Terry Pratchett - Strata

„Díky, Marco,“ vypravila ze sebe. „Nikdy by mě nenapadlo zapnout-“

„Podívej se dolů,“ odbyl ji kung.

Všichni tři upřeli pohledy k mořské hladině.

Pod hladinou se ve sluncem prozářené vodě pohyboval obludný stín. Byla to obrovská želva, velká jako ostrov, se čtyřma plochýma nohama a s hlavou velikosti malého domu. Pomalu a důstojně zmizela v hlubině.

„Viděl jsem, jak se probudila,“ vysvětloval Marco. „Zrovna jsem přemýšlel, co je to za podivné pravidelné útvary, které má ten ostrůvek po stranách, když se jeden z nich najednou pohnul. Nepochybuji, že to dělá úmyslně a živí se nešťastníky, kteří si na jejím krunýři rozdělají oheň.“

„Krunýř dlouhý sto metrů,“ vrtěla Stříbřena užasle hlavou. „Skvělé. Existuje něco takového na Zemi, Kin?“

„To tedy ne,“ odpověděla jí Kin, stále ještě drkotající zuby.

„Tak dost těch vědeckých diskuzí,“ přerušil je Marco. „Musíme pokračovat v cestě k nejbližší zemi. Stříbřeno, podívala by ses laskavě? Támhle vpravo za námi vidím nějakou tmavší skvrnu.“

Stříbřena pootočila skafandr.

„To je nějaký pták,“ odpověděla. „Černý, pravděpodobně havran.“

„V tom případě nemůžeme být od pevniny příliš daleko,“ přikývl spokojené Marco. „Bál jsem se, že je to drak.“

Přepnuli pásy na maximální horizontální tah a vyrazili kupředu. Marco se zcela přirozeně držel v čele, takže ve vzduchu zaujímali trojúhelník s Marcem na špičce. Kin na okamžik zpomalila rychlost a naznačila Stříbřeně, aby udělala totéž. Kung Marco se ujal velení.

Za nějakou dobu začal Marco stoupat a Kin se Stříbřenou ho poslušně následovaly. Pod nimi… ale jak stoupali a plocha pod nimi se rozvinovala do všech stran, podobala se čím dál tím víc mapě vytvořené šílencem. Něco jako bláznova projekce Země do jediné kruhové mapy.

Jediné, co jim poněkud ztěžovalo rozhled, byla mračna a nedostatečná čirost vzduchu. Kin byla s to zahlédnout vzdálený okraj plochy, který se črtal jako temnější linka daleko na obloze, a na něm malé rozmazané světlejší růžky. Vodopád. Mořepád, který lemoval většinu plochy jako had.

U afrického pobřeží se formoval hurikán. Jak stoupali, pozorovala Kin fascinovaně zdánlivě nehybnou spirálu mračen nad ním.

Mnohokrát měla příležitost vidět různé světy z vesmíru, ale plocha byla jiná. A obrovská. Kin byla zvyklá přemýšlet v milionových číslech a tahle umělá plochá Země, která putovala vesmírem uzavřená ve své vlastní padělané meziplanetární soustavě, jí připadala dost malá. Jenže viděná z výše několika set kilometrů byla až neuvěřitelně obrovská a skutečná. Byly to ty nekonečné světelné roky prázdnoty, co se jí teď jevilo jako malé a bezvýznamné. Teď stačí prostě se jen dívat…

„Všimněte si těch rozbouřených kruhů v moři,“ upozornil je Marco.

„Kin říkala, že by to mohlo mít něco společného se systémem cirkulace vody,“ ozvala se Stříbřena.

„To je logické. Musím vám říct, že cítím čím dál tím větší úctu k lidem, kteří něčemu takovému čelí v malých loďkách bez podpory ze vzduchu.“

Stříbřena pokračovala. „Když se na ten kruh dívám z téhle výšky, vyvolává to ve mně obavy snést se znovu dolů na pevnou zem. Je příliš křehká a umělá. My, mixové, málokdy trpíme závratí, ale když se na tu plochou Zemi dívám odsud, začínám chápat, co to znamená.“

Marco přikývl. „Přesně tak. Jeden z toho má nejistý pocit v kolenou — podobný, jako kdyby stál na římse ve stém patře mrakodrapu — mohla by to být i dost široká římsa, ale přece jen je příliš vysoko.“

„Začínám chápat, co měla Kin na mysli, když psala o tom, že vřetenisté museli mít pod nohama několik tisíc kilometrů pevné hmoty,“ řekla Stříbřena. „Je to duševní kotva. Podvědomí se obává nekonečného pádu na dno vesmíru. Mohl by být náš současný pocit určitým stínem toho, co vřetenisty zcela ovládalo?“

„Říká se, že napomohli našemu vývoji, takže možné to je. Co si myslíš ty, Kin? Kin?“

„Hmm? Co jste…“

„Poslouchala jsi nás vůbec?“

„Omlouvám se. Rozhlížela jsem se. Stříbřeno, co je to támhle za šmouhu? V tom místě, kde by byla střední Evropa?“

„Vidím to. Obávám se, že to je místo, kde se zřítila naše loď.“

Všichni tři upřeli pohled tím směrem. Na tuhle vzdálenost se sloup kouře měnil v nezřetelný proužek.

„Vypadá to jako oblast, kde moc života není,“ ozvala se Stříbřena spokojeně.

„Teď už ne,“ přikývla Kin trpce.

O několik kilometrů níž, nepozorován, se hnal vzduchem havran. Křídla mu kmitala tak rychle, že byla pouhým okem téměř neviditelná, a právě teď i on zahlédl stoupající kouř. Zaostřil a v hlavě, kdesi za očima, mu něco zacvakalo.

Vyšel měsíc, byl sice v úplňku, ale měl narudlou barvu, jako svítilna, které docházejí baterie. Částečně osvětloval ubíhající krajinu, kterou tvořil převážně prales. Tu a tam se objevily nevelké kusy obdělané země, které spolu s malými skupinkami matných světel naznačovaly přítomnost lidských obydlí.

Přeletěli dlouhý temný pás hustého pralesa a Marco je požádal, aby zastavily.

„Marco, přistaňme,“ požádala ho Kin unaveně.

„Ne, dokud neprozkoumáme okolí.“

„Ten kus přímo pod námi vypadá nejlíp, věř mi.“

První se na zem snesla Stříbřena s logickým tvrzením, že na ni pravděpodobně žádné divoké zvíře nezaútočí. Vypnula pás, odklopila helmu a s rozšířenými nozdrami zůstala nehybně stát. Po minutě se obrátila opačným směrem a znovu zavětřila.

„Všechno v pořádku,“ oznámila nakonec. „Cítím vlky, ale je to stará stopa. Asi dva kilometry odsud na střed se pohybuje skupinka divokých prasat a asi čtyři kilometry směrem k okraji žije kolonie bobrů. Po lidech ani stopy.“ Znovu se nadechla a zaváhala.

„Je tady ale ještě něco jiného. Nedokážu to ale určit. Je to nějaké divné. Jak kdyby to mělo vzdáleně něco společného s hmyzem.“

Nakonec tedy přistáli všichni. Kin už ve skafandru podřimovala, ale dokázala se soustředit natolik, že se nezřítila do kamenitého pole na úbočí nedalekého pahorku. Vypnula zdroj a tiše klesla do vonící trávy.

Probudila se až ve chvíli, kdy jí Marco jemně vložil do rukou misku polévky.

Zatímco Kin dřímala, zapálili Marco se Stříbřenou oheň. K nebi se zvedly oranžové plameny a ve veselém tanci ozařovaly prales, jehož stěna se černala o třicet metrů dál. Oheň ozařoval tábor a leskle se odrážel od povrchu samoservaru.

„Nikdo neví líp než já,“ řekl kung, „jak je tohle nebezpečné,“ když viděl na Kinině tváři úžas, „jenže jsem pořád ještě dost člověkem na to, abych dokázal říct ‚čert to vem‘. Stříbřena si vzala první hlídku. Pak je řada na tobě. Takže uděláš dobře, když se trochu vyspíš.“

„Díky. Hm, podívej, Marco, chtěla jsem… víš, s tím plovoucím ostrovem…“

„Nebudeme o tom mluvit, ano? Zbytek cesty ke středu už se budeme pohybovat téměř neustále nad pevninou.“

„Třeba tam nic nenajdeme.“

„To je možné. Ale co je celý život, když ne cesta přímo Doprostřed?“

„Dělají mi starosti energetické zdroje pásů. Můžeme se spolehnout na to, že nám vydrží?“

„To ne, ale je v nich vestavěný zpožďovací obvod. V okamžiku, kdy zásoba energie poklesne pod určité množství, spustí tě pomalu na zem.“