Terry Pratchett - Strata

„Pokoušejí se zničit samoservar!“ zasykla.

„Fajn, Kin. Až řeknu ‚k zemi‘, tak padni k zemi. K ZEMI!“

Něco jí zabzučelo kolem ucha a zasáhlo jednoho z mužů v rouchu mezi oči. Tiše zasténal a upadl na záda.

„Cape illud, fracturor,“ prohlásil spokojený hlas v jejím uchu. Cihlová tvář ji pevně sevřel zápěstí a vykročil ke svahu. Lučištníci se mu drželi v patách. Všichni muži vrhali poplašené pohledy do pralesa.

„Co to bylo?“ zeptala se Kin, kterou Cihlová tvář vlekla po svahu vzhůru. Jehličí ji bodalo do chodidel.

„Stříbřena po něm hodila kamenem,“ vysvětlil jí Marco a úžas v jeho hlase bylo slyšet i po zkreslení spojovacím zařízením. Kin se ohlédla a zjistila, že servar, její šaty a nehybný muž leží zapomenuti na břehu potoka.

„Momentálně toho moc dělat nemůžeme,“ oznámil jí kung konverzačním tónem. „Jejich zbraně jsou sice k smíchu, ale situace není natolik kritická, abychom ji museli vyhrotit do přímé konfrontace.“

„Cože?“

„Byl bych nerad, aby sis myslela, že jsem motivován čímkoliv jiným než promyšlenou opatrností.“

„Samozřejmě, Marco.“

„Teď by si s tebou ráda promluvila Stříbřena.“ Ve sluchátku tiše zapraskalo. „Myslí si, že jsi nějaký druh nadpřirozené vodní bytosti,“ oznámila jí Stříbřena. „Jak se zdá, nejsou tady tak docela výjimečné. Když ti ukázali tu postavu Christose, měla jsi křičet. Radím ti, aby ses co nejrychleji něčím zahalila. Zdá se, že tady panuje nějaký velmi přísný zákaz, týkající se nahoty.“

Na cestě čekali další ozbrojenci a s nimi i další muži v šedých pláštích. Cihlová tvář se vyhoupl do sedla čekajícího koně, zvedl Kin nahoru, bez jediného slova ji posadil za sebe na koňský zadek a dál si jí nevšímal. Pak ze sebe vyrazil krátký povel a celý průvod se vydal na cestu.

„Tady je znovu Stříbřena. Nezoufej.“

„Já nezoufám,“ odpověděla jí Kin. „Začínám být ale pěkně otrávená a namíchnutá.“

„Vrátili jsme se na mýtinu. Marco křísí toho omráčeného kněze.“

Ze sluchátka k ní dolehl slabý, ale velmi vyděšený výkřik.

„Kin?“

„Jo, jsem pořád tady,“ odpověděla. Jeden z knězi popojel kupředu a držel se po boku Cihlové tváře. Měl přes své roucho přehozený kožešinou lemovaný plášť a zdálo se, že je nějakým způsobem důležitý. Bylo vidět i to, že zuří.

„Tohle je skvělá příležitost,“ zazněl Kin v uchu znovu Stříbřenin hlas. „Máme možnost zjistit o těch lidech mnohem víc. Kdyby ses dostala do nějakých obtíží, můžeš samozřejmě navázat sexuální vztah s mužem, který tě zajal. Muži mu říkají Lothar.“

Muž v plášti křičel a ukazoval směrem, odkud výprava přijížděla, při čemž občas vrhal jedovaté pohledy na Kin. Lotharovy odpovědi byly lhostejné a jednoslabičné, ale když celá věc trvala nějakou chvíli, natáhl se najednou, uchopil kněze za roucho pod krkem a téměř ho pozvedl ze sedla. Pak mu do obličeje zavrčel jakousi větu a velkým obloukem si odplivl. Muž v plášti zbledl jako křída, ale Kin si nebyla jistá, zda vzteky, nebo strachem.

„Tak to je nesmírně zajímavé,“ ozvala se Stříbřena. Kin měla dojem, že v pozadí slyší vyděšený hlas, blábolící něco v latině.

„Je servar hodně poškozený?“

„Jen lehce. Dá se to opravit. Ještě centimetr a meč by narazil na vysokonapěťovou spojku. Je tam pět set kilovatů — Marco! Je důležité, aby ti znovu neomdlel!“

Výprava vyjela z lesa a podle Kinina odhadu zamířila směrem na střed po polní cestě, která se klikatila mezi pásy napůl obdělané země a bažinami.

Před nimi se jako pochmurná dominanta k obloze vzpínal sloup dýmu. Jeho vrcholek začínaly trhat vzdušné proudy.

Zanedlouho potkali skupinu lidí, putujících opačným směrem. Když se přiblížili, a uviděli Lotharovu výpravu, začali prchat na všechny strany, ale Lotharovi muži se za nimi rozjeli a jednoho z nich chytil. Přivedli vzpírajícího se nebožáka před Lothara. Na Lotharovy drsné otázky odpovídal zadýchaně a očividně nerad.

„Stříbřeno,“ zeptala se Kin, „jak se latinsky řekne jsem ‚napůl mrtvá zimou‘?“

Stříbřena jí větu přeložila. Kin poklepala Lotharovi na rameno a opakovala frázi jak nejlépe dovedla.

Otočil se v sedle, vrhl na ni překvapený pohled, ale pak rozepnul těžkou sponu, která mu přidržovala plášť na ramenou. Kin se zabalila do těžké a páchnoucí látky. Starší kněz pronesl šeptem jakousi téměř nesrozumitelnou poznámku.

“Řekl, už brzo vás oba budou zahřívat plameny pekelné,“ překládala ochotně Stříbřena.

„Bezvadné. Jsem tady sotva pár hodin a už jsem si udělala spoustu přátel.“

„Teď mě dobře poslouchej. Ve vaší skupině jsou knězi víry Christose-Stvořitele. Mají namířeno k místu, odkud vychází dým, protože to považují za znamení, že se Christos vrátil. Jenže Lothar je jakýsi nižší šlechtic, který se pohybuje na hranicích zákona a občas si vypomůže jako loupeživý rytíř.

„Podle našeho informátora je to syn Saitanův.“

„Jak se zdá, má ten Saitan ve zdejším kraji dost příbuzných,“ ušklíbla se Kin.

„Je to podivná víra. Každý je zlý, dokud se nedokáže, že je svatý. Náš informátor říká, že se knězi s Lotharem potkali na cestě a spojili se, aby si poskytli vzájemnou ochranu, ale to spojení pravděpodobně každou chvíli skončí.“

„To mi chceš říct, že Lotharův Bůh se vrací a on nemyslí na nic jiného, než na drancování a kořist?“

„A pravděpodobně i na vraždění a znásilňování,“ informovala ji Stříbřena. „Teď míříte na noc do svatého domu. Máme v plánu zachránit tě právě tam. Teď se musím na nějakou chvíli odpojit, musím se tady postarat o raněného. Jednu věc ale těmhle christositům přiznat musím — mají odvahu. Tenhle se pokusil udeřit Marca. Dovedeš si představit, jak to dopadlo.“

„Je mrtvý?“

„No, nakonec se mi podařilo Marca přesvědčit, že nám ten chlap bude užitečnější živý, než mrtvý. Tak mu jenom zlomil obě ruce.“

V podvečer dorazila výprava k městečku. Domy byly nízké a pokřivené a obklopovaly to, co Stříbřena určila jako místní sídlo víry. Blátivé ulice byly přeplněny lidmi a povozy. Skupina postupovala jen díky tomu, že Lothar poslal kupředu několik mužů, kteří dav rozháněli ranami mečů na plocho, ale v několika případech vojáci použili i ostří zbraní.

Kolem svatých budov se tísnil hustý dav lidí, oblečených hlavně v šedi nebo svatých barvách. Nejstarší kněz byl přivítán nadšeně, téměř fanaticky, a mnoho párů ochotných rukou mu pomáhalo ze sedla. Lothar scénu lhostejně pozoroval. Když se Kin rozhlédla, zjistila, že se jeho muži s připravenými luky vějířovitě rozestoupili mezi lidi a občas zvedají tváře k obloze.

Nejstarší kněz, který se podle Stříbřeny jmenoval Otto, se obrátil k jednomu ze svatých mužů a ostře k němu promluvil. Ten rychle odběhl a vrátil se za několik minut s jiným mužem, který se mu důstojně kýval v patách a byl, alespoň podle reakce zástupu, ještě svatější.

Druhý svatý muž byl kulatý a měl silně zarudlé oči, jako by už delší čas nespal. Rudý plášť se zlatou výšivkou, přehozený přes řádové roucho, byl zašlý a pokrytý prachem. S vážným výrazem naslouchal Ottovým slovům. Pak přešel k Lotharovu koni a začal si prohlížet Kin. Nakonec natáhl ruku a bolestivě ji štípl do stehna.