Terry Pratchett - Strata

Kin se ohlédla, když modul zapnul motory a na plamenném sloupu začal stoupat na naprogramovanou oběžnou dráhu. Pak se obrátila k obrovské vodní stěně a malým ostrůvkům na jejím vrcholu. Na druhé straně kruhového světa zapadalo slunce.

Nikde nebylo vidět jediné světlo.

V nepravidelné řadě se vydali ke zpěněné vodě a hromovému rachotu na okraji světa.

Nikdo z nich si nevšiml, že těsně předtím, než loď vyrazila vzhůru, vyplul z přechodové komory bezchybně fungující pátý skafandr. Okamžitě se nafoukl, jako prázdný balón navlečený na trysku plynového potrubí.

Ve velké bublině helmy seděl havran a pečlivě zkoumal ovládací prvky. Skafandry byly zkonstruovány tak, aby sloužily prakticky ke všemu — mohli jste v nich přeletět napříč sluneční soustavou a přistát na libovolném světě. Měly i kontrolní prvky, které se daly ovládat jazykem.

Havran se natáhl kupředu a opatrně do jedné z nich ťukl zobákem. Skafandr se pohnul kupředu. Havran se chvilku rozhlížel a pak zkusil další kontrolku…

Přišlo vlhké ráno. Kin se vzbudila provlhlá mlhou. A pak se řekne termopokrývky.

Byla to dlouhá noc. Ostrov ležící těsně na začátku krajopádu byl tak malý, že by se na něm neuživila žádná větší šelma, pokud by nebyla obojživelná. Jenže Marco poukázal na to, že plochý svět se může obojživelnými šelmami jen hemžit, a trval na tom, že bude držet hlídku. Kungové, je-li to třeba, vydrží jednou za čas beze spánku i několik týdnů.

Kin přemýšlela, zda mu má povědět o svém osobním ochrompalu, který měla bezpečně ukrytý v jedné z kapes skafandru. S pocitem padoucha se nakonec rozhodla, že bude mlčet. Svedla dlouhý boj se svým svědomím, ale nakonec zvítězila opatrnost.

Marco očividně usnul, když začalo vycházet slunce. Ležel stočený do klubíčka, jako kdyby v těle neměl jedinou kost, a ani v nejmenším mu nevadilo, že z keře, pod který se ukryl, hustě odkapává voda. Mlhou Kin zahlédla Stříbřenu, sedící na převisu skály nad vodopádem.

Vylezla za ní. Mixka se usmála a poposedla si, aby jí udělala místo na sluncem vyhřátém kameni. Pohled, který se tam otevíral, připadal Kin jako pohled ze špičky jehlanu. Kamenný útes vyrůstal z něčeho, co vypadalo jako malý lesík jasanů a javorů. Za lesíkem se od stříbřitě zelenavé hladiny moře odráželo slunce. Na každé straně tvořil bílou zpěněnou plochu vodopád, ztrácející se v kotouči mlhy. Za ním…

Stříbřena ji zachytila právě včas.

Když se Kin vzpamatovala a nabyla znovu rovnováhu, opatrně se posunula od okraje skály. Sedla si na místo, z něhož neviděla přímo dolů z převisu, a zeptala se Stříbřeny: „Ty tam vážně dokážeš sedět a nemít závrať?“

„Jakou závrať? V lodi, když mezi tebou a věčností byla sotva metr silná stěna, jsi taky neměla závrať,“ podívala se na ni mixka s údivem.

„To je něco jiného. To, co máš před sebou, je skutečně otevřená hlubina.“

Stříbřena zvedla čenich a nasála vzduch.

„Led,“ prohlásila. „Cítím led. Kin, mohla bych ti udělat krátkou přednášku o slunečním záření?“ Kin se automaticky otočila ke slunci. Její vědomí jí říkalo, že má velikost miniaturního asteroidu. Jenže vypadalo přesně tak, jak by slunce na Zemi mělo vypadat. Cítila, jak ji příjemně hřeje na kůži.

„Dej se do toho,“ pobídla svou společnici. „Řekni mi něco, co ještě nevím.“

„Všimla jsem si, že přes okraj padají velké kusy ledu. Proč asi? Víme, že tahle plochá země má své polární ostrovy. Ale přesto jsou tady kolem ostrovy zelené. Zamysli se nad vzdáleností mezi rovníkem a polárními ostrovy. Proč nejsou sever a jih tohohle kotouče zmrzlé na kámen a rovník rozpálený do žhavá?“

Kin si podepřela bradu rukama. Mixka mluvila o zákonu nepřímé úměrnosti závislé na čtverci vzdálenosti. Jestliže bylo slunce v poledne třináct tisíc kilometrů nad rovníkem, bylo v téže době skoro osmnáct tisíc kilometrů od míst, kterým se tady říkalo póly.

Upřímně řečeno, křivka, kterou slunce opisovalo, se nedala nazvat oběžnou drahou. Pohybovalo se spíše jako řízená kosmická loď. Jenže to nevysvětlovalo, proč je tady takové teplo. Uvažujme: Na většině světů byly póly od slunce jen o pár tisíc kilometrů dál než rovník, a přesto byla teplota na těchto dvou místech často neuvěřitelně rozdílná. Jestliže však člověk uvažoval vzdálenosti na tomhle kotouči a chtěl by na ně aplikovat podobné teplotní zákony, jaké platily na Zemi, musely by být póly oblastí věčného ledu s teplotou pohybující se kolem absolutní nuly, jako na Wotanu, zatímco oblasti kolem rovníku by spaloval nesnesitelný žár, jako na Venuši.

„Myslíš, že je to záležitost nějakých energetických čoček?“ pokusila se hádat. „Tady už jsem ochotná věřit všemu. Je jasné, že oběžná dráha slunce se musí plynule a pravidelně měnit.“

„Nerozumím.“

„No přece kvůli ročním obdobím.“

„Aha… roční období. Ano, lidé by trvali na ročních obdobích.“

„Stříbřeno —“

Mixka znovu zavětřila. „Je to dobrý vzduch,“ řekla.

„Stříbřeno, přestaň uhýbat. Ty si myslíš, že jsme to tady postavili my.“

„Hm, probírali jsme to s tím kungem, to je pravda.“

„To si, k čertu, myslím, že ano! Bude dobře, když si v tom uděláme jasno jednou a provždy. Lidé jsou možná blázni, ale ne hlupáci. Jako výtvor nebeské mechaniky je tahle hračka stejně efektivní jako gumový hasák. Aby se udržela v chodu, musí se do ní nalévat obrovské množství energie. Pro všechny svaté, kdo by byl tak hloupý a spolehl se, co se budoucnosti jeho potomků týká, na výkonnost bezvýznamných sluníček a falešných hvězd? Proč ti, kteří tuhle hračku postavili, nenechali svůj výtvor obíhat kolem skutečného slunce? Jistě by to pro ně nepředstavovalo žádný problém. Místo toho se tady vynořili odnikud a postavili svět, který vypadá, jako kdyby vypadl z hlavy nějakého středověkého mnicha. To není lidské.“

„Tvor na lodi byl člověk.“

Kin o tom tvorovi dlouho a důkladně přemýšlela. Občas jí v posledních bezesných nocích vstupoval do myšlenek nepozván. Než se odhodlal odpovědět, krátce zaváhala.

„Já… já opravdu nevím. Možná, že stavitelé kotouče unesli kdysi v minulosti skupinu lidí. Nebo někde došlo k paralelnímu vývoji…“

Měla sama na sebe zlost za svou nevědomost a ještě větší zlost na mixku, která diplomaticky nepoukázala na velké mezery v Kininých argumentech. Kdyby někdo Kin nabídl možnost okamžitého návratu do pohodlí Země, byla by si jen odplivla. Bylo tady příliš mnoho otázek, na které nejprve musela najít odpovědi.

Nahlas řekla: „Žarlo mluvil o okamžitém přenosu hmoty. Moc by mě zajímalo, jak dostávají vodu z dolního konce vodopádu nahoru do oceánů.“

Po skále za nimi vylezl nahoru Marco. Od okamžiku, kdy přistáli na ploché Zemi, se změnil. Kin si vzpomínala, že na lodi byl náladový a jízlivý — teď se jí zdálo, že přímo překypuje jakýmsi skrytým nadšením.

„Musíme si udělat plán,“ řekl.

„Ty už nějaký plán máš,“ opravila ho Kin.

„Nejdůležitější ze všeho je spojit se s těmi, kteří tenhle svět ovládají,“ odpověděl jí s přikývnutím Marco, aniž si všiml jejího sarkasmu.

„Takže jsi změnil názor,“ ozval se shora Stříbřenin hlas. Stála na vrcholku skály a nasávala vzduch.

„Musíme se postavit čelem k faktům, i kdyby byla sebenepříjemnější. Loď opravit nedokážeme. Oni jistě budou mít možnost to udělat, nebo třeba vlastní vesmírnou loď, kterou bychom si mohli pronajmout. Žarlo se taky dostal zpět. Nebo tady chcete strávit zbytek života?“