Terry Pratchett - Strata

Vzhledem k okolnostem se rozhodla nereagovat.

Lothar sesedl, poklekl před svatým mužem na jedno koleno a pravici si přitiskl na srdce. Jeho řeč byla velmi výmluvná. Kin měla dojem, že slyší řeč zkušeného obchodníka.

Pokusila se spojit s mixkou.

„Tady ti nemůžu nijak pomoct,“ odpověděla jí Stříbřena. „Latina je obřadní jazyk, tak jako religiózní unimluv. Oni teď mluví jedním z časných germánských jazyků, řekla bych. Ten tlusťoch je pravděpodobně místní biskupa tohle je jakýsi soud. Zdá se, že se jedná o to, zda si tě Lothar nechá, nebo tě předá církvi.“

„A co hrdinští zachránci? Poslyš, už to začíná být trochu únavné, žít v neustálém napětí, kdy se z nebe snesou přátelé s hučícími lasery —“

„Původně jsem měla v plánu použít tvůj ochrompal, ale ve tvých šatech nebyl,“ zněl jí do ucha Stříbřenin hlas. „Určitě jsi ho ztratila na tom plovoucím ostrově. Varianta B by taky nevyšla. Marco měl v plánu připnout si i druhý pás, snést se z oblohy a odnést tě pryč, jenže Lotharovi muži neustále hlídají i oblohu. Myslíš, že by to mohlo být kvůli drakům?“

„Fajn, a varianta C?“

Ze sluchátka se ozval těžký povzdech. „Marco navrhuje, abychom se snesli na okraji davu a rozsekali a pozabíjeli každého, kdo se nám postaví do cesty.“

„To je skvělý plán,“ souhlasila nadšeně Kin.

„Vždyť je to blázen. Seveřani měli pro podobné muže zvláštní výraz — říkali jim berserker . Myslím, že to je slovo, které vymysleli přímo pro něj.“

Lothar umlkl. Biskup se podíval na klečícího muže, pak zvedl hlavu ke Kin, sedící na koni. Pokynul jí rukou.

Po několika vteřinách se rozhodla a sklouzla ze zvířete na zem. Plášť se jí při tom svezl z ramen a padl do prachu. Dav se rozšuměl.

Biskup pokývl hlavou, pokynul Kin, aby ho následovala, a vykročil zpět cestou, kterou přišel. Dav se jí hned v patách zavíral.

Prošli mezi svatými budovami na udupaný dvůr, který zapadající slunce zaplňovalo dlouhými stíny. Část dvora byla zastřešená. Pod střechou zahlédla mříže.

„Chtějí mě zavřít za mříže, Stříbřeno,“ zasykla Kin. „Kde jste, u všech ďáblů?“

„V lesnatém výběžku nedaleko města. Ty mříže ale nevypadají nijak zvlášť pevně. Jen ať si klidně věří, že tě něco takového může zadržet.“

„Stříbřeno, jak je možné, že ty mříže vidíš?“

„Marco je v zástupu kousek za tebou. Poskytuje mi očité svědectví. Neohlížej se po něm.“

Biskup přistoupil k prostřední kleci a otevřel dveře. Když se před nimi Kin zastavila, ucítila na zádech hrot meče. Vešla dovnitř.

Zámek byl velmi primitivní, ale obrovský. Podle Stříbřeny se mříže nezdály nijak zvlášť pevné. Byly to patnáct centimetrů tlusté sloupky. Co tady asi obvykle zavírali, když to potřebovalo patnácticentimetrové mříže?

Nechali ji sedět v prachu a odešli. Po nějaké chvíli opustil prostranství i poslední zbytek davu, a na dvoře zůstali jen lučištníci, kteří se vějířovitě rozestoupili a neustále pozorovali oblohu. Po chvíli se objevil muž, který přinesl misku zbytků, hodil ji na zem před mřížemi tak blízko, aby na ni dosáhla a odběhl.

Na obloze se objevily první hvězdy. Za zdmi dvora bylo slyšet zvuky projíždějících vozů a mnoho výkřiků.

„Stříbřeno?“ řekla mrzutě.

Rozhostilo se tísnivé ticho, ale nakonec se přece jen ozvala odpověď.

„Jsem tady, Kin. Teď už jsem lépe informovaná. Pořád ještě nebylo rozhodnuto, co se s tebou stane. Tvému příteli Lotharovi se zatím podařilo zachránit tě před veřejnou popravou pro výstrahu. Taky jsem získala další informace o průběžné situaci planety. Chtěla by sis to poslechnout? Nemůžeme tě vyzvednout, dokud nebude dokonale tma. Pochybuji, že ti lučištníci mají stejně dokonalé noční vidění jako Marco.“

„Tak se do toho dej a pobav mě,“ pobídla ji Kin a nakrčila nos nad mísou s jídlem. Mohlo by mi z toho být pěkně špatně, pomyslila si. Stejně to vypadá, jako by z toho už jednou někomu špatně bylo.

„Tohle všechno je hrozně zajímavé,“ řekla Stříbřena. „Mezi lidmi není pochyb o tom, že se buď vrátí Christos, nebo nastane konec světa, nebo oboje. Začaly zuřit požáry — naše loď, chápeš? Na nebi se ukázala podivná znamení. Město je rozděleno na dvě poloviny — část lidí míří k místu adventu a zbytek od něj prchá.“

Kin se zaposlouchala do výkřiků za zdmi.

„A proč před ním někteří prchají?“

„Zdá se, že je to velmi vybíravý bůh.“

„Jak jsi to všechno zjistila?“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Nakonec Stříbřena řekla: „Slib mi, že jestli se dostaneme v pořádku domů, neprozradíš nikomu informační systém, který jsme tady — hm — vyvinuli. Mohla bych se stát předmětem vyšetřováni několika disciplinárních komisí, které by na mě zaručeně poštval meziplanetární výbor pro čistotu antropologických výzkumných postupů.“

„Mé rty budou navěky zapečetěny!“ slíbila jí Kin slavnostně.

„Marco omráčil vhodný objekt, přiletěl s ním sem a tady ho zpracovával tak dlouho, dokud jsem se nedozvěděla všechno, co jsem potřebovala.“

Kin se spokojené usmála. „To je něco jiného, než kreslit kruhy do písku a ukazovat na prstech, co?“

„No, v každém případě je to mnohem efektivnější.“

U vchodu na prostranství došlo k nějakému pohybu. V šeru Kin zahlédla, že se blíží skupinka mužů, obklopující vyšší stín, který se napříč prostranstvím pohyboval nemotornými poskoky.

Když se skupina přiblížila ke klecím, zjistila Kin, že podivný tvor se sice vzdáleně podobá člověku, ale je přinejmenším tři metry vysoký. Jednou se tvor svým věznitelům vzepřel a při tom roztáhl pár křídel o velikosti prostěradel. Jeden z mužů skočil kupředu. Tvor zakňučel a složil křidla. Kin, přitištěná k mřížím, letmo zahlédla šupinaté tělo a hrudní svaly velikosti sudů.

Uskočila, když jeden z mužů otevřel dveře vedlejší klece a celá skupina společným úsilím a za pomoci namířených mečů vtlačila podivného tvora dovnitř.

Dveře se zařinčením zapadly a muži rychle uskočili od mříží. Tvor zavrčel, zatřásl dveřmi, jakoby chtěl zjistit, jak jsou silné, pak přešel do kouta klece, sedl si na zem a objal si pažemi kolena.

Zanedlouho se skupina vrátila podruhé. Muži mezi sebou nesli malé tělo, které se zuřivě zmítalo. Kin zachytila pohledem podobného tvora, jakého zahlédla na vrcholku pahorku — zčásti byl lidský, zčásti zvířecí a zčásti hmyzí. Tvor ze sebe vyrážel ostrý pískot a zmítal se jako šílený. Když ho muž, který se chystal otevřít dveře klece, na okamžik pustil, roztrhl mu drápy kůži na prsou. Muž uskočil a to stačilo malému stvoření k tomu, aby vykopl nohou, zasáhl kopýtkem dalšího muže přímo do žaludku a třetímu roztrhl zuby předloktí. Teprve pak se mužům podařilo znovu ho pevně chytit.

Muž, kterému se řinula krev ze škrábanců na prsou, uštědřil hmyzímu tvoru strašlivou ránu pěstí, při níž se ozval zvuk, jako když někdo rozšlápl brouka. Tvora pak vhodili do klece, kde padl k zemi a zůstal nehybně ležet.

Skupina se vzdálila od klecí, ale dvůr neopustila. Po nějaké chvíli vzplál nedaleko vchodu strážní oheň. Kin zavolala Stříbřenu.

„Zůstávají tady,“ oznámila jí. „Musí jich být asi deset. Marco nemá šanci se sem dostat.“