Terry Pratchett - Strata

Kolem zuřila bouře, ale Marco je vedl stále výš a déšť brzy zůstal kdesi pod nimi. Zanedlouho vyrazili z temných mračen do záře místního slunce.

Plálo daleko za nimi, rudé, zlé a napůl zastřené mračny. Pokud se dalo soudit podle oblohy, většina ploché Země trpěla špatným počasím a „špatné“ ještě nebylo to nejvýstižnější slovo. Tvar některých mračen byl jednoduše řečeno šílený.

První porušil mlčení Marco. „Máme před sebou ještě šestnáct set kilometrů,“ řekl.

„To znamená, že stačí, abychom letěli rychlostí něco přes třicet kilometrů za hodinu,“ podotkla Kin. „Ke středu se dostaneme poměrně snadno, i když si občas uděláme nějakou zastávku na odpočinek.“

„Dobrá, doletíme do středu, a co? Myslíš, že tam najdeme nový samoservar?“

„Každý, kdo dokázal postavit plochou Zemi, dokáže postavit samoservar.“

„Tak proč potom neopraví tu díru? Eirick, Lothar — to jsou potomci našich stavitelů plochy, kteří se postupně navrátili do stavu barbarství. Nebo jsou všichni budovatelé plochy mrtví.“

„Prima, máš nějaký lepší nápad?“

Marco zavrčel.

Stříbřena se držela zhruba pět set metrů za nimi, malý bod na pozadí pestrobarevné oblohy. Chvílemi zabručela, aby dala najevo, že je neustále ve spojení.

„Existuje tady možnost, že tam najdeme servar,“ přidala se nakonec k hovoru. „To ovšem závisí na tom, jestli tuhle hračku postavila Společnost. Nesténej, Kin, myslím si, že projekt ploché Země by v mnoha směrech odpovídal Programu.

Mimochodem, zhruba osm set metrů za mnou letí havran.“

Kin se rozhlédla po mračnech, která ubíhala kolem. Program. Možná, že sama plochá Země byla Program…

Královští vřetenisté, kolečníci, paleotechnové, Chtónové — to všechno byli obyvatelé vesmíru. Vesmír — to byli jeho obyvatelé.

Kdysi dávno astrohistorikové uvažovali v rozměrech obrovské hvězdné scény, nad prázdnými plátny, očekávajícími první tahy štětce života. Dnes se už vědělo, že základní Život vnikl během tří mikrosekund během exploze monobloku. Kdyby se to nestalo, byl by dnes vesmír naprosto nepodstatnou záležitostí. Byl to právě Život, co ovlivnilo jeho růst. Život kdysi sídlil v nekonečných, věčně zvířených prašných oblacích, z nichž později vznikly hvězdy, a každá hvězda byla vlastně kostrou jednoho z obrovských dinosaurů vesmírného Jurského parku, která na sebe dál nabírala vesmírný prach. Pozdější životní formy byly menší a bystřejší. Některé z nich, jako například kolečníci, se ukázali být slepou vývojovou uličkou. Jiní, jako proslulí králové vřetenistů, nebo chamelostudníci, byli úspěšnější, pokud to berete podle toho jediného měřítka, které vývoj hodnotí jako úspěch — přežili mnohem déle. Ale i ty rasy, které si osedlaly hvězdy, nakonec vymřely. Celý vesmír byl vlastně jediným pohřebním polem, kde se na hrobech vršily hrobky a na hrobkách mausolea. Kometa, která ozářila pohanské nebe, byla ještě před několika věčnostmi opotřebovaným tělem proslulého vědce.

Projekt Společnosti byl jednoduchý. Zněl: Učiňme lidstvo nesmrtelným .

Jeho uskutečnění bude nějakou dobu trvat a začalo se ním prakticky nedávno. Jenže když se lidé rozptýlí, byť i jen řídce, po množství různých planet, změní se na nekonečný počet lidských druhů a některý z nich pravděpodobně přežije. Vřetenisté vymřeli, protože si byli příliš podobní. Lidé ale už teď žili na mnoha světech a měnili se díky odlišným vlivům, ztráceli příčetnost pod různými měsíci a ohýbali se působením všech možných přitažlivostí.

Protože se nedalo říci, že by měl vesmír nějaký přirozený konec, a protože vesmír nebyl jen sám sebou, ale především součtem a výslednicí všech životů, které ho tvarovaly, rozhodl se Člověk žít navěky. A proč ne?

Uchovejte jezírka men-genů, zakonzervujte nápady; v tom spočívalo celé tajemství. Když jste měli stovku planet, bylo na nich dost místa nejen pro různé vědy, prapodivné víry, nové technologie, ale i pro staré víry, které si vždycky našly nějaký ten koutek, kde si mohly tiše kvést. Země byla jedinou sjednocenou civilizací a právě proto kdysi z vesmíru málem zmizela. Stačí se dostatečně rozptýlit a někde se vždycky najde člověk, který dokáže včas chytit to, co po vás budoucnost hodí.

Lidé ploché Země, střeženi démony a obklíčení vodopádem, jakými men-geny by ti mohli přispět ke genetice civilizace? Pokusila se to vysvětlit Marcovi.

„Co jsou to men-geny?“ zeptal se jí.

„Men-geny jsou — nápady, přístupy, koncepce, techniky,“ odpověděla Kin. „Mentální geny. Potíž je vtom, že většina men-genů, které se vyvíjejí tady, na ploché Zemi, ničí svého nositele. Antropocentrismus je jedním z nich.“

Nad členitá mračna vyšel světle rudý měsíc. Teď letěli v rozestupu patnácti set metrů, vysoko a rychle, aby co nejlépe využili čas. Kin téměř nespouštěla oči ze Stříbřeny, která se jí jevila jako černá tečka po levici, a přemýšlela.

Samozřejmě, že je naprosto nesmyslné promítat lidské koncepce a lidské myšlenkové vzorce do hlav a chování mimozemšťanů, ale člověk v Stříbřenině postavení by doufal, že se nějaká potrava dříve nebo později objeví. Lidé byli optimisté.

Nedalo se čekat, že mixka bude přemýšlet jako člověk. Bylo příliš snadné uvažovat o jiných inteligentních rasách jednoduše jako o rasách v jiné kůži nebo kožešině, a navíc z chvályhodných a vznešených pohnutek byli lidé podporováni v tom, aby mimozemšťany považovali spíše za lidi legračních tvarů. Jenže to, že se tvorové z cizích planet naučili hrát poker nebo číst latinsky, z nich ještě zdaleka nedělalo lidi.

Krátce řečeno, Kin přemýšlela, kdy Stříbřena spáchá sebevraždu. Napojila se na Marcův okruh a sdělila mu své obavy.

„S tím nemůžeme nic dělat,“ odpověděl jí. „Já jsem se rozhodl, že dokud se nedostaneme do středu, nevezmu do úst ani kousek potravy, abych tak vyjádřil Stříbřeně svou solidaritu. My se můžeme bez obav živit bílkovinami, které tady najdeme, pokud byly rozbory samoservaru správné.“

„Myslíš, že se tak bude cítit líp?“

„My se budeme cítit líp. Navíc tady je ještě jeden problém, který se mi v posledních hodinách vynořil z hlavy. Váhám, jestli se o něm mám vůbec zmínit —“

„Jen se zmiň, zmiň se.“

„Podívej se na ten malý panel na svém levém zápěstí. Je tam světélkující oranžová linka v zeleném pruhu. Vidíš ji?“

Kin sklopila oči k levému předloktí.

„Vidím, jenže to není linka, ale oranžový bod.“

„Právě, ale měla by to být linka. Dochází nám energie, Kin.“

Chvíli letěli mlčky. Pak se Kin zeptala: „Na jak dlouho to odhaduješ?“

„U tebe a mě asi šest hodin. U Stříbřeny tak o hodinu méně. To na druhé straně vyřeší náš problém. Snese se na zem celé kilometry za námi.“

„Až na to, že my samozřejmě zůstaneme s ní,“ řekla Kin klidně. Zdálo se, že její poslední větu Marco neslyšel.

„Kdybychom měli pořád ještě samoservar, nebyl by ten problém tak nepřekonatelný. Střed už není příliš daleko. Mohli bychom přinutit místní obyvatele, aby nás tam dopravili. V myšlenkách se mi objevují stovky nápadů. Mohlo by to být dobrá zábava a ještě lepší zkušenost.“

„Zkušenost v jakém směru?“