Terry Pratchett - Strata

TO, dost nezřetelné, se objevilo v oblaku purpurového kouře několik metrů daleko. Kin bylo okamžitě jasné, proč Marcova podoba muže nijak nezaskočila — jestliže byl zvyklý komunikovat s věcmi jako byla tahle, byl zvyklý opravdu na všechno. Zjevení bylo vysoké zhruba jako velký člověk, nebo přesněji řečeno, bylo by tak vysoké, kdyby stálo vzpřímeně. Jenže ono bylo ohnuté v půli, přičemž mu dvě neobyčejně obrovské a svalnaté paže pokryté zlatými šupinami sloužily jako přední pár nohou. Kolem krku se mu vlnil prstenec chapadel. Tvář to mělo podlouhlou, vzdáleně připomínající koně, a to vše bylo korunováno dvěma špičatýma ušima a dvěma řídkými kníry, které mu splývaly až na zem. Temeno hlavy mu kryl malý kloubouček ve tvaru obráceného květináče.

„Vězte, Vy Všichni, Že Jméno Mé Jest Azrifel,“ začalo stvoření zpěvným hlasem, „Džin — Vládce Pouští, Postrach Tisíců, Bič Milionů, A Musím Čestně Přiznat, Otrok Lampy. Co Si Přeješ Tentokrát, Pane?“

Čaroděj pronesl dlouhou řeč. Džin se otočil tváří k naší trojici.

„Můj Pán Abu Ibn Infra Vám Předává Své Uctivé Pozdravy A Vítá Vás Do Svého Skromného Příbytku A Takové Ty Věci. Máte-Li Hlad, Stačí, Když Poručíte Stolku. Vaše Přání Je Jeho Rozkazem. Takových Zázračných Věcí Je Tady Kolem Mnoho,“ dodal.

Kin přidřepla ke stolku a začala si ho pečlivě prohlížet. Deska byla skutečně z jediného kusu, ale když ho teď viděla zblízka, všimla si, že deska není zcela čirá, ale že se v ní pohybuje něco jako velmi slabá mlha.

Pomyslela na okurku, salát ze zelených paprilionů a skořicovou zmrzlinu, kterou si kdysi kupovala v Grnhově starém krámku, který se jmenoval Grnhovy Domácí potraviny a cukrovinky ve Skvělově, zmrzlinu, na níž Grnh odmítl prodat recept výrobcům samoservarů. Nahoře měla vždycky jednu obrovskou višni. Při té vzpomínce Kin cítila, jak se jí v ústech sbíhají sliny.

Pohár vyrostl ze stolu. Mlha v křišťálu zavířila a nahoře najednou stál ojíněný pohár se zmrzlinou. Na vrcholku zmrzliny byla velká tmavá višeň a sklenice stála na malé kartónové podložce. Kin ji zvedla a zatajil se v ní dech.

Podložka byla ve známých barvách — modré, černé a bílé a obrázek na ní znázorňoval neforemného tučňáka ve vysoké kuchařské čepici. Po obvodu byl nápis — Grnhovy Domácí potraviny a cukrovinky, roh Skralovy a Vysoké ulice, Horní čtvrť, Skvělov, 667548, Tregin Grnh a Hnízdobratři, reg. zn. NÁŠ MRÁZ — VÁŠ ŠPÁS.

Marco se podíval na podložku a pak upřel pohled na proměnlivé stíny ve stolní desce.

„Nevím, jak jsi dokázala tohle,“ řekl opatrně, „ale já jsem myslel na to jídlo, které podávali ve speciálním obchodě Henryho Koně, což byl opravdový kungský bar na Nové —“

Umlknul, protože jídlo, o kterém mluvil, se zhmotnilo na stole. Objevila se tam velká mísa z těžké kameniny, v níž byla jakási hustá tekutina, pokrytá silným škraloupem, pod kterým se chvěl vnitrním napětím skutečný obsah.

„Musí to být založeno na telepatii,“ řekl nejistě. „Je to prostě telepatický samoservar. Tak se do toho dej, Sříbřeno, já přijdu na řadu potom, ale řeknu ti, že mám pěkný hlad.“

„Jo, tak ty máš hlad,“ usekla Stříbřena. Zabubnovala prsty na okraj stolku a řekla opatrně:

„Představuju si klasický obřadní truduk.“

Stíny ve stolní desce zavířily a zmizely. Stříbřeniny prsty znovu zabubnovaly na okraj stolu.

„Uzený guaracuc s grintzy?“ řekla.

V ploše stolní desky se objevil nezřetelný stín a vzápětí zmizel.

„Dadus v Brindži? Šakueský sladký chléb? Xikua? Sušené Qumqumy?“ Kin si povzdechla a odsunula zmrzlinový pohár, aniž ho ochutnala.

„Je Tady Nějaký Problém?“ zeptal se Azrifel.

„Stůl nedokáže dodat mixské bílkoviny,“ odpověděla mu Stříbřena, sedla si a malomyslně přitáhla kolena k bradě.

„Co Je To Bílkovina?“

Abu Ibn Infra si pohodlně sedl ke vzdálenému konci stolu a natáhl ruku po sklenici narůžovělé tekutiny, která se před ním zhmotnila.

Azrifel se neklidně ošil a když Ibn Infra promluvil, přikývl a obrátil se ke Kin.

„Můj Pán Si Přeje Pohovořit O Vašich Létajících Šatech A Podobných Věcech.“ Další krátký rozhovor. „Můj Pán Předává Uctivé Pozdravy Spolusběratelům a Nabízí Výměnou Za Všechny Tři Létající Obleky Zrcadlo Které-Vidí-Všechno-Ať-Je-To-Sebedál A Dva Bezedné Váčky.“

Kin na sobě cítila pohledy svých dvou společníků. Nadechla se a začala: „Když prozatím opomenu směšnost jeho nabídky —“ cítila totiž, že kdyby dostatečně nesmlouvala, mohl by to stařec považovat za slabost „— tak musím říci, že přicházíme z daleké země a nejsme si zcela jisti, co myslí výrazem ‚sběratelé‘. Sběratelé čeho?“

Abu Ibn Infra se zamračil a zaposlouchal se do překladu. Nakonec vyplivl odpověď. Kin by byla nikdy nevěřila, že někdo dokáže vyplivnout odpověď v délce několika vět, ale on to dokázal. A jak!

„Můj Pán Cítí Velký Úžas. Vlastníte Dary Boží A Při Tom Neznáte Sběratele. On Říká: Jak Je To Možné?“

„Poslyš, démone,“ řekla Kin, „ty to víš. Jsi projekce jako Sphandor. Nebo ne?“

„Nemám Dovoleno Odpovídat Na Tuto Otázku V Tomto Časovém Bodě,“ odpověděl jí Azrifel bez zaváhání. „Jste Ve Sračkách Až Po Uši, To Je Všechno, Co Vím. Jestli Si Myslíte, Že Z Tohohle Průseru Vyváznete Živí, Pak Mohu Říci Jen Ha, Ha, Ha!“

„Já to zabiju!“ zasyčel Marco a začal vstávat. Ibn Infrovy stráže neklidně sevřely své meče.

„Sedni si!“ okřikla ho Kin. „A ty, démone, odpověz na mou otázku. Kdo je to sběratel?“

„Můj Pán Říká, Že To Není Žádné Tajemství. On Sám Byl Kdysi Chudý Rybář, Ale Pak Jednou, Když Kuchal Rybu, Našel V jejích Vnitřnostech Dar Bohů, Tedy Tu Lampu, Jíž Jsem Poníženým Služebníkem. Jsem Azrifel Z Deváté Říše Prokletých. Dokážu Najít Cokoliv — Dokonce I Způsob, Jak Hovořit S Vámi. V Tom Je Má Moc.

Celých Pět Let Jsem Otročil Pro Tohle Vyskákané Staré Prase, Pro Tohohle Nafoukaného Zbohatlíka, Bývalého Smrdutého Rybáře. A Shromažďoval Do Tohohle Paláce Ty Dary Boží, Které Ještě Neskončily Ve Sbírkách Jiných Sběratelů. Nosil Jsem Mu I Ty Dary Boží, Jejichž Majitelé Měli Tu Smůlu, Že Mají Démony Slabší Než Jsem Já. Propátral Jsem Mořské Hlubiny A Nitra Sopečných Jícnů, Sestoupil Jsem Do —“

„Počkej,“ přerušila ho Kin. „Takže létající koberec, stolek a ty zatracené sáčky na peníze, to jsou pro něj pouhé magické předměty?“

„A Nejsou Snad?“ odpověděl démon s mazaným úšklebkem.

„Přesně, jak jsem si myslel,“ zavrčel Marco. „Je to prostě obyčejný, nic nechápající člověk, který neví o původu plochy o nic víc, než kdokoliv jiný z místních obyvatel. Zbavím se těch strážných, pak lapneme jeho a zmizíme na koberci.“

„Počkej ještě okamžik,“ zarazila ho Kin.“Proč? Neví nic víc, než jak obsluhovat ty hračky, které mu tahle obluda nanosila.“

Kin zavrtěla hlavou. „Víš co? Zkusme ještě jednou trochu diplomacie.“ Pak se znovu obrátila k démonovi. „Démone, řekni svému pánovi, že nejsme Sběratelé. Vyměníme s ním ale tyhle létající šaty, když nás na svém létajícím koberci dopraví na kulatý ostrov, který leží na jihovýchod od zdejšího pobřeží.“

V okamžiku, kdy ta slova vypustila z úst, jí bylo jasné, že řekla něco, co neměla. Když dozněl Azrifelův překlad, Abu Ibnova tvář zbělela jako stěna.