Terry Pratchett - Strata

„Mohlo by se stát, že by se k nám chovali nepřátelsky,“ řekl Marco a zadíval se na pláž.

„Až uvidí tebe a Stříbřenu?“

Kin si byla jistá, že představení obou zástupců jiných ras bude dost velký problém. Kin celou věc vyřešila tak, že vyšla k tábořišti nahá. Byla přesvědčená, že po tom, co se jim představila jako bohyně záchrany, by muži raději znásilnili aligátora.

První se k ní rozeběhl Leiv a padl před ní na kolena. Podívala se na něj s výrazem o kterém doufala, že je milostivý.

Byl menší než většina mužů jeho posádky. Přemýšlela o tom, jak si asi vydobyl svou autoritu — alespoň do chvíle, než zachytila ten lstivý záblesk v očích, který signalizoval, že je to mistr nesportovních kopů a úderů do ledvin. Byla ráda, že si vzala ochrompal, který ukrývala v dlani.

„Poskytnu vám úžasnou příležitost udělat si nové přátele,“ oznámila mu sladce. „Z tohohle vznikne sága, které nikdy nikdo neuvěří. Tak fajn, Stříbřeno, vylez.“

Mixka se vynořila z lesa v dostatečné vzdálenosti od místa, kde stála Kin a klečel Leiv. Když vykročila směrem k táboru, několik mužů se začala spěšně vzdalovat opačným směrem. Jakmile se přiblížila natolik, že byly vidět její kly, následoval je další půltucet mužů.

Kin, která jen stěží zadržovala smích, vykročila mixce v ústrety a vložila ruku do její obrovské ztvrdlé dlaně.

„Přestaň se, ksakru, usmívat,“ procedila nenápadně zaťatými zuby.

„Já fi myflela, ve je to tvochu ukvidní!“

„Vypadáš při tom, jako když máš hlad.“

Leiv stál na místě, jakoby mu nohy vrostly do země a Kin vedla mixku přímo k němu. Pak vzala Leivovu ruku do své.

„Klekni si a koř se,“ zamumlala.

Stříbřena se poslušně složila do písku. Leiv se nejdříve podíval na ni a pak na Kin. Nakonec se natáhl a dotkl se Stříbřeniny paže.

„Hodný kluk,“ řekla Kin a usmála se na něj. Rychle o kus uskočil.

Jako signál k zahájení fáze dvě si začala Kin pískat starou robotickou taneční melodii Žena mistra pekaře byla přes noc na faře.

Stříbřena s pochmurným výrazem tančila v písku a v pravidelných intervalech zvedala s výrazem nesmírného utrpení hlavu k nebesům. Držela se však rytmu a pohybovala se dost neohrabaně. Kin, která mnohokrát viděla, jak se to obrovské tělo pohybuje tišeji a hladčeji než olej na vodě, obdivovala dokonalé vylepšení Stříbřeniny role. Cokoliv dostatečně neohrabané bylo směšné a směšné bývá málokdy nebezpečné.

Muži se začali trousit nazpět. Stříbřena tančila dál, vykopávala malé gejzíry písku a poskakovala z jedné nohy na druhou. Kin přestala pískat.

„Prošla jsi,“ řekla. „Už nemají daleko k tomu, aby ti začali házet kousky cukru. Odpočiň si. A pokus se nezívat. Marco?“

Marco zasyčel a vystoupil z křoviska.

V šedém pracovním obleku a plášti, narychlo vyrobeném z termopřikrývky, vypadal jakž takž lidsky, i když dost vysušeně. Oči měl příliš velké a nos nezvykle dlouhý. Jeho tvář byla stejně šedá jako jeho pracovní oblek.

Zato na hlavě se mu vlnila záplava ohnivě rudých vlasů. Nebyly to skutečné vlasy, ale byly rudé. Skutečná pastva pro oči.

Muži ho pozorovali ostražitě, ale tentokrát neutekl jediný.

Jeden z nich přistoupil k Leivovi, chvilku na něj vzrušeně mluvil a vytáhl krátký meč. Nastal krátký zmatený okamžik, který skončil tak, že Marco stál na svém místě přikrčen v bojové póze a onen muž ležel na písku o tři metry dál a na něm seděl obkročmo Leiv, který ho odzbrojil a zkroutil mu ruku za záda. Muž strašlivě křičel.

„Spustíme loď,“ řekla Kin bez nejmenšího zaváhání.

Stříbřena dodusala k lodi, která bezmocné spočívala na písku, a zapřela se ramenem do její přídě. Chvilku se nedělo nic, ale pak loď začala klouzat po pláži a zastavila se až ve chvíli, kdy se záď začala stáčet stranou v pobřežním proudu.

Kin vzala Leiva za paži a jemně, ale rozhodně ho vedla k lodi. Chápal rychle. Během pěti minut byli muži na palubě, vedle stěžně si pobrukoval samoservar a všechny oči se upíraly na Stříbřenu, která se už vznášela nad pobřežní mělčinou a loď táhla na konci monovláknového lana za sebou.

V místech, kde se voda kolem ostrova dělila před svým pádem do nicoty, bylo kus nehybného moře. V okamžiku, kdy na loď začal slabě dotírat proud, letěla už po vlnách.

Cestu oživily dvě nehody. Nejdříve podal mírně nervózní Leiv Marcovi dutý roh naplněný jakousi nasládlou tekutinou.

Marco nápoj podezřívavě očichal a trochu nalil jako vzorek na testovací plošku samoservaru. „Zdá se, že je to nějaký nápoj bohatý na glukózu,“ řekl, když se podíval na výsledky. „Co si o tom, Kin, myslíš?“

„Co říká samoservar?“

„Rozsvítil zelenou. Mohl by to být nějaký posilující nápoj, ne?“

Vypil polovinu rohu a olízl si krůpěje, které mu ulpěly na rtech. Pak se nejistě zasmál a dopil druhou polovinu.

Později naprogramoval samoservar tak, aby nápoj napodobil, a když muži na palubě překonali svůj úžas, který se jich zmocnil tváří v tvář plastikovým kelímkům, podávali je zpět k naplnění tak rychle, jak je přístroj stačil plnit. Zanedlouho většina z přítomných začala zpívat, muži vypadávali z rytmu a vesla o sebe narážela častěji a častěji. Nakonec Kin na Leivovu nevyslovenou prosbu přístroj vypnula.

Později si Stříbřena sedla k veslu, aby si vyzkoušela, jaké to je. Sedla si do střední uličky, uchopila každou rukou jedno veslo a okamžitě se přizpůsobila rytmu ostatních. Veslaři jeden po druhém odpadali a s užaslými výrazy ji pozorovali. Loď nezpomalila, dokud vesla v Stříbřeniných rukou nepraskla.

Marco našel Kin sedět v koženém přístřešku, který pro ni dal Leiv vztyčit u paty stěžně. Seděla tam, popíjela martini a přemýšlela.

„Rád bych si s tebou důvěrně promluvil,“ řekl.

„Prima,“ přikývla Kin a poklepala na koberec vedle sebe. „Co dělá tvoje hlava?“

„Už je to lepší. To pití očividně obsahuje nebezpečné příměsi. Myslím si, že nejbližší hodinu nebo dvě se mu vyhnu.“ Zalovil ve váčku, který mu visel u pasu, a vytáhl z něj roličku plastiku. Jak se ukázalo, byla to vzdušná fotografie ploché Země.

„Vyžádal jsem si ji na počítači, než jsme opustili loď,“ vysvětlil.

„A proč jsi mi ji neukázal už dávno?“

„Nechtěl jsem podporovat nějaké nesmyslné výzkumné projekty. Jenže když teď musíme po tomhle světě cestovat… Podívej na tu fotku. Co tady chybí?“

Kin vzala fotografii do ruky. „Chybí toho tady spousta,“ řekla. „Vidíš to sám. Žádná Valhalla. Proto Leiv našel vodopád. Žádná Brazílie. Mlčící oceán je docela maličký, podívej, tady vzadu za Asií —“

„Něco navíc?“

Kin se rozhlédla po fotomapě. „Nevím,“ odpověděla po chvíli. Marco ukázal palcem se dvěma klouby do středu kotouče.

„Ty mračna to částečně zakrývají a tohle by tady podle mě být nemělo. Tenhle ostrov v Arabském moři. Všimla sis, jak je dokonale kulatý? Je to zeměpisný střed celého kotouče.“

„A co?“

„Copak to nevidíš? Je to anomálie. Jestli někde na téhle ploché Zemi najdeme civilizaci, která má něco do činění s jejím vznikem, bude to tady. Tihle lidé jsou jen divoši. Inteligentní ano — ale vesmírné cesty?“

Podíval se na ni.

„Nebo máš strach, že se z toho vyklube artefakt Společnosti?“ nadhodil opatrně. Přikývla.