Terry Pratchett - Strata

„Jeden by mohl napsat o vztahu mezi astronomií a sociologií celý films,“ řekla Stříbřena. „Tak například, vždycky jsem měla takový dojem, že lidé se vypravili do vesmíru jako první, protože jim jejich oběžnice neustále dokazovaly, že ve vesmíru všechno kolem něčeho obíhá.

Vždycky jste měli před očima ten druhý svět s jeho oběžnicí, aby vám připomínal, že zdaleka ne všechno obíhá kolem Země. Zatímco my jsme měli dvojité slunce a kungové oblohu neviděli vůbec. Kdyby váš sesterský svět neměl vlastní oběžnici, nebyla by historie vašeho světa zdaleka tak jednoduchá.“

Seděly tam bok po boku a pozorovaly, jak planeta bez oběžnice pomalu klesá po světélkující obloze k obzoru. Kin se přitiskla ke Stříbřeně a zabalila se do její srsti. Napadlo ji, zda je samoservar, který přestěhovali do haly, v bezpečí. Jistě ano. Muži k Marcovi chovali zdravý respekt.

Jak se zdálo, myslela Stříbřena na totéž, protože najednou řekla: „Kin? Spíš?“

„Hmm.“

„Musíš mi slíbit, že kdyby se samoservar porouchal, omráčíš mě a dovolíš Marcovi, aby mě usmrtil.“

Kin se narovnala a usmála se do tmy. „Na něco takového klidně zapomeň. Ostatně, jak bych tě mohla omráčit?“

„I teď máš v ruce dlaňový ochrompal. Už jsem si toho všimla několikrát,“ odpověděla jí Stříbřena klidně. „Učili mě, jak se dívat. Museli byste mě zabít. Strach z toho, co by se ze mě stalo, je hrozný. Je to moje noční můra.“

Kin nezávazně zabručela, pohodlněji se opřela a v duchu se začala obírat mixskou rasou. Mixové nedokázali strávit bílkoviny v takové podobě jako lidé nebo kungové. To znamenalo, že než se všeobecně rozšířily samoservary, mohli mixové do vesmíru cestovat jen uložení v mrazících hibernačních boxech.

Byly to doby, kdy se odehrávaly ty nejpodivnější historky. Tak například se stalo, že jedna pozemská loď převážela čtyři mixské vyslance na Velkou zemi a došlo k poruše na mrazícím zařízení. Všichni vyslanci byli civilizovaní. Obvykle to bývá tak, že když mix nedostane svou dávku potravy, změní se během dvou dnů v zuřící zvíře. Miliony let vývoje se utopí ve vodopádu slin.

Vyslancům to trvalo šestapadesát hodin.

Nepřežil nikdo. Poslední vyslanec — mixka — spáchala sebevraždu po tom, kdy se probrala z tupého spánku a zjistila, co leží kolem ní v kabině. Něco takového by průměrný mix neudělal, ale průměrný mix není vysoce inteligentní zástupce svého rodu, vyškolený navíc v mezirasových způsobech a kultuře.

Jednoduchá pravda spočívala v tom, že mixové prostě rádi pojídali mixy. Dokázali byste včlenit rituální kanibalizmus do vyspělé civilizace? Oni ano.

Existovala takzvaná Hra. Pravidla byla prastará, mnohokrát prověřená a jednoduchá. Jako hrací plocha byl vyčleněn pruh pralesa nebo tundry o stanovených rozměrech a do něj z každé strany vstoupil jeden mix. Zbraní a jejich volby se týkala zvláštní pravidla. Vítěz se skvěle najedl.

Kin najednou pocítila neodolatelnou zvědavost.

„Hrála jsi někdy Hru, Stříbřeno?“ zeptala se tiše.

„Samozřejmě. Třikrát, když byla touha v mých ústech nepřekonatelná,“ odpověděla jí mixka. „Dvakrát doma, a jednou ilegálně, úplně někde jinde. V tom posledním případě byla mou soupeřkou profesorka lingvistiky z geltské univerzity na Regiu. Její větší část mám stále ještě uloženou doma v mrazáku. Teď mi z toho začíná být smutno, protože si začínám myslet, že její smrt byla pravděpodobně zbytečná.“

„Ale teď máte servary. Už nemusíte hrát Hru.“

Stříbřena pokrčila rameny. „Teď už je to prostě tradice,“ odpověděla. „To, co jsme kdysi dělávali z nutnosti, dneska děláme… ze sportu, tak nějak by se to asi dalo nazvat. Hraje v tom ale roli i jistá potřeba projevit odvahu, ztotožnění s naší prastarou minulostí a potvrzení našeho nejniternějšího mixství. Vy to musíte považovat za barbarství.“

To bylo konstatování, nikoliv otázka. Kin ale i přesto zavrtěla hlavou.

„Hry se občas dokonce účastnili lidé,“ pokračovala po chvíli mixka. „Byli ochotní bohatě zaplatit za možnost dokázat si svou… co? Mužnost? Když vyhráli, nechtěli nic jiného než hlavu své oběti, aby si ji mohli pověsit na stěnu. Tomu já říkám barbarství.“

„Hm, a co se stalo, když vyhrál mix?“

„Dostal za odměnu dva odsouzené mixské zločince.“

Kin si pomyslela: tyhle věci provádějí mixové na svém vlastním světě a nám do toho nic není. Mimozemšťané se nedají soudit podle lidských měřítek a hodnot. A lidé to stejně pořád zkoušejí.

Proud jejích myšlenek byl náhle odveden stranou výkřikem z velké haly. Z temného vchodu vyrazil muž, zapotácel se, sevřel si bok a upadl do trávy.

Kin se vrhla k dlouhému domu a v běhu z opasku tahala ochrompal. Slyšela, jak jí v patách dupe Stříbřena.

Síň byla plná temných bojujících stínů. Kin tak tak stačila uskočit stranou, když kolem ní proběhl jakýsi muž oděný v kůži, kterého pronásledoval jiný muž mávající sekerou. Namířila ochrompal a stiskla spoušť. Výsledek nebyl okamžitý. Dvojice ještě udělala několik kroků, ale pak se jim podlomily nohy a na zem už dopadli ve spánku.

Kin vešla do síně s ochrompalem nastaveným na minimální sílu a maximální rozptyl a teď jím pohybovala sem a tam jako kosou. Připotácel se k ní jeden z bojovníků s pozdviženým mečem, ale usnul ve stoje a upadl přímo na ni. Když do Kin stokilový seveřan narazil, odletěla několik metrů a upadla na zem. Chvíli se zalykala pronikavým zápachem nemytých těl a špatně vydělaných kůží, ale pak se jí podařilo odvalit se stranou. Ochrompal v pádu upustila a v okamžiku, kdy se po něm začala rozhlížet, viděla, jak ho zvedl jeden z válečníků a zvědavě mu nahlíží do hlavně. Uprostřed všeobecné vřavy mu po tváři přeběhl výraz dokonalého míru. Padl jako podťatý strom.

Na Kin se vrhl další muž. Vykopla kupředu a vzhůru a byla odměněna pohledem na to, jak se mu nejdřív zkřížily oči nad kořenem nosu, pak ze sebe vyrazil strašlivý řev a nakonec se skrčil a oběma rukama si sevřel podbřišek.

To, co se v temnotě odehrávalo, nebyl boj, ale něco jako hospodská rvačka. Většina mužů prostě a jednoduše slepě sekala kolem sebe a vrhala se na každého, kdo se objevil v dosahu.

Podařilo se jí zvednout se na nohy, ale znovu téměř upadla na podivně kluzké podlaze. Mezi bojujícími postavami zahlédla ve svitu několika loučí Marca, který s meči ve všech čtyřech rukou bojoval jako ďábel. Za ním si tiše pobrukoval samoservar a vzduchem se šířil vtíravý nasládlý zápach.

Ode dveří se ozval výkřik a do místnosti vbelhal starý Eirick s tváří zrůzněnou hněvem. Oháněl se svou berlí a nemilosrdně bil do svých mužů, jakmile se některý z nich přiblížil na dosah.

Pak se propadla střecha. Jeden z bojujících, který uskakoval před troskami řinoucími se ze stropu, vrazil do Kin a ona ho srazila k zemi úderem malíkové hrany. Rozbořeným stropem vnikalo do místnosti šeré ranní světlo. Část dlouhé stěny se vyboulila dovnitř a zřítila se v oblaku prachu. V otvoru Kin na okamžik zahlédla obrovskou nohu porostlou bílou srstí.

V otvoru propadlé střechy se vzápětí objevila Stříbřenina silueta, která se černě rýsovala proti světlejšímu nebi. Mixka se nadechla a domem otřásl strašlivý řev. Rozhostilo se ticho, přerušované jen sténáním raněných a jakýmsi podivným zurčením.