Terry Pratchett - Strata

„V tomhle šeru nic nevidím,“ řekla Stříbřena. „Vy ano?“

Marco něco viděl. Kungové mají mnohem dokonalejší noční vidění. Zaklel a zpomalil. Jeho dvě společnice udělaly totéž a přiblížily se k němu tak blízko, že se všechny tři skafandry pohybovaly dýmem jako siamská trojčata. Marco stále upíral oči pod sebe.

„Já tomu prostě nevěřím,“ prohlásil nakonec tiše. „Musíme se snést dolů.“

„Letím úplně naslepo,“ stěžovala si Stříbřena. „Musíš mě navigovat, jinak narazím na zem.“

„Neměj obavy,“ uklidnil ji Marco.

Kin pomalu klesala, neustále napjatá a připravená na náraz, až nakonec vyletěla z dýmové clony do jasného měsíčního světla.

Které zářilo zdola.

Závrať ji sevřela jako obří pěst. Snášela vesmír, protože dole bylo všude a slovo směr pozbylo svůj význam. Let nad krajinou byl příjemný, podobalo se to vlastně cestování v aeroletu.

Jenže tohle ne. Viset nohama nad dírou proraženou skrz naskrz světem, to na ni bylo trochu moc.

Měsíc byl přímo pod nimi a vznášel se nedaleko věčnosti, otvírající se na dně tunelu, který vedl dolů a dolů a dolů…

„Je asi tak osm kilometrů hluboký, co říkáš, Stříbřeno?“ ozval se Marco, který mezitím o něco popolétl. „A nějaké tři kilometry v průměru. Není ti nic, Kin?“

„Hmm?“

„Pořád sestupuješ.“

Zmateně zatápala po ovládacím panelu skafandru. Zhruba v úrovni očí, o pět set metrů dál před sebou viděla okraj otvoru, protkaný kusy kamene. O něco níž — přinutila oči k pomalému pohybu směrem dolů — byla další ložiska kamene a pak se zablesklo něco kovového.

Potrubí, ze kterého tryskala voda. Kin se hystericky rozesmála.

„Tak konečně jsme doma!“ vykřikovala mezi záchvaty smíchu. „Už se nemusíme trmácet dál! Stačí jenom počkat, až se objeví instalatér! Jenže víte, jak to s nimi chodí. Když ho opravdu potřebujete, tak ani o jednoho neza —“

„Přestaň blábolit. Stříbřeno, postarej se o ni,“ vyštěkl Marco. Kin viděla, jak se jeho prst natáhl k prvkům na ovládacím panelu. Pak začal velmi rychle klesat. Její oči ho začaly sledovat dolů, ale v té chvíli ji naštěstí trhnutím obrátila Stříbřenina tlapa v rukavici. Cítila pohyb a nepřítomně si uvědomila, že ji mixka táhne ven z šachty.

Po nějaké chvíli zaslechla, jak Marco říká „Je tady trubka o průměru třiceti metrů. A víte co? Voda se shromažďuje asi o tři kilometry níž — ve vzduchu. Proto nás už dávno nestrhl hurikán, tam dole je nějaká základní rovina přitažlivosti. Za chvíli tam dole bude jezero jako hrom.“ Sestoupil jsem o dalších čtyřicet metrů. „Tady to vypadá jako po výbuchu v elektrárně. Jsou tady popraskané — kabely, nebo něco jako kabely s mnohovrstevnou izolací, a také trubice vlnového rozvodu; možná jsou to přístupové tunely, co já vím? Stříbřeno?“

„Slyším tě. Řekla bych, že loď dopadla na jedno ze zařízení, udržujících rovnovážný stav prostředí, a to vybuchlo,“ uvažovala mixka nahlas.

„Vypadá to tak. Je tady spousta spečeného materiálu a… počkej, zapomeň na to. Tady je tunel, skutečný tunel. Slyšíte mě? Vznáším se před ústím polokruhového tunelu. Uvnitř má dokonce koleje! Celý vnitřek téhle placky je jediný složitý stroj! Měly byste vidět tu díru! Proletěla by jí klidně kosmická loď. Na zemi je tady osmnáct kolejnic. Určitě slouží k přepravě materiálu a zařízení při potřebných opravách. Teď jsou napůl zasypány troskami.“

„Loď se zřítila před pěti dny,“ řekla zachmuřeně Stříbřena. „Měli pět dnů na provedení základních oprav. Ti, kteří tuhle plochou Zemi vybudovali, jsou mrtví, Marco. Jiné vysvětlení tady není.“

„Nevidím tady ani stopu po nějakých opravách,“ ozval se ze šachty Marcův hlas.

„To je ono. Něco se někde zvrtlo, vždyť sám víš, že se moře zbláznilo a nebeská tělesa se chovají divně. Kterým směrem tunel vede? Pokračuje na protější stěně šachty?“

Marco se na okamžik odmlčel.

„Ano, vidím naproti další ústí. Směruje přímo od středu k okraji,“ oznamoval Marco. „Původně jsem vám chtěl navrhnout, abychom pokračovali v cestě tunelem, ale-“

„— je lepší postavit se nebezpečí v otevřeném prostoru, než v nějaké uzavřené chodbě, že? Souhlasím s tebou.“

Kin otevřela oči. Vznášela se nad požehnanou zemí — spálenou jistě, roztavenou třeba, zničenou možná, ale pevnou!

„Díky,“ obrátila se ke Stříbřeně. „To ode mě bylo hloupé, co? A přitom mí předkové visívali za kolena z větví.“

„To není žádná ostuda,“ odpověděla jí Stříbřena. „Já zase nenávidím tmu. Každý máme své fobie. Kin? Jsi dost bledá…“

Kin se nepokoušela mluvit. Věděla, že by to nedokázala. Vyrazila ze sebe slabý neartikulovaný zvuk a ukázala prstem.

Ze šachty se něco velmi těžce zvedalo. Potíž byla v tom, že to bylo příliš rozměrné. Jediné, co ji v té chvíli napadlo, byl památník na hoře Tryggvason.

Byla to jedna z největších turistických atrakcí na Valhalle. Do hory, přesněji řečeno do jednoho jejího úbočí, někdo vytesal obrovské basreliéfy, vysoké několik desítek metrů, které zachycovaly tváře presidentů Napúlfita, Thorbjorna, Lasičky Mokasína a Teuhtlila.

A přesně to se zvedalo ze šachty — hora Tryggvason s jednou chybějící hlavou — tříhlavá věc. Jen hlava obrácená k nim byla lidská. Ta další mohla patřit obludné žábě a třetí jakémusi hmyzu, obrovské tváře se podivné odporným způsobem slévaly v jediné hlavě, na jejímž vrcholu seděly tři koruny velké dost na to, aby v nich mohly stát celé domy. Pod hlavami visel chomáč pavoucích nohou, z nich každá měřila přinejmenším sto metrů.

Celý efekt byl ovšem poněkud narušen tím, že podivnou hlavou byla vidět protější stěna šachty.

„Marco?“ řekla Stříbřena.

„Myslím, že tady dole už nic víc nezjistím —“

„Minulo tě něco, když jsi sestupoval dolů?“

„Nerozumím.“

„Podívej se nahoru, Marco.“

„U všech božích řití!“

Kin si přitiskla ruku k ústům.

„Neboj se,“ uklidňovala ji Stříbřena.

„Čeho bych se měla bát? Tohohle monstra? Jsem v pořádku a začínám mít pěkný vztek, Stříbřeno. Víš, co to je? Komický strašák, jenom holografická podoba vytvořená s úmyslem postrašit každého, kdo by chtěl náhodou vniknout do šachty a zjistit něco o tom, jak to vypadá v podzemí.

Až se dostaneme zpátky, přísahám ti, že se nebudu ohlížet na to, kdo tuhle atrakci postavil, a postarám se o to, aby za to draze zaplatil. Aby byl vyhoštěn, aby mu byly zabaveny všechny peníze. Postavili zem, kde lidé na lodích mohou padnout přes okraj světa, kde je pronásledují démoni a musí být pověrčiví, protože to je způsob, jak přežít. Začínám to pěkně nenávidět!“ Marco se vynořil ze středu plastického obrazu jako raketa. Stal se smítkem v oku Saitanově a jiskřičkou v mozku Božím.

„Je to nehmatatelné. Obyčejný obraz.“

Obrovská lidská tvář, vznešená a chladná, se pohnula. Ústa se otevřela a šachtou zazněl těžký a smutný povzdech. A z nebe potaženého černým dýmem sjel oslepující blesk a v jediném okamžiku roztavil samoservar tak dokonale, že kapky tekutého kovu vyletěly vysoko ke kupolovitému nebi.

Do Kinina skafandru bušil déšť. Teď letěli s časem o závod.

Za necelých čtyřicet osm hodin Stříbřena zešílí a spáchá sebevraždu. Kungové, stejně jako lidé, vydrží bez jídla poměrně dlouhou dobu. Mixové to nedokáží.