Terry Pratchett - Strata

„Na krunýři obrovské želvy, která plula vesmírem.“

Kin se nad tou představou na okamžik zamyslela. „To je ale pitomost,“ zhodnotila ji nakonec. „Co by asi dýchala?“

„To se ptáš mě? Je to mýtus tvé rasy, ne?“

„Dala bych nevím co za to, kdybych zjistila, jak je možné, že ta voda neustále padá dolů a přitom je jí pořád dost.“

„Pravděpodobně bude dole v těch mracích molekulární síto,“ odpověděl Marco, aniž zvedl hlavu od měnících se obrazovek. „Rozvodná síť už je potom maličkost. Kde jsou obyvatelé? Tahle věc je bezpochyby artefakt, musí být uměle vytvořená.“

„Nikdo se s námi nepokouší spojit?“

„Copak nevidíš, jak jsem vzrušený?“

„Nejsi, takže předpokládám, že to znamená, ne. Možná, že je to tak lepší. Pořád musím myslet na všechny ty zbraně ve zbrojnici.“

„Mě ta myšlenka taky nechce pustit. Třeba chtěl Žarlo lovit mořské hady, ale dost o tom pochybuju. Nemůžu si pomoci, ale tak nějak si říkám, že ten, kdo dokázal postavit takovouhle věc, by si ze zbraní, které máme na palubě, jistě nedělal těžkou hlavu.“

„Třeba obyvatelé vymřeli,“ nadhodila Stříbřena. Kin s Marcem se na sebe podívali.

„To je velmi nepravděpodobné,“ zavrtěl hlavou Marco. „Spíše už překonali to neohrabané stádium fyzické existence. Třeba už se v těchto okamžicích zabývají zpytováním nevyzpytatelného.“

„No, myslím, že v tom případě je v nejbližší budoucnosti čeká pěkný šok,“ ušklíbla se Kin. „Celý tenhle systém musí ke svému provozu spotřebovat obrovské množství energie. Oběžná dráha slunce je nesmyslná. Co zásobuje moře vodou a jak? Proč musí mít své vlastní hvězdy, když jsou všude kolem ty pravé —“

„No, tohle bych ti možná mohl vysvětlit,“ řekl Marco. „Vypadá to tak, že ta polokoule je průhledná jen zvenčí. My vidíme dovnitř, oni nevidí ven. Neptej se mě proč.“

„Přistaneme?“ zeptala se Stříbřena.

„Jak bychom se dostali dovnitř?“ podívala se na ni Kin. Marco se zašklebil.

„Jednoduše. V té kopuli je kruhová díra o průměru osmdesát metrů. Minuli jsme ji při posledním obletu.“

„Cože?“

„Ty jsi měla oči jen pro vodopád, a kromě toho se mi to v té chvíli nezdálo nijak důležité. Obyvatelé té placky asi podnikají meziplanetární lety.“

O dvacet minut později se už vznášeli nad otvorem. Byl mírně oválný a zdálo se, že jeho okraje jsou jakoby roztavené. Mohl vzniknout tak, že by někdo nad kopulí velmi opatrně manévroval lodí s fúzním pohonem, pomyslela si Kin. Nebo kdyby použil geologický laser. Byl nějaký geologický laser na palubě Terminu? Pravděpodobně ano.

„Jsme pořád ještě dost vysoko nad vrstvou atmosféry,“ poznamenal Marco. „Doufám jenom, že obyvatelé toho talíře nemají nic proti lidem, kteří jim dělají díry do nebe.“

„No, můžeme jim nabídnout, že opravy zaplatíme,“ řekla Stříbřena.

Kin napadlo, jestli to vůbec byl vtip. Proč by se někdo tímhle způsobem izoloval od vesmíru? To nedávalo smysl, pokud ti tvorové nebyli dokonale paranoidní. No, pomyslela si Kin, pokud nejsou, tak je to čeká, až nás uvidí.

„Ne,“ odpověděla sama sobě nahlas. „Blázni by nikdy nedokázali postavit něco takového.“

„Vypadá to jako Země a pozemšťani jsou přece blázni,“ upozornila ji Stříbřena. „Předpokládám, že si pozemšťané nenechali pro sebe nějaké informace a nestaví si pro vlastní potěšení takovéhle hračky?“

„Samozřejmě, že ne…“ začala Kin. Všimla si, že se na ni oba její společníci dívají poněkud jízlivě. „Já… vlastně nevím,“ řekla nakonec rozpačitě. „Ono to tak vážně vypadá, připouštím.“

„To máš tedy pravdu,“ zabručel Marco.

„Taky bych řekla,“ přikývla Stříbřena.

„A teď nedýchejte,“ upozorňoval je Marco. „Bude to dost těsné, místa je tam tak tak. Spouštíme se dovnitř.“

Loď pomalu proletěla otvorem za hukotu, pískotu a jeku distančních detektorů, protože po obvodě zbývalo sotva několik metrů volného místa. Detektory ještě neutichly, když Kin zvedla hlavu a zjistila, že se k nim velkou rychlostí blíží jakési těleso.

Zasáhlo je v prostoru jednoho z lodních skladišť, prorazilo lodní trup a šíleným způsobem jim rozhoupalo nebe nad hlavou. Bezpečnostní přepážky zapadly na svá místa, řídící středisko sebou trhlo, poháněno vlastními motory se odpoutalo od zbytku lodi a změnilo se v nezávislý záchranný člun.

Poškození lodi ale nebylo nic proti tomu, co postihlo útočníka. Ten se rozložil na atomy.

Okolní oblohu zaplnily modrozelené zbytky a když se Kin konečně sebrala z podlahy, obrazovky se leskly, jako kdyby je zaplnil modrozelený prach.

Vnitřní dveře přechodové komory se otevřely a dovnitř vstoupil Marco, který si dvěma rukama stahoval přilbu skafandru. V další ruce držel laserovou pušku, kterou zachránil z druhé části lodi. Ve čtvrté ruce nesl opatrně dlouhý kus skla.

„Vypadá to, jako kdyby po nás někdo hodil láhev,“ řekla Kin.

„Ale mířil opravdu dokonale,“ odpověděl jí Marco nevrle. „Mohl bych s námi odletět ke zbytkům lodě, ale myslím, že to ani nestojí za tu námahu. Ztratili jsme schopnost přesunu Jinudy. Nedokážu vybudovat ani nouzové pole. Většina obsahu skladišť odletěla bůhví kam, to znamená, že naše zbraně jsou ty tam. Všechny pomocné systémy však fungují. Pravděpodobně bych dokázal tenhle modul dovést domů jen s použitím fúzního motoru.“

„No, pak ještě není nic ztraceno,“ zabručela Stříbřena.

„Není, jenže ta cesta by trvala zhruba dva tisíce let. Dokonce ani tahle pitomá puška není k ničemu. Někdo považoval za skvělý nápad zabalit energetické cívky do jiné bedny.“

„Takže nám nezbývá nic jiného než přistát,“ prohlásila Kin klidně.

„No, já jenom čekal, kdo to řekne,“ poznamenal Marco. „Uvědomte si, že na tuhle cestu neexistuje zpáteční jízdenka. Ten člun už se sám z povrchu nezvedne.“

„Co nás to zasáhlo?“ zeptala se Stříbřena. „Myslela jsem, že vidím asi desetimetrovou kouli…“

„Měla jsem takový strašlivý pocit, že vím přesně, co to je,“ zamumlala Kin.

„Ano, byla to zbraň,“ odpověděl jí Marco. „Připouštím, že nedokážu pochopit, jak mohlo při nárazu dojít k jejímu dokonalému zničení, ale faktem je, že jsme mívali loď. Už ji nemáme. Rád bych, než přistaneme, provedl ještě alespoň jeden oblet.“

Stříbřena nesměle zakašlala. „Co tak asi —“ zadrhla se „— budeme jíst?“ Trvalo několik hodin, než se jim z trosek lodi, které se líně otáčely těsně pod nebeskou klenbou, podařilo dopravit na palubu záchranného člunu samoservar. Na Kinino naléhání s sebou vzali i sarko s Žarlovým tělem a připojili ho k náhradnímu systému člunu. Servar měl vlastní energetický zdroj — tak, jak požadovala nařízení. Nikdo nestál o to, strávit poslední hodiny svého života v temné lodi, v obavách a nejistotě, zda se na palubě nepohybuje hladový mix.

Nový oblet je vedl kolem měsíce, který přestal zářit a nebyl pravděpodobně zdola na nebeské báni vidět. Všimli si, že jedna jeho polovina je černá.

„Fáze,“ řekla Kin. „Rozkývej měsíc kolem jeho os a dostaneš fáze měsíce.“

„A kdo ho tak asi rozkývá?“ zeptal se Marco.

„Copak já vím? Ten, kdo chtěl, aby celá tahle věc z povrchu vypadala jako Země. A nedívejte se na mě takhle — přísahám, že tuhle záhadu lidé nepostavili.“