Terry Pratchett - Strata

„Já si naopak nemyslím, že by nám mohli obyvatelé ploché Země pomoct,“ zavrtěla hlavou Stříbřena. „Neobjevili jsme žádné energetické zdroje, žádný přenos energie. Přistáli jsme, aniž se s námi kdokoliv pokusil navázat spojení. To všechno mohou být druhotné důkazy toho, že se obyvatelé téhle podivné planety vrátili k barbarství.“

„Druhotné důkazy?“ nadhodila Kin.

Stříbřena zabručela. „Blíží se sem loď,“ řekla. „Podle tvaru pochybuji o tom, že by to byla hračka zhýčkaných příslušníků pokročilé rasy.“

Oba se na ni užasle zadívali a rozběhli se na vrchol skaliska. Marco předběhl Kin několika obrovskými skoky a upřel oči přes vodní hladinu.

„Kde? Kde?“

Kin zahlédla daleko na moři drobnou tečku.

„Je to veslice, dvanáct vesel na každé straně,“ řekla Stříbřena a mírně přimhouřila oči. „Má jeden stěžeň a podkasanou plachtu. Smrdí. Posádka smrdí. Pokud neuhnou ze současného kurzu, minou nás necelé dva kilometry na západ.“

„Míří k vodopádu?“ užasla Kin.

„Místní obyvatelé jistě ovládli umění, jak se s vodopádem vypořádat,“ ušklíbl se Marco. „Nezdá se, že by byl proud nějak zvlášť silný. Je to celé nějaké podivné.“

Kin si vzpomněla na muže v člunu, který přepadl přes okraj.

„Oni vědí, že míří k okraji světa, ale nevědí, jak ten kraj světa vypadá, natož, že je tam vodopád,“ řekla. Stříbřena přikývla.

„Páchnou, protože mají strach,“ dodala. „Teď změnili kurs přímo k ostrovu. Na přídi stojí jeden muž a dívá se k vodopádu.“

Marco byl náhle plný spěchu.

„Musíme se připravit,“ zasykl. „Jdeme dolů.“ Rozběhl se dolů, k místu pod stromy, kde přenocovali, a v patách se mu kutálely uvolněné kameny.

Kin přenesla pohled z nehybné mixky na blížící se loď. Teď už rozeznávala postavy na palubě i ona. Z listů pohybujících se vesel odkapávaly stříbřité krůpěje vody. Měla dokonce dojem, že tu a tam zaslechla výkřik.

„Nevěřím, že to dokážou,“ řekla tiše.

„Máš pravdu,“ přikývla Stříbřena. „Podívej, jak je strhává proud.“

„Taky to může být zkouška,“ podívala se na ni Kin.

“Každý den, který jsme tady zatím strávili, víš, co myslím?“

Stříbřena znovu zavětřila. „Můj nos mi říká, že to tak není.“

Podívaly se na sebe. Kin neměla ani v nejmenším úmysl přít se s tři sta padesáti miliony čichových buněk. Teď už viděla lidi v lodi naprosto jasně. Byl mezi nimi jeden malý, vousatý muž, který pobíhal mezi lavicemi veslařů a pobízel je k většímu úsilí. Při veškeré snaze dosáhli jen toho, že se loď na vodě zastavila.

„Ehm,“ ozvala se Stříbřena.

Kin zvedla zamyšlený pohled k nebi.

„Vzpomínáš si ještě na to monovláknové lano, na kterém jsi sem přitáhla rezervní skafandr?“ řekla jakoby bez zájmu. „Jak může být asi dlouhé?“

„Standardní délka monovlákna, patnáct set metrů,“ odpověděla Stříbřena a dodala: „Mohla bys na něj zavěsit i planetu.“

„Jenže bychom tím taky mohly udělat velkou chybu,“ řekla Kin a rozeběhla se dolů ke stromům. Stříbřena dusala za ní.

„Žaludek mi říká, že ne,“ prohlásila. Kin se usmála. Mixové měli jiné představy o sídle emocí.

Kin vyletěla zavěšená na pohonném opasku skafandru, který i s lesklou přilbou nechala v úkrytu na ostrově. V ruce držela velkou smyčku, kterou udělali na jednom konci monovláknového lana.

„Považuju to za neobyčejně hloupé,“ ozval se Marcův hlas v mikrosluchátku.

„Možná,“ připustila Kin. „Ale k naší rozbité lodi jsem se taky vypravila já, to nezapřeš.“

Chvilku bylo ticho, zatímco jí do jednoho ucha hučel vítr a do druhého se ozýval praskot statické elektřiny ze sluchátka. Nakonec znovu uslyšela Marcův hlas. „Zaměř na loď kameru ve sponě opasku.“

To už ji veslaři spatřili. Většina z nich vyčerpaně visela na svých veslech.

Loď byla zhruba pětadvacet metrů dlouhá a měla tvar podélně rozevřeného hrachového lusku se zvýšenými konci. Stříbřena byla zbytečně pesimistická. Kdokoliv postavil tuhle loď, měl velmi dobrou představu o hydrodynamice. Uprostřed měla loď jediný stěžeň se skasanou plachtou. Místo, které zbývalo mezi lavicemi veslařů, bylo vyplněno nádobami a ranci.

Kin zamířila k rudovlasému muži na přídi a spustila se mnohem níž. Proletěla těsně nad hladinou a zastavila ve výši jeho užaslé tváře. Pak přehodila smyčku monovláknového lana přes vysokou zdobenou příď a zakřičela na Stříbřenu. Lano vyletělo z vody, napnulo se a zkropilo Kin sprškou vodní tříště.

„Řekněte jim, ať veslují,“ zvolala Kin na ryšavce a snažila se mu napovědět divokými gesty rukou. „K ostrovu,“ dodala a dramatickým pohybem ukázala k skalnaté zátoce.

Rudohlavý chvíli zíral na ni, sklouzl očima k ostrovu, upřel pohled na napjaté lano a pak se ohlédl za obloukovou stopou za zádí plavidla, které Stříbřena začala přitahovat k ostrovu. Nakonec se rozběhl uličkou ve středu lodi a křičel na užaslé muže. Jeden z nich vstal a očividně mu začal odporovat. Rudohlavý sebral z paluby náhradní ráhno, udeřil muže do hlavy a když se svezl k zemi, vytáhl ho do uličky a zasedl na jeho místo k veslu.

Kin vyletěla vzhůru a pozorovala loď, které se teď za zádí pěnila stopa jako za motorovým člunem. Pak zamířila zpět k ostrovu tím směrem, kterým se táhlo napjaté lano. Minula zalesněné břehy, přeletěla ostrov napříč a začala pátrat na namodralé obloze napůl mizící v kotoučích vodní páry nad vodopádem.

Nakonec našla, co hledala. Malé bílé zrnko, které se vznášelo nad hlubinou. Spustila se dolů a zaslechla tiché vhump , když kolem ní silové pole opasku vytvořilo odlišně tvarovaný ochranný obal.

Motor na Stříbřenině opasku tiše předl. Skafandrové pásy dokázaly zvednout jejich nositele i v přitažlivosti deseti g a Stříbřena musela vážit alespoň dvě stě třicet kilo. To mělo samozřejmě za následek zvýšení tažné síly, která působila na konci lana.

Když jí Kin zamávala a zamířila zpět nad moře, zabručel ze sluchátka Stříbřenin hlas. „To lano několikrát povolilo.“

Kin se zadívala dolů. Napříč ostrovem se táhla řada vyvrácených kmenů. Takže stromy, kolem kterých protáhli lano, aby zesílili odpor, přece jen nebyly dostatečně silné. Teď se lano ohýbalo přímo přes hranu skalního útesu a končilo na Stříbřenině opasku.

„Všechno je v pořádku,“ řekla. „Máme proti tomu proudu náskok. Lano jenom vyvrátilo pár stromů, to je všechno.“

Loď už se obrátila bokem k vodopádu a pomalu vyplouvala z pásma zpěněné vody před jeho okrajem k mělčinám u pobřeží ostrova.

„Výborně, Stříbřeno,“ řekla Kin. „Skvěle. Marco se chtěl setkat s domorodci a za chvilku jich tady bude mít celou spoustu. Opatrně. Pozor. Stůj. Stůj!“

Kýl lodi zaskřípěl na písku a plavidlo vjelo do pobřežního pásma stromů. Vesla praskala jako třísky. Několik mužů vypadlo ven.

„Vytáhli jsme ji na zem!“ zvolala Kin a snášela se k lesu.“Jestli mají jenom trochu slušnou představivost, měli by tu zem teď líbat,“ zabručela Stříbřena.

„Výborně. Doufejme jenom, že Marco bude mít dost zdravého rozumu, aby se neukazoval.“

Ve sluchátku jí zapraskalo.

„Já jsem tě slyšel! Rád bych se od celého tohohle podniku distancoval…“