Terry Pratchett - Strata

„Stýkat se s místním obyvatelstvem z pozice nadřazené inteligence. Napadlo mě, že jestli ve středu nenajdeme nic zajímavého, mohli bychom si založit vlastní říši. Tebe něco podobného jistě taky napadlo.“

Napadlo, ale jen tak letmo. Kin si chvilku představovala Čingis-Marca, Marca-Césara, Kněze-Marca. On by to dokázal. Čtyřruký král — bůh.

„Jak dlouho odhaduješ, že by to mohlo ploché Zemi trvat, než se dostane do stádia vesmírných letů?“ pokračoval v rozhovoru. „Kdybychom si to vytknuli jako cíl, myslím. Vědomosti na to máme.“

„Obávám se, že nemáme. Myslíme si, že ano, ale jediné, co umíme, je obsluhovat stroje. Samozřejmě, kosmickou loď bychom mohli postavit během deseti let.“

„Tak brzo? Pak bychom mohli —“

„Ne, to bychom tedy nemohli,“ přerušila ho Kin. Kin už na to také myslela. „Dokázali bychom postavit maximálně primitivní loď poháněnou raketami na pevná paliva, dost silnou právě tak na to, aby prorazila kopuli. Konec konců, dala by se odpálit tak, že by se svrhla přes okraj vodopádu.“

„Ze všeho nejdříve bychom museli sjednotit celou plochu,“ rozvíjel Marco dál její teorii. „To je jednoduchá věc. Dej mi pět set seveřanů a —“

„Nezapomínej na Stříbřenu,“ srazila ho v rozletu. „A kromě toho, já do středu vkládám velké naděje.“

Ale i tak…

Přemýšlela velmi úporně už předtím, než přišli o samoservar. Se servarem mohli dobýt celou plochou Zemi, vyplnit hlubiny, které po sobě zanechali její stvořitelé. Smířila se už více méně s myšlenkou, že ti už jsou dávno pryč. Bez samoservaru — nejlepší, v co mohli doufat, byl pohodlný život. Bylo zvláštní, že pro její dva společníky by to pravděpodobně bylo mnohem jednodušší. Oni by byli cizinci, kteří ztroskotali na cizím světě. Ona by byla ztroskotanec mezi lidmi. Je možné, že má mnohem víc společného s Marcem a Stříbřenou, než s těmi barbary, kteří obývají plochou Zemi. Byla to děsivá představa.

„Tyhle pásy přece byly stavěné tak, aby s tebou dokázaly přeletět pomalu půl vesmíru a přistát na nějaké vhodné planetě,“ zkusila to po chvíli Kin.

„Jenže nikdo nepočítal s tím, že je bude někdo dlouhodobě používat na planetě s běžnou přitažlivostí a ještě při tom neustále měnit výšku,“ odpověděl jí Marco. „To je maximálně přetěžuje.“

„Jo přetěžuje?“

„Když se ti to nelíbí, navrhuju, aby sis stěžovala u výrobce.“

„Jak bych si asi mohla — to byl vtip?“ zarazila se Kin. „Můj bože!“

Ráno je zastihlo nad polopouští, na které se tu a tam zazelenal ubohý keř. Nebe bylo bez jediného mráčku. Jednou přeletěli nad karavanou velbloudů, které by si byli pravděpodobně ani nevšimli, kdyby se po písku neposunoval její článkovaný stín.

V noci se maličko uchýlili od svého kursu a podle Marcova odhadu teď letěli údolím Eufratu a Tigridu.

„Takže jsme někde v oblasti jihovýchodního Turecka,“ uvažoval Marco. „To znamená Bagdád,“ dodal toužebně. „Hrozně bych si přál vidět Bagdád.“

„Proč?“ zajímala se Kin.

„No, když jsem byl ještě malý, mí adoptivní rodiče mi koupili knihu pohádek, kde vystupovali, no, jak bych to řekl, džinové, kouzelné lampy, létající koberce a takové věci. Udělalo to na mě velký dojem.“

„Ne abys nám teď navrhnul přistání,“ varovala ho okamžitě Kin. „To ať tě ani nenapadne! Přece jen ale přeletěli nad městem, ve kterém stálo velké množství nízkých bílých domů a větších budov se zvláštními kopulemi a podivnými, štíhlými věžemi. Za hradbami města se rozkládalo další město, postavené ze stanů a plátěných přístřešků. Řeka, na které město leželo, měla po proudu zřetelně jinou barvu a podle toho, jak hluboko byla zapadlá ve svém řečišti, se dalo mluvit o suchu. Slunce vystoupilo dost vysoko a země pod nimi se začala lesknout.

O dva kilometry dál došla Stříbřeně energie. Nedalo se mluvit o pádu — všechna slábnoucí energie určená k dopřednému pohybu se obrátila vertikálním směrem a jemně postavila mixku na zem.

Oba její společníci ji následovali a všichni tři se zastavili v malém hájku pokřivených, sladce vonících stromů. Když si Kin sundala helmu skafandru, udeřil ji rozpálený vzduch jako dech pekla. Je tady až příliš horko, pomyslela si. Žádný div, že jsou pole napůl spálená. Z místa, kde stáli, vypadala řeka jako hnědočervený had, který se plazí mezi obrovskými kusy popraskaného bahna.

„Dobrá,“ řekla nezávazně. Myslela si však tak, a je po všem.

„Tak vážně nevím, co teď,“ řekl Marco a urychleně se přesunul do nejbližšího stínu.

„To chceš říct, že nemáš žádný plán?“

„Jak to myslíš?“

„Zapomeň na to.“ Kin usrkla vody ze zásobníku skafandru. Tohle si teď bude muset taky hlídat.

Stříbřena seděla opřená o kmen jednoho stromu a lhostejně hleděla k městu. Slunce se změnilo v rozžhavený měděný nýt, zaražený do nebe podobného rozpálenému kovovému plátu.

Pak řekla: „Právě se odtamtud vzneslo letadlo.“

(???)

Podle vzhledu byl neobyčejně starý, s tváří svraštělou jako vysušené jablko. Dlouhý šedý plnovous měl pečlivě vytvarovaný. V jeho očích nebylo vidět ani bělmo, ani žádný výraz. A už v žádném případě nebyl překvapený.

Že by jeden z budovatelů plochy? Zatímco Kin pozorovala, jak s ním Stříbřena hovoří, při čemž oba seděli se zkříženýma nohama ve stínu stromů, Kin rychle přemýšlela, kombinovala a odvozovala. Jeho oblečení nebylo nic jiného než okázalá pestrobarevná směsice orientální nádhery — ale ona zdaleka nebyla znalcem místní módy. Letadlo bylo technicky celkem pokročilé a uměl s ním bezchybně zacházet — v této chvíli bylo složeno ve vaku, přehozeném přes rameno starcova společníka — obrovského svalnatého muže, který na sobě neměl nic jiného než bederní roušku, a na tváři kyselý výraz. V rukou svíral dlouhý zakřivený meč a nespouštěl oči z Marca.

Kin se přesunula ke kungovi.

„Tak by mě zajímalo, kde má schovaný svůj paprskomet,“ nadhodila. „Marco, vzpomínáš si, jak jste mi se Stříbřenou říkali, že v nejhorším bych tady přežila na základě sexuálních vztahů?“

„Jistě, ty tu výhodu máš.“

„Dobrá, tak na to klidně zapomeň.“

„Co se stalo?“

„Prostě na to zapomeň. Támhle náš tlustý přítelíček s mečem je —“ zarazila se a měla vztek sama na sebe, protože cítila, jak rudne. „Marco, copak si z té své pohádkové knihy už nic jiného nepamatuješ?“

Marco se s bezvýraznou tváří na okamžik zamyslel. Pak zamrkal. „Aha, ano,“ přikývl. „Ty myslíš, že je to… ten… no… eunik.“

„No, vzhledem k času a místu, na kterém se vyskytujeme, zase moc unikátní není,“ odpověděla Kin a obrátila se ke Stříbřeně. Mixka k ní zvedla hlavu. „Mohla by to být arabština,“ řekla. „Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by tou řečí mluvil. Zkoušela jsem trochu latinu, které rozumím, ale nezabral. Jediná věc, kterou se mi zatím podařilo zjistit, je, že chce naše skafandry.“

Kin s Marcem si vyměnili pohledy. Po kungově tváři se rozlil výraz téměř ehftnické lstivosti.

„Řekni mu, že jsou velmi drahocenné,“ řekl Stříbřeně. „Řekni mu, že bychom je nevyměnili ani za jeho létající přístroj. Řekni mu, že se potřebujeme dostat co nejrychleji na pobřeží.“