Terry Pratchett - Strata

„Jednoho robota jsme měli v lodi,“ řekla Kin. „Dostal se ven z toho akvária, vzpomínáš? A ještě předtím se tak záhadně objevil na Kungu. Ale toho jsme přece zabili ve vakuu, nebo ne?“

„To je to, o čem přemýšlím. Opravdu jsme ho zabili?“

Přeletěli nad vesnicí, kde se hýbaly jen plameny hltající jakýsi dům, a do řeči jim nakrátko vstoupil Marco a požádal Kin, aby převzala Sphandorovo lano, protože chtěl vesnici prozkoumat zblízka.

Démon visel v prostoru o několik metrů dál a křídly těžce bušil do vzduchu. Začínalo svítat a a Kin si ho poprvé mohla prohlédnout ve světle. Odvrátila se a podívala se na něj znovu. Nebylo pochyb — jeho obrysy se po okrajích rozmazávaly.

„Taky jsem si toho všimla,“ ozvala se Stříbřena. „Jako kdyby byl mírně rozostřený. Je to zvláštní.“

Sphandor je vzdorovitě pozoroval. „CHCETE MĚ ZABÍT,“ zakvílel.

„Ne, pokud se nám nepokusíš ublížit,“ odpověděla mu Kin.

„TEN HUBENÝ, CO MÁ RUCE JAKO BOHYNĚ KÁLÍ, TEN MĚ CHCE ZABÍT.“

„To je jen jeho všeobecný vztah k vesmíru, ne konkrétně k tobě,“ řekla Kin. „Nedovolím, aby ti ublížil.“

„PŘESVĚDČÍM BERITHA, ABY VÁM DAL ZLATO! SOUSTŘEDÍM NESMÍRNÉ POKLADY, KTERÉ TVOU KRÁSU JEŠTĚ VÍCE…“

Marco se změnil v pouhou tečku na místě, které by se dalo nazvat, pokud by to bylo něco víc než obyčejný blátivý plácek, vesnickou návsí.

„To místo je naprosto opuštěné,“ hlásil, „když nepočítáte mrtvé.“

Stáhli Sphandora tam, kde bývala vesnická kovárna. Když se Kin dotkla jeho pokožky, cítila, že se chvěje jako tenkostěnný pohár v koncertním sále. To, co vypadalo jako šupinatá kůže, bylo na omak cítit jako srst, nabitá statickou elektřinou.

Hádanka. Usedla do stínu, aby si na chvíli zdřímla, a než usnula, pozorovala Stříbřenu, která odmontovala krycí panely ze samoservaru a vytáhla z příslušné vnitřní přepážky pracovní příručku.

Když se probudila, stálo už slunce dost vysoko a jednotlivé komponenty servaní byly úhledně narovnány na zemi. Stříbřena se napůl ztrácela za hromadou krycích panelů.

Kin pozorovala Sphandora napůl přimhouřenýma očima. Poskakoval kolem na svém vodítku, občas se vrhl kupředu a podal mixce nějaký nástroj. Když se Stříbřenina ruka vynořila zpoza narovnané bariéry a zatápala ve vzduchu a nad provizorní výhní, ve které si hřála neméně provizorní pájku, vyrobenou z kusu měděného plechu, Sphandor hrábnul do uhlíků, vytáhl tyč za rozžhavený konec a ten druhý, studený, opatrně vložil Stříbřeně do černé dlaně.

„Právě z ohně vytáhl kus rozžhaveného kovu,“ oznámila tiše Kin, „a vzal ho za ten horký konec.“

Stříbřena zvedla hlavu, podívala se lhostejně na Kin, pak na Sphandora, pokrčila rameny a se zaměstnaným výrazem se nakonec sklonila nad vnitřnostmi samoservaru.

„Tak už to u démonů bývá, jsou stavěni tak, aby odolali tomu největšímu žáru,“ ozval se její tlumený hlas.

„Jak vypadá servar?“

„Bylo to jen drobné poškození, jenže víš, jak to chodí, jeden musí rozmontovat půlku celého zařízení, aby se dostal k jednomu pitomému drátu. Už jsem skoro hotová.“

Kin vstala, protáhla se a vykročila po náměstí. Pak si na něco vzpomněla a zvedla oči k nebi.

„Támhle na té vysoké kamenné budově sedí havran,“ oznámila jí Stříbřena, aniž zvedla hlavu.

„Myslíš si, že je to nějaký špion?“

„A co si myslíš ty?“

„Já si myslím, že je to nějaký špion.“

„A to si myslím i já.“

Kin se obrátila. „Kde je Marco?“ zeptala se. „Je čas, abychom vyslechli tady kamaráda šupinaté břicho.“

„Prosím.“

Stříbřena zasunula do samoservaru poslední komponent a dřív než odpověděla, připevnila všechny krycí panely.

„Prohlásil, že se trochu poohlédne po okolí. O tom havranovi jsem mu řekla.“ Kin zavrtěla hlavou.

„To nebylo právě nejchytřejší. Teď se ho jistě pokusí chytit. Sphandor by nám mohl říci víc. Tak například o okamžitém přenosu hmoty.“

Stříbřena prudce zvedla hlavu a upřela oči na démona. Ten se přikrčil. Mixka se zvedla a přistoupila k němu, což způsobilo, že se odšoural stranou a pokusil se ukrýt za pilířem podpírajícím střechu kovárny. Stříbřena nakonec vytáhla z nářadí samoservaru silnou energolupu a přidržela mu ji nad kůží.

„Velmi dobrá úvaha,“ prohlásila nakonec. „Co tě na ten nápad přivedlo, Kin?“

„Neměl by létat, ani s takovými hrudními svaly. A při své váze by měl mít nohy jako slon. Pak je tady jeho nezaostřenost a samozřejmě ty vibrace.“

Stříbřena vypnula energolupu.

„Odhaduju, že ty nepřesné obrysy vznikají dík nějaké drobné závadě na přenosovém zařízení,“ řekla. „Dobrá, skvěle. Otázku vysílání hmoty tedy vyřešili šikovně, to jim musím přiznat. Velmi šikovně. Abych ti řekla pravdu, Kin, celou tuhle placatou Zemi si můžeš strčit za klobouk. Je to jenom taková ošklivá hračka. Ale tohle, to je něco, co opravdu stojí za to.“

„Dobrá. Najděme Marca.“

Našli ho uvnitř kamenné budovy, která byla dominantou celé vesnice. Na jednom konci měla věž čtvercového půdorysu, ale Marco stál nehybný jako socha uprostřed hlavní haly. Když vešly dovnitř, otočil se a Kin viděla, že ve dvou rukou drží dva dlouhé svícny.

„Co je to za místo?“ zeptala se Kin a rozhlížela se po zšeřelém stropě vysoko nad hlavou.

„Myslím, že je to dům víry,“ odpověděl jí kung. „Uvažoval jsem o tom, jestli mám prozkoumat věž. Zdá se, že nahoru vedou schody.“ Tvářil se až podezřele vesele a díval se na ni zvláštním způsobem. „Rozhled z jejího vrcholku bude jistě skvělý. Mohli bychom naplánovat zbytek dnešní cesty a nezatěžovat při tom články pásů.“

„Ale vždyť pásy jsou v —“ začala Kin, ale okamžitě umlkla, protože Marco na ni zuřivě gestikuloval oběma zbývajícíma volnýma rukama.

„Musíme šetřit energií!“ klenutým prostorem se nesla ozvěna jeho hlasu. Podíval se na Kin a přitiskl si výmluvným gestem prst na ústa.

„Ty zůstaň tady, Stříbřeno,“ řekl. „Chtěl bych Kin ukázat ty ozdobné řezby.“

Když ale Kin vykročila kupředu, jednou rukou ji zastavil a dál šel sám. Velice šikovně klepal oběma svícny do podlahy tak, že to znělo, jakoby místností kráčeli dva lidé.

Tak tentokrát se opravdu zbláznil, pomyslela si Kin. Stříbřena se sama pro sebe usmívala.

Marco se vrátil. „Tak, a teď všichni vzhůru na věž,“ řekl. „Tudy, přátelé.“ Podal Kin svícny a ukázal ke vzdálenějšímu konci klenuté místnosti a sám pak neslyšně přešel k otevřeným dveřím. Viděly, jak se vtiskl do stínu vedle nich.

„Dobrá, tak pojďme,“ přikývla Kin chabě a začala klepat svícny do podlahy. Stříbřena měla trochu potíže dostat se nahoru po úzkých točitých schodech na konci síně, a Kin si připadala jako naprostý blázen, když nahoru pomáhala dvěma svícnům.

„Zjistili jsme něco velice zajímavého o tom démonovi, Marco,“ řekla najednou Stříbřena. Pak odpověděla znamenité napodobeným Marcovým hlasem: „Vážně, a co? No, víš přece, že se mnohokrát zkoušel přenos hmoty vysíláním, ale že se to nikdy nepodařilo?“ pokračovala mixka vlastním hlasem. „Tak abys věděl, tady na téhle placce to funguje.“ Mixka. „Jak to myslíš?“ Kung. „Toho si všimla Kin. Řekni mu to, Kin.“ Mixka. Asi nejlíp udělám, když se k nim přidám, nebo by si mohli myslet, že nejsem normální, pomyslela si zmatená Kin… kruci, jak jsem to řekla? Oni?