Terry Pratchett - Strata

„Na to ti nikdy neskočí,“ ušklíbla se Kin. „Kromě toho víš, že v pasech už nezůstává skoro žádná šťáva.“

„To je jeho problém,“ mrknul na ni Marco. „Mám plán. Ale ze všeho nejdřív bych chtěl vidět, jak funguje ta létající věc. Řekni mu, že tady je na jednání příliš horko — a to je navíc pravda.“

Sledovali dlouhou výměnu kostrbatých frází a slov, pronášených v různých rovinách nedůvěry a úžasu. Nakonec muž přikývl a vstal, při čemž pokynul svému průvodci.

Obr postoupil kupředu, otevřel vak a podal svému pánovi — jinak se to nazvat nedalo —

U všech ďáblů, pomyslela si Kin, je to opravdu létající koberec. Neradi tomu tak říkáme, protože to zní šíleně.

Měřil zhruba dvakrát tři metry a byl zdoben složitým geometrickým vzorem v modré, Červené a zelené barvě. Roztažený na zemi bezduše kopíroval všechny nerovnosti.

Muž řekl jakési slovo. Do vzduchu se vznesl mráček prachu, protože koberec se narovnal a zvedl několik centimetrů nad zem; Kin měla dojem, že slyší tichoučký bzukot.Nepohnul se, ani když na něj vstoupila Stříbřena. Muž s mečem seděl za nimi. Starec pronesl další slovo. Země kolem nich se bezhlučně propadla do hloubky.

„Jeden by mohl povrch té látky pokrýt pružnými tahovými jednotkami,“ ozval se po chvíli Marco a hlas demonstrativně plný odvahy se mu chvěl opravdu jen velmi nepatrně. „Jenže co energie? Kde bys vzala tak ploché baterie?“

Podobné myšlenky se pravděpodobně honily hlavou i Kin, protože s hlavou skloněnou ke kolenům upírala mírně skelný pohled na barevný vzor a snažila se, aby jí oči náhodou nezabloudily k okraji koberce. Cítila, že se Marco po milimetrech posunuje k ní.

„Ty jsi taky nervózní?“

„Já si jen uvědomuju, že od hlubiny pode mnou mě dělí jen několik milimetrů neznámého létajícího stroje,“ odpověděl jí nejistým hlasem.

„Ale v létajícím pásu jsi nervózní nebyl.“

„Jasně, jenže ten je v univerzální stoleté záruce. Jak dlouho myslíš, že by se výrobce udržel v obchodě, kdyby jeden jediný pás zklamal?“

„Já bych řekla, že z tohohle člověk nemůže vypadnout ani kdyby chtěl,“ vmísila se jim do hovoru Stříbřena. Udeřila tlapou do vzduchu vedle sebe a ozval se zvuk, jako kdyby někdo udeřil pěstí do kusu rosolu.

„Ochranné pole,“ zabručela. „Zkuste si to sami.“

Kin opatrně vystrčila ruku přes okraj koberce. Bylo to jako strkat ruku do sirupu a když přitlačila, měla pocit, že se opírá o skálu. Ali Baba se otočil, lišácky se ušklíbl a něco zabrebentil.

Když koberec nakonec znovu přešel do vodorovného letu, vládlo na jeho palubě hluboké ticho. První promluvil Marco, který prohlásil poněkud přiškrceným hlasem: „Řekni tomu šílenci, že jestli ještě jednou zkusí něco takového, zabiju ho.“

Kin pomalu uvolnila prsty křečovitě zaťaté do vzorované látky.

„Buď diplomat a vymačkej z toho co nejvíc. Chce to jenom správnou taktiku,“ cedila mezi zuby. „Řekni mu, že jestli ještě jednou zkusí něco takového, nezabiju ho, ale zmrzačím nějakým strašlivým způsobem,“ dodala krvežíznivě.

Dvojitý přemet s trojitým výkrutem!

Takže tady, v uměle vytvořené přitažlivosti plochého světa, někdo dokázal spojit tahová pole a vokální ovládání do jediného neuvěřitelně plochého létajícího balíčku.

Napadlo ji, jakým způsobem ho Marco chce asi ukrást.

Snesli se nízko nad střechy města. Kin viděla, jak lidé v ulicích zvedají hlavy vzhůru, ale pak se dál lhostejně věnovali svým povinnostem. Jak se zdálo, byly tady kouzelné koberce běžnou věcí.

Přistáli na ploché střeše malého paláce, skupiny nízkých bílých budov s ústřední kopulí a dvěma štíhlými věžemi. Za vysokými ozdobnými zdmi byla zahrada — tak to bylo dost divné…

„Musí mít vlastní zdroj vody,“ řekla Kin nahlas.

„Proč?“ naklonil se k ní Marco.

„Všechno široko daleko je vyprahlé na troud. Tohle je jediné opravdu zelené místo, které jsme za celý den viděli.“

„Jestli patří k tvůrcům ploché Země, tak by mě to nijak nepřekvapilo,“ odpověděl jí Marco. „Jenže o tom velmi pochybuju.“

„Já taky,“ zaduněl Stříbřenin hlas. „Přitom zachází s tím létajícím přístrojem velmi zkušeně a naše skafandry s pásy v něm vzbudily jen opatrnou chtivost, ale žádný údiv. Myslím na to, jestli se tady nemůže jednat o nějaký přísně uzavřený tajný řád, který si předává dědictví po tvůrcích ploché Země spolu se vším technickým zařízením a relikty, aniž přesně chápou jejich možnosti, význam a vnitřní funkci, a prostě je užívá. Tak jako by se mohl domorodec snadno naučit řídit pozemní vozidlo a při tom si myslet, že ho pohánějí malí koně běhající pod kovovou kůží.“

Ali Baba předvedl dokonalé přistání, koberec klidně a pomalu proletěl nad terasou a vletěl vysokým obloukovým oknem do rozlehlé místnosti. Chvilku se vznášel nad podlahou tvořenou nádhernými dlaždicemi a pak se lehce snesl na zem.

Stařec vyskočil a zatleskal rukama. Ve chvíli, kdy se ostatní pokoušeli rozhýbat zdřevěnělé údy, v Marcově případě především všech dvacet prstů, zaťatých do koberce, naplnila místnost řada sloužících. Nesli ručníky a velké mísy.

„Doufám že v tom nesou vodu,“ zavrčel Marco, „protože se to chystám vypít.“

S hlasitými zvuky ponořil hlavu do jedné z nádob a vzbudil tak mezi sloužícími mírný úžas. Stříbřena zvedla svou mísu a když k ní nejprve opatrně přičichla otevřela ústa velikosti středního tunelu a vlila si obsah hrdla. Kin se ze své mísy napila s noblesním přístupem dámy a zbytek použila k tomu, aby si opláchla obličej.

Pak se teprve pořádně rozhlédla kolem.

V prostoru nebyl skoro žádný nábytek. Místnost vypadala jako překrásně vyzdobená prázdná krabička. Stěny byly pokryty složitými geometrickými a květinovými vzory a u vzdálenější stěny stálo několik velkých paravanů. Vedle nehybného koberce stál podlouhlý stůl, jehož horní deska byla zhotovena z jediného hladkého a silného kusu křišťálu. Ali Baba spolu se sloužícími zmizel. Stříbřena se rozhlédla kolem.

„Ta voda byla ledově studená,“ prohlásila. „Byly v ní dokonce ledové krystalky. Ukažte mi vodu s ledem a já vám ukážu civilizaci.“

„Kdekoliv jinde by to znamenalo lednici a chladící systémy,“ připustila Kin, „ale tady bych se byla skoro ochotná vsadit, že jim po domě pobíhají démoni ohně a mrazu.“

Marco přešel ke koberci a pozorně si jej začal prohlížet. Pak se na něj postavil a vyřkl ovládací slovo.

„Řekla bych, že reaguje jen na konkrétní hlasový vzorec,“ prohlásila Stříbřena, aniž otočila hlavu. Marco tiše zaklel.

Zpoza zástěn vyšel Ali Baba, následovaný dvěma muži s meči. Nesl malou černou skříňku na polštářku z rudého hedvábí.

Vrhl kosý pohled na Stříbřenu a vypravil ze sebe několik slov v lámané latině.

„Chystá se přivolat — hm — ‚toho-který-mluví-všemi-jazyky‘,“ obrátila se Stříbřena ke svým společníkům. „Alespoň tak jsem mu rozuměla.“

Zatímco ho pozorovali, položil skříňku na podlahu a otevřel víčko. Věc, kterou vytáhl, byla pro Kin skutečnou záhadou. Vypadala jako malá plochá čajová konvice, vyrobená ze zašlého zlata.

Ali Baba věc přetřel rukávem.

„Cožpak mi nikdy nedopřeješ klidu, čaroději?“