Terry Pratchett - Strata

„Společnost vložila obrovské částky do výzkumu přímého vysílání hmoty,“ začala zeširoka. „Teoreticky by to mělo fungovat, je to vlastně jen jakési logické pokračování vrstvového agregátu, nebo nepříliš pozměněná funkce samoservaru. Potíž je v tom, že je k tomu potřeba velké množství energie. Příliš velké. Nejlepší výsledek, kterého bylo zatím dosaženo, spočíval v tom, že se podařilo malý objekt přesunout na dvě milisekundy tam, ale pak se objekt okamžitě vrátil zpět sem.“

„O tom jsem samozřejmě slyšel,“ odpověděla Stříbřena Marcovým hlasem. „Kontinuum se jenom velice nerado smiřuje s takovými věcmi, jako je vysílání hmoty. S okamžitým přesunem v mezihvězdném prostoru se muselo smířit, protože se vlastně přesunujeme Jinudy, ale přímý přenos, to je jako kdybys chtěla hodit míčem, který máš k ruce připevněný gumou.“

„To je ono, zdá se, že existují jakási pravidla, která tě určitým způsobem přidržují v daném časoprostorovém bodě.“

„Ale co to má všechno společného s démonem?“

„On je vyslaný. Něco ho vysílá v kratičkých intervalech, možná až stokrát za vteřinu, prostě přesně tak rychle, jak rychle ho kontinuum stahuje zpět. Proto taky může létat. Na druhém konci prostě přesunou ohnisko vysílače. Je tady, vidí, slyší, může se dotknout věcí a při tom tady vlastně není. Nevím, proč vůbec zůstává přivázaný,“ napadlo ji dodatečně. „Myslím, že by ho mohli vyslat do prostoru mimo smyčku.“

„V tom případě, čím dřív se vrátíme zpět, tím líp —“

Ozval se výkřik. Když celé udýchané vyběhly ze dveří na úpatí točitého schodiště, uviděli Marca, který svíral všema čtyřma rukama chomáč černého peří. Upírala se na ně dvě bystrá zářící očka.

„Prostě si to sem jen tak vpochodoval dveřmi,“ oznámil jim kung.

„Co to bylo za maškarádu s těmi svícny?“ zeptala se Kin. Stříbřena si pohrdavě odfrkla.

„Marco došel k názoru, že tenhle tvor musí mít skvělý zvukový detekční aparát,“ vysvětlovala. „Zdálo se logické, že když uslyší, jak všichni tři vystupujeme na věž —“

„Na obyčejného ptáka je příliš těžký,“ ozval se Marco. „Musí to být stroj. Teď si můžeme promluvit s těmi, kdo plochou Zemi řídí a vysvětlit jim —“

Havran najednou otočil hlavu o sto osmdesát stupňů. Marcova ústa se zavřela jako ústřice.

Havran řekl: „Ty jsi ten sviňák, který na mě pustil vzduchoprázdno. Brzo zjistíš, co se stane s lidmi, kteří se zachovají neuctivě k jednomu z Očí božích.“

Marcova ústa se nehlučně otevřela a zavřela.

„Nebesa nechť se slitují nad tvýma rukama, jestli mě do pěti vteřin nepustíš,“ dodal pták konverzačním tónem. „Čtyři, tři, dva —“ Z peří mu najednou začaly vystupovat slabé pramínky kouře.

„Marco!“

Kungovy ruce pustily havrana a švihly sebou dozadu. Havran zůstal viset ve vzduchu, dokonale vyvážen na slabém jazyku oslepujícího hučícího plamene, který naplnil klenutou síň temnými stíny. Mramorové dlaždice pod ním pukaly jako jarní led na řece.

Vzápětí zmizel. Kin ještě včas zareagovala, vrhla se stranou a tak se vyhnula úlomkům, které pršely shora. Všichni tři zvedli hlavy k nepravidelném otvoru proraženému ve střeše a zaslechli výkřik:“Budeš trpce litovat!“

„Mluv,“ doporučoval Marco.

„PROSÍM.“

„Kdo ovládá plochu? Kde se ukrývají? Jak se s nimi můžeme spojit? Žádám příslušné informace, souřadnice a podrobný výčet pravděpodobného nebezpečí.“

Kin popošla kupředu a povzbudivě se usmála na spoutaného obra. „Odkud přicházíš, Sphandore?“ zeptala se.

„VŽDYCKY JSEM TO CHÁPAL TAK, ŽE JEDNOU ŠEL PES, KTERÉHO TLAČIL MOČOVÝ MĚCHÝŘ, KOLEM DŘEVĚNÉHO SLOUPU, A PAK MĚ VYSEDĚLO SLUNCE, PANÍ. NEPOUŠTĚJTE HO KE MNĚ! VIDÍM JEHO MYŠLENKY A MÁM —“

„Nedovolím mu, aby ti ublížil —“

„Ne? A jak bys tomu chtěla zabránit?“ začal Marco rozzlobeně. Dvě z rukou měl v obvazech.

„Uprostřed téhle země je ostrov,“ pokračovala sladce Kin, aniž si všímala přerušení. „Řekni mi o něm něco.“

„VZNEŠENÁ PANÍ, TAM SE TOULAJÍ OBROVSKÁ ZVÍŘATA, ALESPOŇ SE TO POVÍDÁ. ŽÁDNÝ Z NÁS NA NĚJ NESMÍ VSTOUPIT POD TRESTEM BOLESTÍ A — A —“

„A čeho?“

„AGÓNIE, PANÍ. STRAŠLIVÉ BOLESTI. SVĚT ZMIZÍ A JEDEN SE OCITNE NA ÚPLNĚ JINÉM MÍSTĚ A V AGÓNII.“

„Ale ty ses tam pokusil dostat.“

„NENÍ TAM NIC, JEN ČERNÝ PÍSEK, PANÍ, A KOSTRY LODÍ A UPROSTŘED MOSAZNÝ CHRÁM A STRAŠLIVÉ STROJE! NEDAJÍ SE OKLAMAT!“ Kin se z něj ještě deset minut pokoušela dostat další informace, ale nakonec se vzdala.

„Věřím mu,“ uzavřela svůj výslech, když se připojila k ostatním a navolila si kávu.

„Je ukázkovým výtvorem velmi složité komplexní technologie,“ řekl Marco.

„Jasně, ale myslí si, že je démon. Co s tím mám dělat? Hádat se s ním?“

„Co kdybych mu usekl nohu? Myslel by si něco jiného?“ nadhodil Marco a natáhl se pro nůž.

„Nemyslím,“ zavrtěla hlavou Stříbřena a zabubnovala prsty na kopuli samoservaru. „Určitě ne. Marco, musíme předpokládat, že budovatelé plochy mají sklon uvažovat jako lidské bytosti a lidé dají velmi na soucit, milosrdenství a poctivou hru, alespoň tam, kde se to nedostává do konfliktu s jejich zájmy. Myslím, že bychom měli to stvoření pustit na svobodu a dát jim tak najevo naši morální nadřazenost. Tou akcí dáme najevo, že jsme milosrdní a civilizovaní. V každém případě,“ dodala, rychle přeletěla očima okolní nebe, aby se ujistila o nepřítomnosti havranů, a pokračovala skoro šeptem, „stejně už nám není vůbec k ničemu.“

Kin souhlasně přikývla. Stříbřena přešla k Sphandorovi, rozvázala uzly a nechala lano klesnout na zem. Sphandor vstal, zachmuřeně si je změřil a vyšel ven na slunce.

Když vzlétal, zvedl se kolem něj oblak prachu. Zvedal se trhavými pohyby jako lidská volavka a nakonec se vznášel patnáct metrů nad zemí.

„ZAIGONEN TRYON (TFGKI) BERIGO HURSHIM!“

„Tak takhle vypadá ta jejich vděčnost,“ ušklíbla se Stříbřena.

„Ty mu rozumíš?“ zeptala se Kin.“Nerozumím, ale mám pocit, že ani tolik rozumět nepotřebuju.“

„ASFALGO TEGERAM! NEMA! DWOLAH NARMA! KDE JSI, Ó SOIGNATTOIRE, USORE, DI-LAPIDATOR — NEEEE —“

Démon se na okamžik změnil v černý oblak, který zaplnil celé nebe, temná mlha plná blikajících podob a tvarů, a každá ta podoba vyzařovala hrůzu. Pak všechno zmizelo. Nakonec se ozvalo jen vhump vzduchu, který se vtlačil na místo, kde bylo původně démonovo tělo.

Vzlétli dost vysoko a rychle míjeli lesy zničené padající lodí. Sloup dýmu začal řídnout, ale teď, když se k němu blížili, byla už polovina nebe zatažená temným závojem.

Marco mířil přímo k temnému sloupu, bez ohledu na to, že by se v něm mohli skrývat nepřátelé. Letěl kus před Kin a na pozadí černého dýmu jeho oblek zářil jako stříbrná jiskra.

Vletěli dovnitř a Kin udivilo, že stále ještě vidí. Možná, že by bylo lepší, kdyby neviděla. Mezi temnými oblaky se jim zjevila krajina doslova pekelná.

Po pěti minutách strávených v kouři se ozval Marco.

„Já tomu nerozumím,“ prohlásil. „Žádná radiace. Taky by tady žádná být neměla. Ale tak strašlivá spoušť. Stříbřeno?“

Dole se jako opilý potácel hořící les. Než mu mohla mixka odpovědět, zmizela pod nimi zem, jak kdyby přeletěli okraj obrovského útesu.