pak pohnula levou rukou, která ji sice také strašlivě bolela, ale jinak byla v pořádku. Malými krůčky prstů, kousek po kousku, dopravila svou dlaň k natažené mágové ruce. Stejně pomalu mu otevřela prsty, vytáhla z nich kouzelnou lampu, přitáhla si ji před obličej a chvíli si ji pozorně prohlížela.

Nevypadala jako něco zvláštního. Přetřela její povrch prstem.

„Jsem Azrifel, Otrok Lampy,“ řekl démon zpěvavým hlasem. „Tvé Přání Je Mým Rozkazem.“

„Sežeň mi doktora,“ zasípala Kin. Démon zmizel. Ozvalo se slabé zahřmění.

O celou agónii později se znovu objevil. V náručí svíral malého mužíka bledé tváře, který se mu chabě bránil — kopal a sténal a zcela zbytečné šermoval rukama. Mužík byl oblečený do černého pláště posetého magickými symboly.

„Co to má být?“ vypravila ze sebe Kin.