Terry Pratchett - Strata

Kin se začala snášet dolů. Vzpomněla si, jak jí kdysi kdosi řekl, že ať si věda a vědci říkají cokoliv, ještě nikdo se nenaučil cizí řeč tak, že by odposlouchával spojení a vysílání příslušného národa.

Nakonec muselo vždycky dojít k osobní konfrontaci. Na posuňky. Na kreslení kruhů do písku.

Kruhů do písku?

No, zůstaňme pro jistotu u těch posuňků.

Mnohem později našla Marca a Stříbřenu na malé mýtině na lesnatém úbočí kopce nad pláží. Stříbřena seděla vedle samoservaru a vyjídala velkou mísu, ze které si nabírala plnýma rukama jakousi šedou a červenou kaši. Marco ležel na břiše a mezerou mezi listy pozoroval muže na pláži.

Ti mezitím zapálili oheň a něco vařili.

Stříbřena jí kývla na pozdrav a dotkla se kontrolek samoservaru.

„Už jsem jedla,“ povzdechla si těžce Kin. „Kaši z nějakého zrní a sušenou rybu. Neviděli jste?“

„No, abych ti řekla pravdu, objednala jsem ti dávidlo.“

Marco se obrátil na záda. „Snědla jsi nějaké jídlo, které jsi nepodrobila ani základní analýze! Máš v úmyslu umřít co nejdřív?“

„Potřebujeme jejich důvěru,“ odpověděla mu Kin. Hodila Stříbřeně kus sušené ryby. „Já si ten tvůj zatracený blijavec vezmu, ale tohle strč servaní pod nos. Abyste věděli, jídlo z té mašiny vždycky chutná, jako kdyby ho jedl už někdo před námi. Když už jsme tady, můžeme si jednou užít pořádného jídla.“

Přijala ze Stříbřeniných tlap mísu růžové kapaliny, přešla na druhou stranu mýtiny a tam krátce a hlasitě zvracela. Stříbřena se natáhla a naprogramovala samoservar na kávu.

Po nějaké době se ze stroje vysunul pásek zeleného plastiku. Stříbřena ho utrhla a přečetla si ho.

„Vysoký obsah proteinů a vitamínů,“ řekla. „Nějaké uhlovodany a stopové množství dehtu, který se tam dostal při procesu sušení. Ten může být při dlouhém požívání karcinogenní, ale jak se zdá, pojídání téhle hmoty s sebou v zásadě nenese žádná rizika.“

„To je skvělé,“ zamračila se Kin a nalila si kávu. „Najednou mám pocit, že už se do konce života na sušenou rybu nedokážu ani podívat. Tak a teď, jste připraveni na velké odpovědi? Pokud tomu rozumím, tak ten malý chlápek si říká Leiv Eiriksson.“

Stříbřena vhodila pásek s analýzou do odpadního otvoru samoservaru.

„To je buď skvělá shoda okolností, nebo taky něco úplně jiného,“ řekla chladně.

„Ty to snad myslíš vážně.“

Marco se znovu obrátil od své pozorovatelny. „Co je skvělá shoda okolností? Všimla sis, jaké mají zbraně?“

„Mají meče — hm — z ručně vykovaného a zakaleného železa. Snadno se to otupí,“ pokračovala Kin zamyšleně. „Jejich největší zbraní je ta loď. Znáš výraz, který zní tak nějak jako postavit s překládaným oplaňkováním?“

Přikývl.

„Výborně, mně to nic neříká. Jsou rychlí. Tihle lidé se svými loďmi a meči vládnou velké části oceánu. Někteří z nich jsou piráti, ale i tak mají celkem důmyslný systém zákonů. Jsou odvážní. Cesta dlouhá patnáct set kilometrů v takovéhle skořápce není nic vzácného.“

Marco na ni užasle zíral. „To všechno ses od nich dozvěděla?“

„Ne, jediné, čemu jsem porozuměla bylo jeho jméno a to ještě jenom proto, že už jsem ho slyšela dříve. To, co jsem říkala, už vím dávno.“ Podívala se na mixku, jako by u ní hledala potvrzení svých slov. Ta přikývla.

„V roce tři sta dvaadvacet byl Eiriksson svým pánem,“ zarecitovala, „a s lodí svou plavil se modrým oceánem?“

„Jak poetické,“ odpověděl jí Marco nevzrušeně. „A teď, budeš tak hodná a vysvětlíš mi to?“

„Jestli tě vychovali v Mexiku, nemohl jsi o tom slyšet,“ řekla Kin. „Tam dole jsou pěkní snobové, co se jejich historie týče. Leiv Eiriksson…“ začala stručný výklad příslušného období pozemské historie, „… víc než tři sta let po tom, co bitva u Haelcoru ukončila třetí a poslední Říši řémskou, objevil Vinland.

Automaticky následovala rozsáhlá migrace. Turkové se začali znovu tlačit na západ a na sever. Leivův otec, Eirik, byl zkušený mořeplavec. Jak se ukázalo, jeho Grónsko ani zdaleka nebylo tak zelené a skvělé, jako ho viděl ve svých snech, ale z Vínska Leiv promyšleně dovážel bobulovité plody a divoké obiloviny. Seveřani se znovu pustili na západ.

V pravidelných vzdálenostech za sebou nechávali po východním pobřeží svá sídliště, až k té kamenité a nehostinné krajině v okolí Tykerského moře a dál, podél Dlouhého fjordu až ke Středozemnímu moři. Tam objevili krajinu svých snů. Nazvali ji Valhalla.

V té oblasti samozřejmě žili domorodci. Jenže nově příchozí byli zemědělci jen z přinucení — pod tenkou slupkou pěstitelů byli stejně krvežízniví, jako kdykoliv předtím. Ty kmeny, které nedokázali přemoci silou, přemohli lstí. Když se srazili s objibvejskou konfederací, uzavřeli s ní dohody. A pronikali stále dál a splývali s prostředím.

Podle všech teorií by to tady mělo končit. Ani domorodci, ani dobyvatelé nežili podle učebnicového způsobu sociálního rozvoje, jaký si vybudovali a praktikovali Řémané. Ze seveřanů se mohl stát jen další kmen s modrýma očima a světlými vlasy.

Jenže teorie se mýlily. Něco, co bylo latentně uloženo v obou rasách, se najednou probralo k životu. Jejich světadíl byl velký a bohatý.

V krátkosti: Tři sta let po Leivovi se v ústí středozemního moře objevila obrovská flotila. Většina z lodí byly plachetnice, ale byly mezi nimi dvě tři malé a velmi rychlé lodě, náchylné k výbuchu, které dokázaly plout i proti větru. Plachty velkých lodí nesly znak Velkého orla Valhally na pruhovaném pozadí, které představovalo barvy oblohy, sněhu a krve.

Bitva o Gibraltar byla krátká. Evropa za sebou měla dvě stě let stagnace.

Na střelbu z děl odpovědět nedokázala.“

„Pokud tomu rozumím,“ skočil Marco Km do řeči, „tak tenhle Leiv je jedna z klíčových postav pozemské historie. Jenže co já vím, tak tohle není Země.“

„Vypadá to jako Země,“ nedala se Kin odradit. „Země, kterou někdo vybudoval jen podle svých představ, ale přece jen Země.“

„Ty chceš vážně tvrdit, že —“

„Řeknu ti, co chci tvrdit. Myslím si, že máte se Stříbřenou pravdu. Myslím si, že tohle celé vybudovali lidé. Jenže mě nenapadá proč.“

Stříbřena zabručela. „Ale pak by musely existovat nějaké záznamy v —“

„Nemusely, pokud by je Společnost zamlčela a odstranila.“

To byla logická odpověď. Společnost tenhle artefakt postavila tajně. Žarlo byl jen návnada, kterého poslali, aby je sem dostal. Proč ale Společnost plochou Zemi postavila? Kin měla pocit, že odpověď zná, a ani trochu se jí nelíbila. Nedovedla však pochopit, proč se muselo udělat takové představení, aby sem někdo dostal je tři.

Ale konec konců, jedno logicky zapadalo do druhého. Byla tady snad nějaká jiná odpověď? Tajemná neznámá rasa? To by musela být opravdu velmi tajemná. Pokud to měla na svědomí Společnost, Kin byla připravena ji za to nenávidět.

„Hrozí nám stále nebezpečí ze všech stran,“ upozorňoval je Marco s přesvědčením. „Své záchranné pasy nesmíme nikdy odkládat. Navrhuju, abychom se přesunuli do středu civilizovaného světa. Jedině tam bychom mohli najít nějaké klíče k původu plochého světa.“

„Pak támhle to je náš dopravní prostředek,“ řekla Kin a ukázala směrem k lodi. „Nevím, jak dlouho vydrží energetická zásoba záchranných pásů, ale jestli máme překonat moře, popluju přes něj raději na lodi.“