Terry Pratchett - Strata

Kin se podívala na mixku, která si opodál odšroubovávala kly. Mixka se ušklíbla.

„Ty, řekni mi znovu, že támhleto je oficiálně člověk,“ prohlásila. „Nějak na to začínám zapomínat.“

„Co s tím chceš dělat?“ zeptala se jí Kin a ukázala na draka. Jeden z mužů vytáhl meč a rukojetí napřed ho pyšně nabízel mixce. Stříbřena si ho nevšímala.

„Je to mrtvé,“ odpověděla, „ale máme tělo. Hrozně by mě zajímalo, jak může organický tvor dýchat oheň.“ Chytila obludu za krk a za ocas a táhla ho na záď.

Ke Kin se kolébavým krokem přiblížil Marco.“Já triumfuju!“ vykřikl.

„Jistě, Marco.“

„Vyhlásili nám válku! Poslali proti nám draky. Ale to dělali účty beze mě!“

„Jistě, Marco.“

„Spikli se proti mně a přesto jsem zvítězil!“ zařval a oči mu zeskelnatěly. Pak mu nadšený výraz z tváře zmizel.

„Ty si určitě myslíš, že jsem jenom obyčejný paranoidní kung, co?“ vypravil ze sebe napůl váhavě a napůl zarputile.

„No, když už jsi se o tom zmínil…“

„Jsem pyšný na to, že jsem člověk. Nepleť se! A co se týče toho ostatního,“ dodal a otočil se, „to že je někdo paranoidní, ještě neznamená, že mu Oni nejdou po krku.“

Pozorovala, jak se vrací mezi muže, kteří se kolem něj okamžitě zhlukli. Bál se všeho, s výjimkou okamžitého fyzického ohrožení. A člověkem byl stejně jako tygr.

Stříbřena si otráveně prohlížela samoservar. Nebyl poškozený, ale jeho plastikové obložení už nikdy nebude vypadat jako předtím.

Když muži znovu zasedli k veslům, vytáhla Kin ze skafandru skříňku s nářadím a rozložila dračí tělo na nevelké palubě, jak nejlépe to šlo. Nářaďový zásobník byl celkem malý, ale dostačující a efektivní. Byl sestaven tak, aby s ním mohl kosmonaut — trosečník mohl přežít v neznámém světě celé roky. Někteří to dokonce i dokázali. Kin si vybrala skalpel.

Netrvalo dlouho a otevřela skříňku o další stupeň a vyhledala mnohoúčelové dláto.

O minutu později sáhla ještě hlouběji a vytáhla vibrační pilu. Jekot, který se ozval, když list pily klouzala skřípal po dračích šupinách ji drásal nervy, ale pilu nevypnula, dokud se list nezlomil.

Pak vyhledala Marca a Stříbřenu, kteří se střídali u vesel a přisedla mezi ně na bobek.

„Ti draci létají na reaktivní pohon,“ začala. „Podařilo se mi otevřít mu krk — uvnitř je porostlý jakousi lehkou houbovitou látkou, která se dá řezat jako rosol. Když jsem na ni zkusila laserovou svářečku, ani se nezahřála.“

„A co to tělo?“ zeptal se Marco.

„Ty šupiny jsou opravdu pěkně tvrdé. Jistě jste si všimli, že v ruce držím vibrační pilu se zbytkem kotouče. Říká se, že touhle pilkou můžete proříznout plášť kosmické lodi.“

Stříbřena se usmála. „To aby jeden uvažoval o druhu tvorů, kteří pijí petrolej.“

Kung si odfrkl. „Určitě jsi ho zapomněla přejet geigerem?“

„Nezapomněla. Zkusila jsem to i z téhle strany. Nic.“

„To mě udivuje.“

„Zajímalo by vás, co se stalo, když jsem rozřízla ten krk a vsunula geiger do tělní dutiny?“

„Jsem plný očekávání!“

„Je tam žár jako v pekle. To stvoření je živý atomový reaktor. A nevykládejte mi, že se něco takového vyvinulo samo od sebe, rozhodně ne na planetě pozemského typu. Je zkonstruovaný! Když najdeme místo, odkud pochází tahle věc, najdeme i ty, kdo postavili tuhle plochou Zemi.“

„Střed disku,“ řekla zamyšleně Stříbřena. Kin na ni upřela nechápavý pohled a mixka, která se stále opírala do svého vesla, jakoby mimochodem přikývla.

„Mám určitou zkušenost s jazyky, jak víš,“ vysvětlovala. „Mluvila jsem s několika z těch mužů. Dostali jsme se do známého stádia řekni a ukaž. Oni tyhle draky znají, občas se s nimi setkávají. V místních krajích ty obludy přilétají od východu, ale když se loď pohybuje na jih, objevují se pravidelně od severovýchodu. Z toho usuzuju, že přilétají ze středové oblasti. Proč na mě tak zíráš?“

„Marco už je pevně rozhodnutý dostat se do středu,“ odpověděla jí Kin. „Myslím, že jim chce nabídnout barometr.“

Další ráno je zastihlo v okamžiku, kdy z moře, které bylo stále rozbouřenější, vplouvali do velkého fjordu mezi bílými hřebeny hor. Tam stálo něco jako vesnice, jejíž domy z nespojovaných kamenů měly drnové střechy. K přístavišti se rozběhl zástup lidí, kteří se ovšem dali s hlasitými výkřiky na ústup, když za veselých úšklebků celé posádky vyskočila na mělčinu Stříbřena a sama vytáhla loď i s muži na pláž.

Na vysoké přídi lodě byla jako ozdoba přivázaná dračí hlava se skelnýma očima.

Leiv vedl společnost do dlouhého domu s nízkou střechou. Když Kin budovu uviděla, okamžitě ji napadlo, co se asi stalo s Grendelem [4] Grendel — bájný obr, se kterým bojoval princ Beowulf. . Ale odpověď byla jasná, Grendel se jí přece klátil po boku, kýval svýma mnohýma rukama a pozoroval dav neznámých, pro případ, že by se v něm objevil nějaký nepřítel.

Když si její oči přivykly na šero uvnitř, zjistila, že tam hoří otevřený oheň, rozdělaný ve velké jámě, a vedle něj že sedí v hrubém křesle jakýsi muž. Jednu nohu měl nataženou před sebe. Měl rudé vlasy i vousy.

Muž nejistě povstal ze sedadla a objal Leiva. Oba muži se při tom drželi opatrně, jakoby tady hrozilo zanedbatelné, nicméně přece jen reálné nebezpečí, že by se jeden druhému mohl pokusit vrazit do zad nůž. Pak se dal mladší do řeči.

Byla to dlouhá sága. Po nějaké chvíli vynesli staršího muže ven a ukázali mu, co zbylo z draka. Představili ho Stříbřeně a on několikrát zvědavě obkulhal Marca, který ho neustále pozoroval koutkem oka. Pak se rozzářeně zašklebil na Kin způsobem, který zcela jednoznačně vyjadřoval horizontální touhy.

Ostatní obyvatelé, kterým jeho chování dodalo odvahu, se pomalu vraceli. Kininu pozornost přitáhli dva muži v černých pláštích. Jeden z nich vyděšené pozoroval Marca a mumlal při tom jakési zaříkadlo v podivné řeči.

Stříbřenina hlava se k němu obrátila jako přitahovaná magnetem.

Pak mixka pronesla větu v témže jazyce.

Od té chvíle fungovala Stříbřena jako tlumočnice.

„Ta řeč, to je latina, řeč Říše řémské. Rozdíl je jen v tom, že tihle lidé mluví o Římu a ne o Řému.“

Kin se na okamžik zamyslela. „Romulus a Rémus,“ rozjasnila se jí vzápětí tvář. „Zakladatelé Řému. Slyšela jsi někdy tu legendu?“

„Myslím, že jsem ji zahlédla v jakési antologii folklóru.“

„Takže tady, na ploše, vyhrál souboj o právo pojmenovat město Romus, ne Remulus. Co ještě říkají?“

„No, spoustu nesmyslů o démonech, takové ty obvyklé povídačky těchhle primitivních kmenů. Slyšela jsi někdy výraz troll? Pořád se dívají na Marca a opakují tohle slovo. Taky toho hodně namluví o bozích, ani byste nevěřili.“ Kin se rozhlédla kolem. Tihle lidé byli buď skutečně primitivní, nebo to museli být nepřekonatelní herci. Možná, že plochu postavili právě ti jejich bohové.

„Zeptej se na ty bohy,“ požádala Stříbřenu. Následoval dlouhý rozhovor. Starší muži při něm občas ukazovali k nebi. Leiv a jeho otec mlčky přihlíželi a pozorně naslouchali.

Nakonec Stříbřena spokojeně pokývala hlavou a obrátila se ke Kin. „Tak, teď jenom doufám, že jsem to všechno pochopila správně,“ řekla. „Oni mají tam nahoře dost velké množství bohů, ale ten hlavní se jmenuje Christos. Jeho nejvyšší kněz žije v Římě. Pak tady existoval ještě jiný bůh, který tenhle svět stvořil v šesti dnech. Protože jsem předvídala vaše otázky,“ zvedla tlapu přesně v okamžiku, kdy Kin už už otvírala ústa, „vyžádala jsem si další podrobnosti. Ten bůh-stvořitel měl množství menších pomocných bohů s křídly, a pak je tady ještě jakási nižší bytost, tvor jménem Saitan, který mi podle jejich vyprávění připadá jako agitátor. A to všechno je zabaleno do běžného religiózního balastu.“