Terry Pratchett - Strata

„Šest dnů, to je příliš rychle,“ zavrtěla Kin hlavou. „Společnosti by to trvalo přinejmenším šest let a to i když počítám s panelovými díly. Fakticky, tohle bych odsunula mezi mýty.“

„Je to nezvykle přímočaré,“ upozornila ji Stříbřena. „V převážném množství vesmírných mýtů je svět většinou vytvořen z dvanácterníku otčíma božské bytosti, krve svatého brouka, nebo něčeho takového.“

Kin se zamračila. Země měla mnoho náboženství a přijala jich alespoň stejné množství, kolik jich poskytla jiným světům. Pro každou sektu lidí, podílející se na složitých ehftnických časových rituálech, byla vyčleněna skupina mixů-bubeníků, oblečených v šafránově zbarvena roucha, kteří neustále s bubnováním a modlitbami procházeli zasněženými mixskými ulicemi. Bylo to ovšem většinou tak, že zaměstnanci Společnosti, kteří se sami účastnili podnikání v oboru tvoření, se žádnou vírou neunavovali, a když, tak volili něco podstatnějšího a nerozporuplného, jako je vicca nebo budhismus.

Kin ve své době pila z rozličných pohárů, jen tak, prostě ze zvědavosti. Postav se, klekni, vystup na horu, zpívej, choď nahá, toč se, tancuj, hoduj, třes se hrůzou, přejídej se, modli se — občas to bylo celkem zábavné, ale vždycky obrácené do nitra člověka a většinou velmi neskutečné.

Leivův otec měl dlouhý rozhovor s jedním z kněží a ten se zase obrátil ke Stříbřeně. Stříbřena se rozesmála a odpověděla mu.

„Chtěl by koupit ta kamna z Valhally,“ překládala.

„Co chce koupit?“

„Samoservar. Říká, že je známo, že ve Valhalle všichni muži neustále hodují a pijí. Teď už ví proč — protože mají tyhle kamna, ze kterých se řine jídlo a pití.“

„Řekni mu, že není na prodej.“ Podívala se přímo na Eiricka Raudeho. Rudého Erica. Tam na Zemi byl v srdci Valhally nízký pahorek; stál v místě, kde se do Dlouhého fjordu vlévaly vlny pěti vnitrozemských moří. Tomu místu se říkalo Ericova brada a v pahorku byl pohřben Rudý Eric. Byla to velká turistická atrakce.

Stříbřena se zhluboka nadechla.

„Potom taky chtějí, abychom opravili slunce,“ pokračovala. Muž, který pozorně sledoval Kininu tvář, začal pomalu mluvit latinsky.

„On tvrdí, že tuhle zimu prý bylo jaro. Pak údajně poněkud pohaslo slunce. Zažili několik nocí, kdy blikaly hvězdy. A — hm — teď se prý taky něco stalo s jednou planetou.“ Kin se na starého muže chvíli dívala. Pak zašla do haly, kde nechala Stříbřena stát samoservar, a namačkala na jeho klávesnici pohár sladkého piva. Přinesla ho zpět a vtiskla ho do Ericovy zjizvené ruky.

„Řekni mu, že to byla naše vina. Řekni mu, že kdybychom odhalili tajemství tohohle světa, pověsili bychom na oblohu novou planetu a pokusili se opravit slunce. Říkal, že hvězdy blikaly?“

„Tohle se ale očividně čekalo. Ten dříve zmíněný Christos se narodil téměř před tisíci lety a oni tady všeobecně věří, že se zhruba touhle dobou znovu vrátí na svět. Podívej se na moře.“

Kin se obrátila. Vlny olizovaly pláž dokonce i tady, daleko v klidném fjordu. Až sem od moře doléhal hukot bouře. A nebe při tom bylo modré jako šmolka.

„Říkala jsem hned, že plocha není spolehlivá,“ řekla. „Vypadá to, jako kdyby se její ovládací systém porouchal. Ale Erick mi zase nepřipadá příliš ustaraný, Stříbřeno.“

„On říká, že toho slyšel mnoho o bozích a některé z nich už dokonce viděl. Říká, že je může přijmout za své, nebo si jich nevšímat. Jestliže prý jim opravíme počasí, dají nám spoustu dřeva.“

„Dřeva?“

Stříbřena se obrátila a pohledem přeletěla vesnici. „Zdá se, že je to tady velmi vzácný materiál,“ upozornila Kin. „Všimni si, že tady nejsou žádné stromy.“

Tohle by mělo být klimatické optimimum, pomyslela si Kin. Nebo tak to alespoň bylo na Zemi. Expanze na sever proběhla během delších teplých období, v době, kdy byl prakticky obyvatelný celý pobřežní pás Grónska…

Tady zase některé noci blikaly hvězdy. Marco s Kin strávili noc v hale, zatímco Stříbřena dala přednost přírodnímu chladu a uložila se ke spánku v lodi. Nikdo si ani nedovolil naznačit, že by se měla Kin uložit mezi ženami. Bohyně jsou něco jiného.

Ležela a upírala pohled do plamenů ohně. Až sem, dovnitř, zřetelně doléhalo dunění příboje. Vlny, pomyslela si. Ten mrňavý měsíc tímhle způsobem fungovat nemůže. To znamená, že tady musí být nějaký druh řízeného pohybu moře a ten začíná vynechávat.

Zatoužila po sensemu. V ústech po něm sice zůstávala chuť podobná opičí moči, ale zabíral okamžitě. Stačila jedna tableta a už jste se netrápili tím, že nemůžete usnout, ani nějakým kamenem, který vás tlačí do zad. Následoval krátký, hluboký a kupodivu bezesný spánek.

Nakonec se vzdala, vstala a prošla temnou síní ven. Muž, hlídající u vchodu, spěšně ustoupil stranou, aby mohla projít.

Nebe zářilo myriádami hvězd. Kin se otřásla, ale nedokázala neobdivovat ten padělaný vesmír, který se rozkládal nad temným hučícím fjordem.

Nebyla to země. Byl to plochý kotouč skoro pětadvacet tisíc kilometrů v průměru o váze zhruba 5.67 x 10 21tun. To znamenalo, že na něm musela být gravitace vytvářena uměle, nebo bylo jeho slaboučké podloží lemováno neutroniem. Otáčel se velmi pomalu, jako by se otáčela mince vhozená do medu, a s sebou si nesla své falešné slunce, měsíc a celou rodinu falešných planet. To všechno Kin dobře věděla, ale když tady teď seděla, její mozek se tomu vzpíral uvěřit.

Otřásla se, když jí přeběhla zima. Zmrazené hvězdy.

Svět na klíček. Svět bez astronomie. Možná, že tady nějaká astronomie existovala, ale pak to byl vůči místním astronomům ošklivý kanadský žertík. Svět, kde lidé lačnící po nových objevech padali do nekonečné hlubiny. Draci. Trollové. Směska nejpodivnějších mýtů.

Poblíž toho, čemu musela z nedostatku lepších výrazů říkat obzor ploché Země, objevila na nebi planetu. Ne, na planetu se to pohyboval příliš rychle.

Bod se najednou změnil v dlouhý ohnivý pás na obloze. Dopadl na zem někde na východě. Kin měla pocit, že ucítila slabý otřes.

Rozběhla se k řadě zakotvených lodí, kde stála obrovská postava lesklá jinovatkou.

„Jsi to ty, Stříbřeno?“

Pitomost. Ty jsi ale husa. Kolik mixů se tady v okolí pohybuje?

„Kin! Určitě jsi to taky viděla.“

„Co to bylo?“

„Podstatná část naší lodi. Byla to jenom otázka času, Marco ji měl rovnou zničit a ne ji tam nechat. Doufejme jenom, že ty trosky spadly do moře, nebo do nějaké neobydlené oblasti. Věřila jsem, že dopadnou na spodní stranu planety.“

„No, neznám lepší způsob, jak ohlásit jsme tady těm, kteří tu vládnou. Nejdřív jsme jim rozbili planetu a pak jsme na ně shodili svou vlastní loď,“ ušklíbla se Kin.

„Ještě než spadla loď, všimla jsem si něčeho jiného,“ upozornila ji Stříbřena. „Vidíš támhletu planetu? Co to podle tebe je?“

„No, kdybychom byli na Zemi, byla by na tom místě Venuše — ne, počkej, tahle nemá —“

„To je ono, nemá měsíc.“

Kin pocítila záchvěv vzrušení. Budovatelé plochy na něco zapomněli. Jak se to mohlo stát? Venuše a Adonis, její věrný souputník skoro tak velký, jako zemská Měsíčná, který ráno a večer dominoval pozemskému nebi. Dovedlo tvořitele plochy k tomu, aby ten charakteristický objekt vynechali? To byla záhada.