Terry Pratchett - Strata

„PĚKNĚ PROVEDENO,“ prohlásil Sphandor se zájmem.

Mixka si zblízka prohlédla klece.

„Velmi nerada poškozuji soukromý majetek,“ řekla, „ale teď je pro nás nejdůležitější rychlost.“ Ustoupila o několik kroků, rozběhla se a plnou silou narazila do mříží. Kin překročila trosky a mixka pohodila hlavou k Sphandorovi.

„Co s tímhle?“

„PROSÍM!“ řekl démon.

„Pusť ho ven“ přikývla Kin, oblékla si svůj skafandr a připevnila pás. „V téhle chvíli by mi udělal největší radost, kdyby tady rozšířil dýmějový mor, nebo co to šíří.“

„To dělá?“ zeptala se se zájmem Stříbřena. „Prastaří vždycky říkali, že démoni šíří nemoci a zkázu.“

„Tenhle? To je pohyblivé epicentrum nákazy,“ ujistila ji Kin.

„A je v tom případě moudré pouštět ho na svobodu?“

„Můžeme se toho od něj hodně dozvědět. Jestli máš ještě nějaké zábrany, uvědom si, že Marco právě zabil půl tuctu mužů a ty jsi se zapletla do útěku kriminálních živlů.“

Stříbřena se na okamžik zamyslela. „To je fakt,“ přikývla nakonec a ledabylým máchnutím ruky rozbila mříže v Sphandorově kleci. „Když už máme být lumpové, tak buďme ukázkoví.“

Ve chvíli, kdy démon vylézal z klece, ustoupil Marco se dvěma noži připravenými k hodu stranou. Tam, kde ještě před několika minutami trčel šíp, měla jeho kůže narůžovělý odstín, ale rána sama zmizela. Bylo by mrtvého lučištníka zachránilo, kdyby věděl, že kungovi posedlému bojovým šílenstvím v těle koluje skoro stejné množství regeneračních enzymů, jako tělní tekutiny? Už tak pozoroval v šoku, že tvor, kterého zasáhl šípem, bojuje dál a tkáň rány se mu zaceluje jako roztopený vosk.“Já tomu stvoření nevěřím. Chyťte ho!“

Stříbřenina ruka vyletěla a chytila Sphandora za Šupinatý ocas. Druhou rukou odmotala od pasu několik metrů monolana a jeho konec důkladně uvázala Sphandorovi kolem krku. Sphandor vztekle zařval.

„KDE JSI, SOIGNATORE, UNSORE, DILAPIDATORE —“ začal.

„Zavři zobák,“ poradil mu Marco klidně a převzal od Stříbřeny druhý konec lana. „Připraveni? Ti lidé svůj strach brzo překonají.“

Stoupali rychle. Marco se zastavil zhruba padesát metrů nad zemí a upřel pohled dolů na démona, který se v měsíčním svitu jevil jako nezřetelný temný tvar. Nakonec Sphandor pokrčil rameny. Velká křídla se roztáhla.

„POTŘEBUJU ROZBĚH, ABYCH SE MOHL VZNÉST.“

Kin se dívala, jak Marco pomalu letí nad démonem, který s pleskajícími křídly neohrabaně poskakoval po zemi. V polovině dvora se silným vhúm máchl křídly dolů, zvířil obrovský oblak prachu a zatímco křídly divoce bil do vzduchu, visel několik napjatých okamžiků na jednom místě. Pak se začal těžce zvedat. Podobal se při tom obrovskému jeřábovi.

Když se asi o šedesát metrů dál dostal do Marcovy výše, chytil monolano do pařátů.

„SBOHEM, HLUPÁCI!“ zařval a škubl lanem. Na tváři se mu objevil překvapený výraz.

Marco, který měl poziční stabilizátory pasu zapnuté na maximum, se ve vzduchu ani nepohnul. Když zapnul naviják, nezáleželo na tom, jak silně démon mává křídly. Když se rohatá hlava obludy ocitla jen několik metrů od něj, zašeptal kung: „Slyšel jsem, že prý dokážeš číst myšlenky…“

„JENOM TY NA POVRCHU, PANE.“

„Přečti si moje.“

Stačilo několik vteřin a Sphandorova tvář se změnila na masku hrůzy.

S obludou v závěsu se pohybovali dost pomalu, protože velká křídla působila jako vzdušná brzda. Démon svíral kus lana v rukou, aby se neuškrtil, plachtil jim v patách a zahrnoval je střídavě výhrůžkami a kletbami.

Hustý sloup kouře už přestal dominovat nebi. Potáhl ho téměř celé. Vítr v horních vrstvách atmosféry ho roztáhl do obrovského potrhaného kužele.

Kromě slabých zvuků, které k nim doléhaly ze země, letěli v tichu. Kin se Stříbřenou se držely v závěsu za Marcem. Nakonec Kinino sluchátko tiše zapraskalo.

„Tady je Stříbřena. Vysílám na přímé frekvenci tvého skafandru a slyšíš mě jen ty, Kin. Chtěla bys něco říct? Když přesuneš spínač do čtvrté polohy, Marco tě neuslyší,“ dodal hlas.

„Stříbřeno, vždyť on je doslova zmasakroval! Neměli nejmenší naději!“

Stříbřena vydala jakýsi neurčitý zvuk. „Měli přesilu deset na jednoho.“

„Jenže nečekali kunga, sakra!“ Kin cítila, jak se jí na jazyk derou slova, která v sobě celou tu dobu dusila. „A líbilo se mu to! Viděla jsi to sama, zabil dokonce i ty, kteří se dali na útěk, hodil po nich… provinili se jedině tím, že mu stáli v cestě, bylo to naprosto nelid —“ poslední slovo se jí vzpříčilo v krku.

Chvilku bylo ticho a pak řekla Stříbřena: „Vidíš?“

Kin si vzpomněla na první kontakty s kungy. Bylo to v době, kdy se lidé začali stýkat s mixy. Ti se kromě svých soubojových rituálů válkou nikdy nezabývali a pohlíželi na divokou lidskou minulost se špatně skrývanou hrůzou.To byl jeden z důvodů, proč první loď, která přistála na Kungu, neměla na palubě vůbec žádné zbraně.

Prvních pět mrtvých přesvědčilo lidi, že posuzováno v mezigalaktickém měřítku je lidstvo mírná a mírumilovná rasa. Možná, že to za tu zkušenost stálo.

„Všichni si myslíme, že rozumíme jeden druhému,“ ozval se v Kinině sluchátku Stříbřenin hlas. „Jíme spolu, obchodujeme, mnoho z nás se pyšní tím, že má přátele jiných ras — ale to všechno je možné, jen možné, Kin, protože jsme nikdy jeden druhému tak docela neporozuměli. Studovala jsi historii Země. Myslíš si, že bys dokázala pochopit, jakým způsobem fungovalo myšlení japonského válečníka před tisíci let? A při tom je to v porovnání s Marcem nebo se mnou téměř tvoje dvojče. Když používáme výraz kosmopolitní, používáme ho jen ve smyslu jeho povrchního významu. Je tak trochu neuctivé a trochu uštěpačné, znamená, že jsme galaktičtí turisté, kteří se dorozumívají jen v rámci povrchností. Nechápeme. Používáme stejná slova s jinými významy. Ukutá na kovadlinách jiných přitažlivostí, záření a vývoje.

Jestliže je to okřídlené stvoření schopné přečíst část myšlenek, není divu, že je Marco tak vyděsil.“

Ve sluchátku se ozval Marcův hlas, plný podezření.

„Co to vedete za soukromý hovor, vy dvě?“

„Povídáme si o ženské hygieně,“ odpověděla mu Stříbřena bez zaváhání. „Marco, nemohli bychom někde přistát? Měli bychom to stvoření vyslechnout.“

„Souhlasím. Poohlédnu se po nějakém vhodném místě. Promiňte, že jsem vám přerušil rozhovor.“ Zaznělo cvaknutí, když vypnul spojení.

Ozval se zvláštní zvuk, který snad znamenal, že se mixka směje. Pak Stříbřena řekla: „Je tady ještě jedna maličkost, Kin. Jsou podle tebe havrani na Zemi docela běžní ptáci?“

„Hmm? Myslím si, že ani ne. Proč?“

„Od chvíle, kdy jsme opustili Eiricka, se jeden drží na nebi za námi. Někdy je daleko za námi, jindy letí vedle nás.“

„To může být jenom shoda okolností,“ řekla Kin pochybovačně.

„Jenže my občas letíme rychleji než sto padesát kilometrů za hodinu, Kin.“

„Dobrý bože, chceš říct, že se nás ten pták drží?“

„Ano. Ne, nepokoušej se ho najít. Je mimo dohled lidských očí a to má taky pravděpodobně v úmyslu. Já sama jsem ho zahlédla jednou nebo dvakrát čirou náhodou a pak jsem ho začala hlídat. Teď už o něm přemýšlím jako o malém létajícím robotu.“