Terry Pratchett - Strata

Vyprávěla jim o umělých světech — o prstencích, kotoučích, Dysonových koulích a solárních tunelech.

„Nic z toho nefungovalo,“ řekla nakonec. „Tedy přesněji řečeno, to všechno je strašlivě poruchové a zranitelné. Příliš závislé na civilizaci, která to stvořila. Je na nich tolik věcí, které se mohou zvrtnout. Myslíte, že by Společnost přeměňovala různé planety na světy pozemského typu, kdyby existovaly nějaké lacinější způsoby? Protože planety prostě vydrží. Přežijí všechno.

Jsem si taky jistá, že tohle nepostavili vřetenisté. Pro ty byly důležité planety. Museli cítit pod nohama vrstvy a nad hlavou neomezený vesmír. Měli jakýsi smysl, kterým to vycítili. Kdyby měli žít na něčem, jako je tohle, zešíleli by. A navíc, vždyť vymřeli přinejmenším před čtyřmi miliony let a já vím, že tahle věc nemůže být tak stará. Vždyť to celé musí udržovat v chodu nějaké přístroje a mechanizmy, a ty stárnou.“

„Tam dole jsou i nějaká města,“ hlásil Marco. „A pokud to má být Země, pak jsou i na správných místech.“ Pak zvedl hlavu. „No jo, Kin, ty už se toho nemůžeš dočkat. Tak co nás to tam nahoře trefilo?“

„Byl ten otvor, kterým jsme proletěli dovnitř, na ekliptice?“

Marco se sehnul nad ovládací panel a chvilku klepal do klávesnice počítače. „Ano,“ odpověděl nakonec. „Je to důležité? Slunce bylo kus pod námi.“

„Měli jsme pěknou smůlu. Já si myslím, že do nás narazila planeta.“

„Přesně to jsem si myslela i já,“ přisvědčila vážně Stříbřena, „ale nechtěla jsem to říkat, aby si o mě někdo nemyslel, že jsem se zbláznila.“

„Planeta?“ opakoval nechápavě Marco. „Planeta, která narazila do lodě?“

„Já vím, že to obvykle bývá naopak,“ uklidňovala ho Kin, „ale mám dojem, že začínám chápat, jak celý tenhle systém funguje,“ pokračovala. „Je tady falešná obloha, takže tady musí být i falešné planety. Jejich oběžné dráhy — to musí být něco. Jestli to má opravdu vypadat jako pozemská obloha, musí se občas pohybovat retrográdně, to znamená zdánlivě nazpět.“

„Mýlil jsem se,“ řekl Marco nešťastně. „Měli jsme se pustit na cestu k domovu. Měli jsme připojit sarko zvenčí k člunu a střídat se v něm. Dva tisíce let zas není tak strašně dlouhá doba. Nevím, které agentuře Žarlo zaplatil za informaci, že já jsem správná osoba pro tuhle prácičku, ale měl by dostat své peníze nazpět.“

„No dobrá, ale ten pohled není špatný.“

Loď znovu prolétala pod kotoučem. A znovu se objevil ten úžasný zelený závoj, když slunce ozářilo vodopád na okraji kruhové země.

Pak do nich znovu něco narazilo.

Tentokrát to nebyla planeta. Byla to loď a když se Marcovi podařilo zabrzdit otáčky, které díky nárazu jejich člun získal, visely její zbytky stále ještě v zadní anténní soustavě.

Tentokrát vystoupila ven Kin a když obhlížela jinovatkou pokrytý vrak, přidržovala se pahýlu jedné z ulomených antén.

„Marco?“

„Slyším.“

„Nadělalo to pěknou paseku v anténním systému.“

„To už mi taky napadlo. Kromě toho ztrácíme tlak. Vidíš nějakou trhlinu?“

„Je tady všude strašně hustá mlha. Porozhlédnu se.“

Slyšeli, jak její boty duní na vnějším plášti modulu, a pak se rozhostilo ticho tak dlouhé, že Marco vykřikl do rádia. Když se Kin znovu ozvala, mluvila nezvykle pomalu.

„Je to loď, Marco. Ne, to jsem se nevyjádřila přesně. Je to dřevěné námořní plavidlo. Plachetnice. Víš, co myslím, to, co se plaví po moři.“

Zvedla hlavu k obrovskému černému kruhu lemovanému ohnivou září, který se jí vznášel nad hlavou.

Stěžeň byl zlomený a většina prken obšívky odpadla silou nárazu, ale na palubě zůstalo ještě několik smyček a uzlů provazu, ve kterých zbývalo dost, aby bylo jasné, že loď měla pasažéra.

„Marco?“

„Kin?“

„Na palubě byl cestující.“

„Humanoid?“ Kin si popuzeně odfrkla. „Podívej, ta loď přepadla s vodou přes okraj do vzduchoprázdna a pak narazila do našeho modulu! Jak si představuješ, že ti ho popíšu? Vypadá to tady jako po výbuchu v márnici.“

Kin byla zvyklá na násilnou smrt. Dlouhověcí tak umírali často — skoky volným pádem bez padáků, procházky mezi klonovanými slony, kteří byli právě vysazeni na nových světech, přemůstkování bezpečnostních systémů a vstup do sacího násypníku vrstvového agregátu — jenže pak se vždycky na místě objevily záchranné zdravotní týmy a všichni ostatní museli opustit prostor. Málokdy zůstala nějaká stopa, snad kromě případů vrstvových agregátů, a i pak to byl maximálně podivný otisk v čerstvě položeném uhelném ložisku.

Klekla si jako robot. Vlhké oblečení ve vzduchoprázdnu zmrzlo na kámen, ale bylo to dost kvalitní oblečení, z pevně tkané látky. Uvnitř něj…

Stříbřena později provedla rozbor vzorku tkání a prohlásila, že na palubě lodi cestoval humanoid podobný člověku natolik, že by mohl nazývat Kin svou sestřenkou. Kin by velmi překvapilo, kdyby to dopadlo jinak, přestože nedokázala říci proč.

Doplul na kraj světa a přepadl přes něj. Ta myšlenka jí nahnala husí kůži. Každý věděl, že svět je plochý, vědělo se to odedávna, bylo to tak samozřejmé a jasné. Jenže se vždycky našel někdo, kdo se vysmál tvrzením starců a vydal se do nebezpečných moří, aby dokázal, že nemají pravdu. Ale strašlivě se mýlil.

Kin byla ráda, že přišla na jiné myšlenky díky dohadování kolem skafandrů. Měli jich na palubě pět, z toho dva v mixské velikosti. Jeden z dalších nebyl, jak se zdálo, docela v pořádku, a každý z trojice se cítil natolik protřelý vesmírem, že by pochybnému skafandru nikdy nevěřil.“Musíme s sebou vzít i samoservar,“ upozornila je Stříbřena. „Možná, že vy dva se dokážete uživit z toho, co na tom světě najdete, ale mě by to zabilo.“

„Tak si ho naprogramuj, aby ti vysypal pytel potravinového koncentrátu,“ rozhodl. „Ten čtvrtý skafandr budeme potřebovat na jiné věci.“

Stříbřena zabručela. „Rozhodně ne tak, jako tu mašinu. Umí provést analýzu potravin. Dokáže vyrobit oděvy. Kdyby to nešlo jinak, stačí nám k přežití.“

„Přikláním se k tomu, co říká Stříbřena,“ přikývla Kin.

„Jenže to spotřebuje nosnou sílu celého skafandru!“

„To si s sebou chceš raději vzít laserovou pušku, která nestřílí?“ zamračila se na něj Stříbřena. Zuřivě se dívali jeden na druhého.

„Musíme vzít samoservar už kvůli Stříbřeně,“ uklidňovala je Kin spěšně. „Víš dobře, jaký problém může pro mixe představovat hlad.“

Marco nakonec pokrčil rameny. „Dobrá, tak si ho vezměte,“ prohlásil a sundal se stěny skříňku s příručním nářadím. Zatímco Stříbřena s Kin cpaly velký stroj do přebytečného skafandru a obkládaly ho termopokrývkami, začal rozebírat velitelské křeslo. Výsledkem jeho snažení byl dlouhý kus ploché kovové výztuhy, oboustranné vybroušený do vražedného ostří a opatřený na jednom konci rukojetí z plastiku. Kin pozorovala, jak zamyšleně zvažuje zbraň v ruce. Byl připraven pustit se do boje s výrobci světa o průměru pětadvacet tisíc kilometrů podomácku vyrobeným mečem. Byl to známý nezdolný duch lidí, nebo proslulá nesmyslná kungská odvaha?

Otočil se a všiml si jejího pohledu.

„To jsem si neudělal proto, abych nahnal strach jim, ale abych zahnal ten svůj. Jsme připravení?“ Naprogramoval autopilota tak, aby se deset minut vznášel několik set kilometrů od vodopádu. Vyrazili na cestu poháněni záchrannými pásy svých skafandrů a Stříbřena při tom za sebou táhla na kusu lana z monovlákna další skafandr.