Terry Pratchett - Strata

Odmítáme se navzájem na základě několika klišé, pomyslela si. Je to jediný způsob, jak můžeme žít jedni s druhými. Musíme na mimozemšťany myslet jako na lidi v jiné kůži, přestože jsme byli jak my, tak oni vykováni jinou přitažlivostí a na kovadlinách jiných světů…

Sedla si a zaposlouchala se do tmy. Loď si tiše pobrukovala.

Kin vyšla vyšla do ústřední chodby. Z podvědomí se jí vynořilo něco, co až dosud nedokázala postihnout, a ona si to musela ověřit…

O deset minut později vstoupila do řídícího centra, kde před obrazovkou seděl Marco.

„Marco?“

Sklonil hlavu, pak vysunul obrazovku nahoru a usmál se.

„Všechno klape. Co to neseš? Vypadá to jako rozteklá plastiková socha.“

„Tohle je ta skříňka, ve které byl havran. Je z bioplastu. Ten se roztápí až při tisíci stupních. Našla jsem ji v přechodové komoře,“ utrhla se na něj Kin a hodila mu kus pokřivené umělé hmoty do klína.

Marko otočil trosku několikrát v rukou a pokrčil rameny.

„No a? Jsou ti ptáci inteligentní?“

„Částečné, ale nemají ve zvyku nosit s sebou plazmový hořák.“

Rozhostilo se ticho, zatímco se oba dívali na zničenou skříňku.

„Mohl to udělat Žarlo,“ řekl nakonec Marco nejistě. „Ne, tak to být nemohlo — když toho ptáka uviděl, byl skutečné překvapený.“

„To tedy byl, když to řekneme velmi mírně. Já nemám takovéhle záhady ráda, Marco. Viděl jsi v poslední hodině toho havrana?“

„Ne od chvíle, kdy to vzalo Žarla. Hmm.“ Natáhl se a zmáčkl tlačítko lodního poplachu.

Lodními prostory se rozezněly zvony a sirény. Během několika vteřin vdusala do řídícího centra Stříbřena, které na srsti stále ještě lpěly zbytky sněhu z odpočinkové nory. Když viděla, že se na ni dívají, zastavila se a nevrle zavrčela.“To má být nějaký lidský žertík?“ zeptala se. Vysvětlili jí, co se děje.

„To je zvláštní,“ přikývla. „Neměli bychom prohledat loď?“

Marco pronesl delší nesouvislou řeč o množství menších lodních prostorů v lodi této velikosti. Dodal několik podrobností a teorií o tom, co všechno by se mohlo stát, kdyby se něco malého a opeřeného vplížilo do životné důležitých šachet, nebo naklovlo některý z hlavních kabelů.

„No dobrá,“ přikývla nakonec Kin. „Tak co uděláme?“

„Vy dvě se vraťte do svých kabin,“ řekl nakonec Marco. „Zapečeťte je a prohledejte, abyste zjistily, že se havran neskrývá právě tam. Já potom otevřu přechodové komory. To je běžný postup, který se používá, když je potřeba odstranit z lodi cokoliv živého.“

„Ale tak ho zabiješ,“ řekla Kin.

„To mi nevadí.“

O něco později seděl Marco v pilotním křesle, pozoroval, jak narůstá množství rezervní energie v toroidním poli prstencového okraje fúzního motoru, a uvažoval o havranovi. Pak si podobné hlouposti vyhnal z hlavy a myslel na to, jestli si ty dvě všimly, že Žarlovi po smrti sebral magický váček. Udělal to samozřejmě z čisté prozíravosti…

Stříbřena se v zasněžené noře své kabiny obrátila na druhý bok a myslela na to, jestli si některý z těch dvou všiml, jak vytáhla magický váček z úkrytu, kam ho Marco uložil, a schovala ho na místo, o kterém věděla jen ona. Samozřejmě to udělala jen proto, aby ho později mohla pečlivě prostudovat…

Kin ležela na zádech, pozorovala blikající rudé světlo, které signalizovalo, že lodní prostory vyplnilo vzduchoprázdno, a cítila k havranovi jakousi vzdálenou sympatii. Myslela na to, jestli má některý z těch dvou podezření, že vytáhla magický váček z místa, kam si ho Stříbřena ukryla, a vhodila ho během přesunu Jinudy do odpadní šachty lodi. Touhle dobou už se váček blížil k okraji vesmíru, poháněn neustálým proudem dennových bankovek, které se řinuly s jeho rozvázaného ústí.

Na čtyřech hypotetických světových stranách po obvodu lodi byly umístěny čtyři bezpečnostní komory, které tam vestavěli už v loděnici, aby bylo vyhověno požadavkům Obchodního výboru. Kdyby došlo k náhlému poklesu tlaku, mohl se tam uchýlit kterýkoliv člen posádky a vyhnout se tak hledání a zdlouhavému oblékání skafandru. Byl to skvělý nápad.

Nad každou z komor bylo obrovské rudé světlo, které mělo blikat, pokud uvnitř někdo byl a umožnit tak zachráncům jít najisto. Lodní prostory teď byly pochopitelně prázdné, ale kdyby nebyly, jistě by si někdo všiml, že část chodeb kolem jedné z komor ozařují v pravidelných intervalech záblesky rudého světla.

Uvnitř seděl havran, oběma nohama křečovitě svíral tlakovou páku, zobák se snažil zastrčit co nejhlouběji do mřížky přívodního vzduchového potrubí, a myslel na přežití.

Během jedné z těch nudných chvil, kterých má každá podobná cesta mnoho, požádala Stříbřena lodní knihovnu o jednu kopii Věčného tvoření. Kniha tam bohužel nebyla, ale knihovna místo ní dodala Stříbřeně následující výtah, uveřejněný v časopise Literární výběr deseti světů. Bylo tam vypuštěno sto šedesát sedm řádků úvodu, v nichž se mluvilo především o obtížích se znovuobjevením technologie výroby papíru. Citujeme:

„Hlavní význam knihy spočíval v tom, že její autorka spojila dohromady výsledky několika výzkumných linií, a to v oboru archeologie, paleontologie a astronomie, a vytvořila z nich Teorii. Teď, s odstupem času, to vypadá velmi jednoduše a mnozí říkají, že celá Teorie byla očividná od samého začátku. Jistě, očividná byla, ale byla tak očividná, že ji to dokonale ukrývalo před většinou myslících tvorů — s výjimkou planetární architektky, zvyklé myslet v termínech druhotného tvoření, a navíc nenasytné čtenářky.“

Teorie sama zněla takto:

Kdysi existovali vřetenisté. Byli to telepati; a to tak dokonalí a silní, že jich kvůli mentální statické energii nemohlo obývat běžnou planetu víc než tisíc současně. A my, lidé, jsme si při tom mysleli, že máme populační problémy. Po vřetenistech zůstaly knihovny a vědecké přístroje a dávno se zjistilo, že uměli přetvořit planetu k obrazu svému. Potřebovali totiž k myšlení prostor. Byli pyšní. Když na Bobuli objevili pozůstatky vrstvového agregátu kolečníků, pohřbené pod pět set metrů silnou vrstvou žuly, jejich pýcha se zbortila. Vřetenisté nebyli prvními pány stvoření, jak se sami o sobě do té doby domnívali, kolečníci je v tom o nějakého půl milionu let předběhli. Šok z toho poznání způsobil, že se přestali rozmnožovat.

Jedna z jejich lodí, nabitá knižními záznamy, se nakonec objevila ve známém vesmíru a pomalým tempem prolétala pozemskou sluneční soustavou, kde se ji podařilo zastavit. Uvnitř trupu, zbrázděného rýhami po nárazu meteoritů, byly objeveny tři mumie. Byla to posádka. Tři posádky.

Loď byla delší než šestnáct set kilometrů a většinu její délky tvořil prázdný prostor spojený jednoduchou konstrukcí. Místo pro myšlenky…

Kolečníci se podobali silikonovým polokoulím a pohybovali se na třech přirozeně vyvinutých kolech. Nezachovalo se z nich nic jiného než plášť a kola, ale pod onou silnou vrstvou žuly byly i slisované zbytky jejich měst. Začaly se objevovat další pozůstatky kolečníků.

Podle určitých známek pocházeli kolečníci z původní rasy paleotechnů. Panovaly domněnky, že paleotechnové stvořili hvězdy typu II. a planety jejich soustav. Specialitou paleotechnů bylo iniciování vzniku nov jako základního a nezbytného procesu pro vznik těžkých kovů. Proč? Ale proč ne? Jednání paleotechnů bylo naprosto nevyzpytatelné. (Kin Aradová kdysi došla logickou úvahou k uspokojivé odpovědi na jednu z otázek, které jí nedávaly spát. Proč vlastně paleotechnové tvořili hvězdy? Loď, která předčasně vystoupila z prostoru Jinde, aby provedla nutnou opravu, objevila jednoho mrtvého paleotechna — mrtvého alespoň podle pozemských měřítek (i když Kin poukazovala na to, že paleotechnové pravděpodobně žijí v jiném časovém rozměru a že tenhle zdánlivě mrtvý trup může být naopak plný života, kdybychom to posuzovali podle pomalého metagalaktického času). Vypadal jako tenkostěnný válec dlouhý tři čtvrtě milionu kilometrů.