Terry Pratchett - Strata

„Existuje jedna stará kungská pověst,“ začal Marco laskavě a jeho hlas byl stejně tichý a uklidňující, jako písek, přesýpající se po úbočí duny, „o pánovi, který si dal postavit vysokou věž. Pak svolal mnoho moudrých kungů a řekl: ‚Dám svou nejlepší ústřicovou farmu a proslulá chaluhová ložiska v Tčp-pč kungovi, který určí výšku téhle věže jen s pomocí barometru. Ten ovšem, komu se to nepodaří, bude poslán do vyhnanství do suchých zemí, protože tak končí všichni, kteří nejsou dostatečně moudří‘. Moudří kungové to zkoušeli, a i když dokázali určit výšku věže na několik chedtů, bylo to pánovi málo přesné, a jednoho po druhém posílal do suchých krajů.“

„Mám ráda lidové pověsti,“ řekla Kin. „Ale myslíš si, že právě tahle je —“

„Pak jednoho dne,“ pokračoval Marco bez ohledu na přerušení, „nejmoudřejší z kungů, který se zatím neodhodlal odpovědět, odnesl barometr do domu pánova stavitele a řekl: ‚Dám ti tenhle překrásný barometr, když budeš tak laskav a řekneš mi, kolik měří pánova věž.‘ “

Padl na ně stín, když se pod koženou stříškou objevila Stříbřena a zablýskla na ně svými kly.

„Odpuftte ve vyvufuju,“ řekla, „ale myflela jfem fi, ve tohle by váf mohlo vajímat…“

Podívali se jí přes rameno. Většina mužů přestala veslovat a upírala pohledy k nebi.

Kin zvedla oči stejným směrem. Vysoko na nebi zahlédla tři drobné tečky, které se pohybovaly po modré ploše jako letka proudových letadel.

„Kondenzační stopy,“ ušklíbl se Marco. „To budou Oni. Je jasné, že se nás vydali hledat. Nebudeme muset jít k nim a nabízet jim svůj barometr.“

„Co vidíš, Stříbřeno?“ zeptala se Kin. Mixka si s pomocí klů zvláštním způsobem mlaskla.

„Zdá se, že to jsou létající ještěři,“ odpověděla. „Jaká síla je pohání, to je mi skutečně záhadou, ale brzo bychom se mohli dozvědět víc, protože rychle klesají.“

Leiv zatahal Kin za rukáv. Muži kolem nich začali systematicky vyhazovat vesla a rance přes palubu a sami se vrhali za nimi. Malý mužík, jak se zdálo, zoufale hledal slova. Nakonec si na jedno vzpomněl.

„Oheň?“ nadhodil a strčil do Kin tak, že přepadla přes lodní pažení pozpátku do vody. Chlad ji v prvním okamžiku téměř ochromil, ale byla natolik při vědomí, že několikrát kopla nohama a vynořila se na hladinu. Chvilku šlapala vodu a pak se zachytila jednoho z vesel, jejichž účel ve vodě jí v tom okamžiku nemusel nikdo vysvětlovat. Zvedla hlavu k nebi. Tři body provedly širokou zatáčku a nad mořem se dvakrát převalilo vzdálené zadunění, jaké provází nadzvuková letadla. Marco se Stříbřenou zůstali na palubě a se zájmem očekávali, co se bude dít.

Zanedlouho tři ještěří těla s pohádkově netopýřími křídly přeletěla nevysoko nad hřebeny vln. Zatímco obludy se svištivým zvukem drásaly vzduch šesti páry děsivých drápů, oblétly v dokonalé formaci loď a z rozšířených nozder jim unikaly obláčky dýmu.

Pak poodlétly klouzavým letem o něco k severu, a teprve když se změnily ve tri malé skvrnky na obzoru, znovu se obrátily. Současně začaly nabírat výšku. Kdyby to byla letadla, pomyslela si Kin, řekla bych, že to bude bombardovací nálet.

Když se první drak se slyšitelným svistem přiblížil k lodi, položil Leiv Kin jednu ruku na hlavu a rozhodným gestem ji potopil pod vodu.

Po krátkém zápase se mu vztekle vytrhla a vystrčila hlavu na hladinu. Z vody se zvedala pára a z lodi dým.

Voda vedle ní najednou zabublala a z bílé pěny se vynořil Marco, který klel a lapal po dechu. Mnohem větší zašplouchání ohlásilo Stříbřenin návrat z hlubin.

„Co se stalo? Co to bylo?“ vypravila ze sebe Kin.

„Zastavil se nad lodí a vyfoukl na ni oheň,“ odpověděla Stříbřena.

„Něco takového si na mě nebude žádná zatracená ještěrka dovolovat!“ zařval Marco. Vyrazil dlouhými tempy k začernalému lodnímu trupu a při svém pokusu vylézt na palubu jej divoce rozkýval.

Z nebe se začala snášet další obluda. Ozvalo se tiché zašplouchání, když Stříbřena vykopla nohy do vzduchu a jako zkušený potápěč zmizela v hlubinách.

Z hrdel mužů, kteří šlapali vodu kolem zbytků svého plavidla se vydraly ustrašené výkřiky, protože to bylo poprvé, kdy spatřili Marca bez pláště a to v okamžiku, kdy všema čtyřma rukama uchopil jedno z několika vesel, která zbyla na palubě. Když se drak přiblížil, byl dost chytrý na to, aby se ve vzduchu zastavil právě mimo dosah Marcovy zbraně. Zatímco vzduch vířený bušícími křídly vytvořil na mořské hladině obrazec, jaký by na něm v podobné situaci vytvořil vrtulník, začala se obluda nadechovat.

V tom okamžiku se z vody vynořilo něco bílého, co setrvačností vyletělo vysoko nad hladinu jako korková zátka a zachytilo se momentálně nehybných dračích spárů. Zaskočená obluda visela ještě chvilku i se Stříbřenou ve vzduchu, ale pak se propadla a křídla se jí s třeskem srazila nad hřbetem, když se zřítila do moře. Ozvalo se hlasité zasyčení.

Třetí drak musel být nejchytřejší. Ti nejchytřejší se vzdychy pouštějí do boje poslední. Bylo už pozdě, aby zastavil let. Místo toho se pokusil proletět nad lodí s křídly rozestřenými jako padáky a právě když svištěl nad Marcovou hlavou, kung zuřivě vykřikl a vyskočil vysoko do vzduchu.

Měl svůj záchranný pás. Drak se pokusil obrátit téměř na místě, převrátil se, pak se mu podařilo znovu vyrovnat a chtěl co nejrychleji nabrat výšku a odletět do bezpečí. Měl smůlu.

Voda nedaleko lodi se divoce zpěnila a nad hladinu se na okamžik vynořila špička křidla. Pak se moře uklidnilo a lodní trup se nebezpečně nahnul na jednu stranu. Stříbřena lezla na palubu.

Muži kolem Kin nadšeně zařvali, pustili se k lodi a se smíchem šplhali nahoru.

Jediný drak, který přežil boj a teď se vznášel vysoko nad místem srážky, strašlivě zařval a vyrazil neuvěřitelnou rychlostí k východu. Tu krátkou chvilku, než zmizel z dohledu, sledovala Kin s úžasem způsob pohybu, který mu umožnil neuvěřitelné zrychlení. Pohádková netopýří křídla se hodila jen pro pomalý a neohrabaný let. Obluda je teď složila a přitiskla k bokům, pak natáhla krk a ohnula ho tak, že jí hlava spočívala pod tělem, tlamou dozadu. Pak jí z nozder vyrazily dva plamenné jazyky. Vzápětí byla tak daleko, že Kin nedokázala rozeznat podrobnosti a plamen pod dračím břichem žhnul oslňující žlutí.

Kin pohledem sledovala, jak něco padá z oblohy a v letu se to líně otáčí. Byla to dračí hlava. Krátce po ní, i když to mužům, sledujícím celé drama se zatajeným dechem, připadalo jako věčnost, následovalo tělo. Klesalo širokou spirálou, protože křídla byla stále ještě do široka otevřená. Na hřbetě mezi nimi seděl Marco a zuřivě se oháněl nožem. Když dopadl i s tělem do vody, rozlehl se hromový jásot.

Ten se vzápětí změnil ve výkřiky nevole a zlosti, když se zjistilo, že Stříbřena za sebou táhne na palubu i draka, který byl stále ještě naživu. Muži začali rychle ustupovat na všechny strany a Kin si konečně mohla tvora pořádně prohlédnout.

Obluda sebou smutně pleskala po palubě a z křídel jí odkapávala voda. Pak zvedla hlavu, obrátila ji ke Kin a hlasitě kýchla.

Kininy nohy zasáhly dva proudy teplé vody.

Muži pomáhali Marcovi na palubu a táhli ho přitom nahoru za všechny čtyři ruce současně. Hřeben na hlavě plál kungovi ohnivou červení a když se nakonec postavil uprostřed obdivného zástupu, zvedl černě potřísněný nůž nad hlavu a zařval.