Terry Pratchett - Strata

Zašplouchalo v něm.

Nahlédla dovnitř a viděla, jak hladina kapaliny pomalu stoupá. Počkala, až se džbán naplnil až po okraj, pak ho uchopila za ucho, rozstříkala víno po celé místnosti a udeřila dnem nádoby ze všech sil o stůl.

Ozvalo se zasyčení a místností se rozšířila slabá vůně ozónu. Po podlaze se rozletěly kusy slabého laminátu plné tištěných spojů.

„Prima,“ řekla tiše. „Tak to je fakt prima. Když to nemají na svědomí víly nebo jiné nadpřirozené síly, je všechno v nejlepším pořádku.“ Na druhé straně Společnost nevěřila ani na efektivní přenos hmoty vysíláním. Ale mohl to například být miniaturní samoservar, který nasával molekuly okolního vzduchu. Rozhodla se, že bude věřit na cokoliv s výjimkou magie.

Dole u paty schodiště se něco pohnulo.

Neměla se kam ukrýt. Ne, zpět — věž se přímo hemžila místy, kam by se mohla ukrýt, ale ani jedno z nich jí neskýtalo záruku, že v něm nebude po delším pečlivém hledání objevena. Kin vytáhla jeden meč z nedaleké hromady a přemýšlela o tom, zda má useknout první hlavu, která se vynoří nad schodištěm.

To by asi vůbec nebylo jednoduché. Zvedla hlavu k malému poklopu ve stropě a rozhodla se, že ten se bude bránit mnohem snáz. Kromě toho si pomyslela, že jestli poklop vede ven na střechu, tak ji možná uvidí havran — jako kdyby jí to mohlo nějak pomoci. Ale v každém případě, když se dostane tam nahoru, nebude muset útočníkům sekat hlavy, budou stačit prsty.

Přistoupila k soše koně, vstrčila nohu do třmene, vystoupila na sedlo, postavila se na špičky a zkoušela otevřít padací dvířka.

V koni to zabzučelo. Kin se lekla, zapotácela a padla obkročmo přímo do sedla. Náraz byl dost silný, aby jí téměř vyrazil dech. Pak zjistila, že nemůže pohnout nohama. Vyděšeně sklopila oči. Z koňských boků se vysunuly měkce vyložené kovové čelisti a jemně, ale pevně ji zajistily v sedle.

Koňský krk, který měla přímo před očima, se zvedl, hlava se otočila o sto osmdesát stupňů a kůň upřel na Kin jasné hmyzí oči.

„VAŠE PŘÁNÍ JE MÝM ROZKAZEM,“ ozvalo se Kin v hlavě.

„Ke všem ďáblům!“

„TYTO KOORDINÁTY NEDÁVAJÍ SMYSL.“

„Ty jsi robot?“

Zaslechla cvaknutí a ucítila jemné chvění.

„JSEM PROSLULÝ MECHANICKÝ KŮŇ AHMEDA, PRINCE TREBIZONDSKÉHO.“

Kin zaslechla na schodišti plíživé kroky.

„Dostaň mě odsud!“ požádala naléhavým šeptem.

„PROSÍM, CHYŤ SE OTĚŽÍ. PROSÍM, SKLOŇ HLAVU. V PŘÍPADĚ NEVOLNOSTI BĚHEM LETU POUŽIJ PŘILOŽENOU NÁDOBKU.“

Pak se uvnitř zvířete ozval tupý úder a zvuk mohutných převodů, které se rychle roztáčely. Kůň vyrazil. Když jediným plavným pohybem vyskočil ven, vrhla se mu Kin hluboko na šíji, aby se vyhnula hornímu okraji okna. Pak už byli venku, kůň cválal rudou oblohou a jeho nohy pravidelně bily do vzduchu.

Kin si prohlédla meč, který stále ještě svírala v rukou. Byl uhlově černý a až nepřirozené lehký, ale snad bude stačit. Je velmi nepravděpodobné, že by se už Abu Ibn Infrovi podařilo zjistit, jak se ovládají pásy skafandrů, takže se dá předpokládat, že jeho jediným vzdušným dopravním prostředkem je koberec.

Kdyby došlo k vzdušnému souboji, dávala přednost tomu sedět na koni.

„TVÉ DALŠÍ PŘÁNÍ JE MÝM ROZKAZEM.

„Můžeš začít tím, že mi vysvětlíš, na jakém principu létáš,“ řekla Kin, která očima pátrala v zahradách pod sebou.

„STVOŘIL MĚ MÁG ABANAZZARD. LÉTÁM DÍKY VYUŽITÍ SDRUŽENÉHO STROJE PRO ZVEDÁNÍ ZÁTĚŽE, KTERÝ OVŠEM VYŽADUJE V KAŽDÉM KRITICKÉM ČASOVÉM BODĚ OPAKOVANÝ ZÁSAH DŽINA ZOLÁHA.“

„Znáš ZOO umístěné na palácové půdě?“

„ANO.“

„Přistaň tam.“

„SLYŠÍM A POSLOUCHÁM, Ó PANÍ.“

Kůň se rozběhl ve stále se zužující spirále. Kin stačila letmo zachytit pozvednuté tváře, když se kůň hnal zhruba ve výši střechy zpět k paláci. Kolem se mihla řada zaprášených stromů a Kin si uvědomila, že přistávají v široké uličce mezi dvěma řadami klecí. Podivná vězení vypadala v houstnoucím šeru bezútěšně a poněkud strašidelně.

Její oř přistál hladce a jeho kopyta plynule přešla z běhu vzduchem do běhu po udupané zemi. Něco se vrhlo na mříže nejbližší klece a Kin zachytila nejasný obrázek křídel a zubů. Spousty zubů.

„Marco!“ V temných klecích se ozval řev, sykot a chřestění.

„Tady!“

Kin pobídla koně uličkou kupředu, až nakonec zahlédla Marcovy planoucí oči, upírající se na ni mezi mřížemi, které byly dost silné na to, aby byly stromovými kmeny. A možná, že to také stromové kmeny byly.

Kin našla západky a mříže se hladce a tiše posunuly stranou. Marco vyskočil ven, napjatý jako ocelové pero.

„Dej mi ten meč,“ poručil jí. Kin už mu ho skoro podala, když ji napadlo, že mohla odmítnout, ale to už bylo pozdě. Vytrhl jí ho z ruky.“A nic lepšího nemáš?“ zasykl. „Je tupý jako pata!“

„No, to ráda slyším! Mohla jsem prásknout do bot a nechat vás tady!“

„To je pravda, to jsi mohla,“ přikývl. „Ten meč bude stačit. Díky. Kde jsi vzala toho létajícího robota?“

„No, utekla jsem na —“

„A jak se to ovládá?“

„Prostě poslouchá a — okamžitě slez!“

„Znáš cestu do paláce, čtyřnohý robote?“

„ANO, MŮJ PANE.“

„Tak jedem.“

Kopyta krátce zadusala po udupané zemi a kůň se změnil v temnou skvrnu na obloze. Kin za ním chvilku zírala, ale pak se otočila k temné kleci.

„Stříbřeno?“ zavolala tiše. V šeru se pohnul velký světlý stín.

„Tak pojď,“ řekla Kin. „Měly bychom vyrazit. Jak se cítíš?“

Stříbřena se posadila.

„Kde je ten kung?“ ozvala se přiškrceným hlasem.

„Vyrazil pozabíjet zlosyny, ten šílenec.“

„A kam půjdeme my?“ zeptala se bezradně mixka a pomalu se zvedla na nohy.

„No, nejspíš za ním. Nebo máš lepší nápad?“

„Ne,“ zavrtěla Stříbřena těžce hlavou. „Naopak doufám, že všichni budou natolik zaměstnaní, že si nás nikdo nevšimne.“

Vešly do uličky lemované mřížemi.

„Támhle v té jsou jednorožci,“ řekla Stříbřena Kin a ukázala na jednu klec. „Viděli jsme, jak je krmí. A také mořské panny, ale ty chovají v bazéně. Těm dávají ryby.“

„Jak se zdá, je tenhle náš Abu rozený sběratel.“

Minuly bílou kupoli, velkou jako chrám. Zblízka zjistily, že je to obrovské vejce, jehož jedna třetina byla pohřbena v písku. Na jednom konci byl nevelký otvor.

„Tohle že snesl nějaký pták?“ zavrtěla užasle hlavou Stříbřena a ukázala na skořápku palcem.

„Jo, to se mě moc ptáš. Ale sypat drobky bych mu nechtěla. Támhle je ještě jedna. Ne —“

To nebylo vejce. Zato to byla prastará skořepina planetárního modulu, jaký vozily na palubě všechny sondy typu Terminus. Kin se z hlavy bezděčně vynořila vzpomínka na starou kopii ještě staršího filmu. Modul vypadal mnohem menší, než ve skutečnosti byl. Jeho povrch byl zbrázděn hlubokými rýhami, jako kdyby se do něj pokusilo vniknout nějaké obrovské zvíře.

A možná, že to tak skutečně bylo. Jestli ta věc vedle byla skořápkou vejce, tak to vejce muselo něco snést.

Uvnitř vládl děsivý nepořádek.

„Takže Žarlo přistál někde blízko středu ploché Země,“ řekla Stříbřena. Kin se znovu podívala na ty — dobrá, tak jim tedy říkejme stopy po drápech.