Terry Pratchett - Strata

Kolečnická legenda mluvila o vyleštěném, hladkém světě, na který paleotechnové zachytili celé své dějiny, zahrnující i legendy o prepaleotechnech, ChTónech, vytvářejících obrovské hvězdy z galaktické hmoty, a o RIMEch, kteří jako vedlejší produkt vlastních biologických pochodů vylučovali vodík…

Teorie tedy pravila: Tyto rasy vznikly, dospěly k vývojovému vrcholu, změnily vesmír tak, aby jim vyhovoval, a vymřely. Pak z trosek jejich civilizací povstaly další rasy a ty stoupaly a stoupaly až k před Totální nicotě. Věčné tvoření. Nikdy neexistovalo nic, co by se dalo nazvat přirozeným vesmírem. (Kin kdysi byla na přednášce, kde se řečník velmi opovržlivě vyjadřoval o vřetenistech v souvislosti s tím, že manipulovali s celými světy. Vstala a řekla: „A co má být? Kdyby to byli nedělali, Země by byla dodnes směsice horkého kamení a hustých mračen. Oni to všechno změnili, vytvořili měsíc a tak dále, ale víte, co je na tom všem nejlepší? Dali nám minulost. Naprogramovali své vrstvové agregáty tak, abychom nacházeli hluboko v zemské kůře zkameněliny věcí, které nikdy neexistovaly. Ichtyosaury a lilijce a křídu a praoceány. Možná, že se necítili dobře, když pod nohama neměli několik set metrů fosilních vrstev, stejně jako se necítili dobře, když se k nim přiblížil další vřetenista na méně než osmdesát kilometrů. Jenže já si myslím, že to bylo jejich umění. Nevěděli, jestli to spatří ještě někdo jiný, ale přesto v tom pokračovali až do smrti.“)

Kin si našla chvíli, aby prozkoumala lodní zbrojnici. I kdyby Marco mířil s lodí na svět s nestabilní vládou, bylo na palubě dost zbraní k vyzbrojení celé povstalecké armády. Zbrojnice obsahovala něco, co vypadalo jako složitý systém raketových střel, a několik stojanů malých ručních zbraní, které musel Žarlo vyrobit podle starých vzorů. Jedna z nich dokonce vypalovala ostré dřevěné kulky. Proč?

Loď — nedostali se k tomu, aby jí dali nějaké jméno — vystoupila do reálného vesmíru. Marco, který počítal se vším a proto očekával palbu na přivítanou, seděl s rukama pozvednutýma nad ovládacím panelem.

Nic se nestalo. V okolí lodi dokonce nebyla jediná hvězda.

„Jsme stále ještě na okraji prozkoumaného vesmíru,“ zabručel Marco. „Támhle ten modrý obr, to je Dagda Secundus. Je od nás asi půl světelného roku.“

„Dobrá, tak jsme tady, ale kde to je?“ zeptala se Kin. „Takováhle hvězda pravděpodobně nemá žádné planety, a už teprve ne pěkné a slunečné.“

„Počítač právě prohledává okolí,“ odpověděl jí Marco zachmuřeně. „Jehla. Stoh slámy. Třeba najdeme nějakou ledovou kouli, která si tady bude poletovat oběžnou rychlostí dvaceti uzlů.“

„Zatím bychom se mohli najíst,“ navrhla Stříbřena.

Každý z nich navolil na číselníku samoservaru, na co měl chuť, a když byli obslouženi, vrátili se s jídlem do řídícího centra.

„Dejme mu hodinu,“ řekla Kin. „Tahle část vesmíru byla prozkoumána. Myslíte si, k sakru, že může najít něco, co minuly průzkumné posádky?“

„Pochybuju, že tak pečlivě prohledávaly i takovéhle kouty,“ řekla Stříbřena. Pocítili krátkou nevolnost, když počítač po korekčních výpočtech přesunul loď ještě o pár milionů kilometrů.

„Drželi jsme se Žarlova navigačního záznamu,“ řekl Marco. „Hrozně nerad bych zjistil, že —“

Počítač zabzučel jako mrzutý cvrček. Marco se vsunul do velitelského křesla a pohnul s kontrolkami obrazovek.

Uviděli obraz vesmíru a daleko v pozadí malou nezřetelnou polokouli. Zklamaně na ni zírali.

„Obyčejná malá planeta,“ povzdechla si Kin.

„Je nějak moc jasně osvětlená, na tu vzdálenost,“ přikývl Marco. „Že by ohlazený led?“

Stříbřena si omluvně odkašlala. „Já tedy nejsem astronom, ale je jasné, že tady něco není v pořádku.“

„Myslíš, že to není led? No, mohlo by to být taky helium IV.“

„Ty mi nerozumíš,“ zavrtěla mixka hlavou. „Neměla by být ta ozářená polokoule obrácena spíš ke svému slunci?“

Marco a Kin chvíli nechápavě zírali ven. Nakonec Marco vykřikl: „U všech ďáblů, ona má pravdu!“ Podíval se na obrazovky počítače. „Je od nás půl bilionu kilometrů. To bych měl zvládnout jedním skokem. Hmm, takže…“

Jeho čtyři ruce, podobné letce jestřábů, se na okamžik rozprostřely nad kontrolkami.

Pak se snesly dolů.

Nebe se jim řítilo na hlavu. Pak Marco jakoby v hypnóze obrátil loď a pod nimi, podobná míse naplněné skvosty, se objevila plochá Země.

Vypadala jako talíř plný světadílů. Mince vyhozená do vzduchu nerozhodným bohem.

Loď vystoupila do reálného vesmíru nějakých třicet tisíc kilometrů nad ní a kousek stranou. Kin upírala oči na nezřetelnou mapu temné pevniny a lesklých oceánů, tu a tam zastřenou nočními mračny. Okraje mračen se v měsíčním svitu leskly jako postříbřené. Na jedné straně těsně u okraje bylo něco, co by se dalo pro nedostatek jiných výrazů — kdo kdy mapoval plochou planetu? — nazvat polární čepičkou.

Měsíční svit? Byl tady měsíc, zhruba ve výši několika tisíc kilometrů nad talířem toho podivného světa, a svítil. Nemohlo to být odražené světlo. Měsíc neměl co odrážet. A pak tady byly hvězdy — mezi lodí a talířem země byly hvězdy.

Nezřetelný kruh ležel pod průhledným, mírně matným příklopem. Marco překládal, co mu lhostejně sdělovaly palubní přístroje. Zemský kruh ležel pod průsvitnou polokoulí o průměru dvacet tisíc kilometrů, a hvězdy byly — „ano přesně to jsem řekl, Kin,“ — připevněny k ní.Na okraji kruhu se objevila záře, zaplála do zelena, šířila se po okraji na obé strany a trojice najednou zjistila, že zírá přímo do otvoru ve vesmíru, obklopeného zelenými a stříbrnými plameny. Pak za okrajem kruhu vypučel jiskřící diamant, utrhl se, vystoupil výš a změnil se ve slunce. Vyšlo maličké slunce.

Jeden z přístrojů oznámil, že je to atomový reaktor s vnějším vyzařováním světelné energie. Vypadal jako slunce.

Tak tohle si budu pamatovat do smrti, pomyslela si Kin. Tu zelenou záři při východu slunce, protože celý okraj je lemovaný vodou. Voda padá pres okraj vodopádem vysokým pětapadesát tisíc kilometrů a slunce září padající vodou — není divu, že z toho byl Žarlo celý pryč.

Diskem kráčelo ráno. První zareagovala Stříbřena. Zachichotala se.

„Říkal tomu plochá Země, že? A je to pravda, nebo ne?“

Kin se dívala. Světadíly nebyly tak docela na svých místech a jak se zdálo, docela tady chyběl Nový svět. Ale to dole byla skutečně Země. Poznávala Evropu. Byla to Země, ale plochá.

Marco naprogramoval loď na co nejnižší oběžnou dráhu a tři hodiny ani jeden z nich neopustil řídící centrum. Dokonce i Stříbřena si odpustila jídlo a sytila místo těla svou zvědavost.

Použili maximální zvětšení a prohlédli si vodopád. Po okraji kotouče se táhla přerušovaná řada skalnatých ostrůvků, mnoho z nich bylo porostlých stromy a některé tvořily převisy nad bezednou hlubinou. Byl by to dlouhý pád — osm set kilometrů do hustého víru mračen. Sám kotouč však byl jen několik kilometrů silný. Když loď prolétala nad opačnou stranou, zjistili, že tam není nic než hladká plocha, temnější než čerň vesmíru.

“Lidé kdysi věřili, že je svět plochý a spočívá na hřbetech čtyř slonů,“ poznamenala Stříbřena.

„Ano?“ podívala se na ni Kin. „A na čem stáli ti sloni?“