Terry Pratchett - Strata

Marco si těžce povzdechl a vstal. „Tak, a tady všechna diplomacie končí,“ řekl a vrhl se kupředu. I Azrifel se vrhl kupředu. Ve vzduchu se něco šedomodře zamíhalo a slabě zahřmělo. Pak se démon bez sebemenšího zranění znovu objevil na svém původním místě. Marco zmizel.

„Co jsi s ním udělal?“

„Byl Přenesen Na Bezpečné Místo, Nezraněn S Výjimkou Několika Spálenin Vzniklých Třením Vzduchu.“

„Aha. A výkupné za něj budou naše létající šaty, že?“

Abu Ibn promluvil. Démon se obrátil ke Kin. „Ne, Můj Pán Říká, Že Teď Už Ví, Že Pocházíte Z Jiného Světa. Už Se Tady Před Nějakým Časem Objevil Jiný Takový Poutník, Který —“

„Jago Žarlo?“ zpozorněla Kin. Abu na ni vrhl pátravý pohled.

„Ten šílenec!“ zamračila se Stříbřena.

„Tak Se Jmenoval,“ přikývl démon. „Byl To Blázen, Který Zneužil Naší Pohostinnosti. Ukradl Předměty Z Naší Sbírky. I On Hledal Zakázaný Ostrov.“

„Co se s ním stalo?“ zeptala se Kin. Démon pokrčil rameny.

„Uprchl Odsud S Kobercem, Bezedným Sáčkem A Pláštěm Neobvyklé Síly. Dokonce Ani Já Jsem Ho Nedokázal Najít. Můj Pán Ale Cítí, Že Všechno Ještě Není Zcela Ztraceno.“

„Ne?“

„Získal Troje Létající Šaty, Dva Démony A Tebe.“

Kin vyskočila a otočila se. Venku na terase se objevil větší počet sloužících a byli to samí lučištníci. Na okamžik ji napadlo, zda by neměla zapnout pás na nejvyšší výkon a pokusit se uniknout. Bylo však velmi pravděpodobné, že by byla zasažena, a pochybovala o efektivnosti lékařské vědy ploché Země. Ale ani to by v žádném případě nevyřešilo Stříbřenin problém.

Nakonec propukla v trpký pláč plný hlubokého zármutku a beznaděje.

Slyšela krátký rozhovor mezi démonem a jeho pánem. Pak Abu Ibn přivolal dvě služebné ženy, které které k ní přistoupily z obou stran.

Zachytila pohledem Stříbřeninu lhostejnou tvář a pak už ji obé ženy vedly bludištěm zdobených chodeb, oblouků a volně rozestavěných zástěn. Za nimi kráčel jeden ze strážců s taseným mečem.

Ženy k ní neustále starostlivým tónem promlouvaly. Nakonec dorazili k obloukovému vchodu, kam s nimi strážce nevešel. Zůstal před ním a postavil se tam na stráž. Kin na krátko obklopila skupina drobných tmavookých žen ve sporém oblečení, ale starší z jejích dvou průvodkyň je rychle rozehnala. Cítila, jak jí laskavé paže pomáhají na lehátko. Sedla si a upřela pohled do prázdna.

O něco později se objevila další žena středního věku a přinesla Kin jídlo. Kin k ní zvedla vděčný pohled. I přes podivný a silný make-up bylo vidět, že ji žena pozoruje s prostou, ale upřímnou účastí.Proto se jí Kin v duchu omluvila a udeřila ji tak ohleduplně, jak to jen šlo. Žena si tiše vzdychla a sesula se k zemi, ale to už Kin běžela napříč místností.

Proběhla několika vzdušnými komnatami, ale v hlavě jí zůstal jen zmatený sled fontánek, zpěvných ptáků a znuděných žen, rozvalujících se na velkých polštářích. Ženy na ni zíraly pohledy očí podmalovaných kohlem a právě když začínaly křičet, narazila Kin do sloužícího s velkým podnosem v rukou.

Daleko za sebou zaslechla vyděšené výkřiky, které signalizovaly, že se nerozhodný strážce nakonec přece jen odvážil vstoupit do serailu.

Kin doběhla na rozlehlou verandu, chvilku uvažovala o tom, že se spustí dolů na nádvoří, ale pak se naopak vyšplhala po lehké mříži, která se pod její vahou nebezpečně otřásala, nahoru. Ocitla se na ploché střeše v neúprosné záři poledního slunce.

Výkřiky zdola dávaly tušit, že strážce dorazil na verandu. Udýchaná Kin se vrhla na břicho, přitiskla se ke střeše a doufala, že strážce dojde k názoru, že zvolila tu jednodušší cestu a seskočila do dvora. Nedošel. Rozhostilo se náhlé ticho, přerušení namáhavým dechem někoho, kdo se pokouší vyšplhat vzhůru.

Pak zapraskalo dřevo, zazněl dlouhý výkřik a ten náhle ustal se zvukem, jaký se ozývá, když neohrabaný muž dopadne z výšky na kamenné dlaždice.

Kin přeběhla střechu k bližší z obou štíhlých věží, které z ní vyrůstaly. Nebyla to právě nejmoudřejší volba, ale nic jiného ji nenapadalo. Na úpatí věže byl otevřený obloukový vchod a od něj stoupalo vzhůru úzké točité schodiště. Když Kin vběhla do věže, měla dojem, že ji ovál ledový dech. Po strašlivém vedru na rozpálené střeše na ni působil kamenný prostor schodiště jako lednice. Schodiště nahoře končilo v kruhové místnosti s nezasklenými okny, kterými byl dokonalý výhled na celé město. Kin se začala rozhlížet zšeřelou místností. Kolem to vypadalo jako ve skladišti. U stěny stálo několik srolovaných koberců a vedle nich otevřené truhlice přetékající věcmi. O trojnohý stůl, pokrytý přehršlí předmětů, připomínajících pozůstatky opileckých orgií, se opírala velká bronzová socha v oděvu vzdáleně připomínajícím středomoří. Bylo tam i několik mečů, a jeden z nich na první pohled vypadal — Kin si jej pečlivě prohlédla zblízka, protože tomu nemohla uvěřit, ale druhý pohled potvrdil to, co se jí na první pohled zdálo — že je do poloviny zabodnut v kovadlině.

Uprostřed místnosti byla socha koně v životní velikosti, odlitá z jakéhosi temného kovu. Svaly měla dokonale propracovány, ale koncepce sochy byla naprosto nenápaditá, zvíře jen tak stálo na všech čtyřech nohou a se skloněnou hlavou zíralo do země.

„Krámy,“ ulevila si Kin. Pokusila se přetáhnout jednu těžkou okovanou truhlu přes úzký vstupní otvor v podlaze, ale nakonec to vzdala a sedla si na ni. Zezdola se neozýval jediný zvuk.

„Tady by se člověk mohl bránit celé týdny,“ pomyslela si. „Tedy kdyby měl dost vody a jídla.“ Jídlo! Toužebně si připomněla magický stolek, ale uvědomila si, že by se klidně spokojila i se samoservarem. Jenže tam dole se nedokázala najíst, rozhodně ne tváří v tvář zoufalé Stříbřené. Obě věděly, že se mixka během dvou dnů změní v strašlivou všeničící sehnu.

„Marco? Stříbřeno?“ zašeptala. Na pátý pokus se jí ozval Marco.

„Kin! Kde jsi?“

„Jsem v — je tam někdo s tebou?“

„Jsme v ZOO! Tomu bys nevěřila! Musíš nás dostat ven!“

„Já jsem v nějaké místnosti plné starých krámů. Musím počkat do tmy. Kde vás přesně najdu?“

„Předpokládám, že jsme někde v prostoru paláce. Musíš si pospíšit! Jsme se Stříbřenou ve stejné kleci!“

„Co dělá teď?“

„Obličeje.“

„Ó jé!“

„Cože?“

Kin si povzdechla. „Udělám, co budu moci,“ řekla. Přešla k jednomu oknu a vyhlédla ven. Kdesi v dálce někdo křičel, ale rozpálená střecha hluboko pod ní byla prázdná. Jak si všimla, vysoko na nebi se vznášela malá černá tečka. Jedno z Božích očí, ať už byl Bohem kdokoliv.

Většinu mečů nedokázala zvednout ani oběma rukama.

„Postavme se k tomu čelem,“ řekla si. „Tak především, jakým způsobem chceš zaranžovat to hrdinské zachránění v poslední chvíli?

Na druhé straně se to od tebe očekává. Většina ras pohlíží na lidstvo jako na nezbytnou šílenou složku. bez které se neobejde žádné větší společenství.“

Ustoupila od okna a zavadila o stůl. Džbán, který na něm stál, se zakýval a převrhl. Začala z něj vytékat rubínová tekutina, která kolem sebe šířila nakysle vinný pach a nepřetržitým tenkým pramínkem stříkala na podlahu. Kin proud chvíli pozorovala a pak džbán opatrné postavila.