Terry Pratchett - Strata

Ten, kterého viděli ráno, plul velký kus od nich a jeho hřbet se zvedal nad vodu jako šupinatá vlna.

„Je dokonale mrtev,“ řekla chlácholivě Kin, když zahlédla Stříbřenin výraz.

„Pořád mi nejde z hlavy, co ho mohlo zabít,“ zavrtěla mixka hlavou. „Budu šťastná, až stanu oběma nohama na pevné zemi.“

A čím pevnější, tím líp, pomyslela si Kin. Jenže pak si uvědomila, že ona dává přednost vzduchu. V záchranných pásech bylo něco uklidňujícího, co jí dodávalo větší pocit jistoty než hmota ploché země, které nedůvěřovala. Byla si jistá, že pásy neselžou. Plocha se jí mohla kdykoliv rozpadnout pod nohama, ale ona zůstane bezpečně viset ve vzduchu.

„Pár kilometrů odsud je ostrov,“ hlásila Stříbřena. „Je to jen taková vypuklá hromada kamení. Na jeho vrcholku ale vidím zbytky ohnišť. Přistaneme tam?“

Kin upřela oči kupředu. Daleko v moři před nimi zahlédla našedlou skvrnku. Zdálo se, že moře je mnohem klidnější. Představa krátké zastávky měla svou logiku. Skafandry s pásy nebyly navrhovány pro dlouhodobé použití v prostředí s přitažlivostí. Už od startu vlekla nohy zcela bezúčelně za sebou a měla pocit, že jí ztěžkly jako olovo. Bylo by velice příjemné postavit se na ně a obnovit si krevní oběh.

„Marco?“ řekla.

Kung se vznášel kousek stranou a stále ještě se halil do pochmurného sebeobviňování.

Do ucha jí zazněl těžký vzdech. „Já nejsem schopen přijít s nějakým užitečným názorem,“ odpověděl, „ale zdá se mi, že nám tam nehrozí žádné nebezpečí.“

Ostrov byl malý, mírně oválný a očividně ho občas zaplavovala voda. Většinu povrchu pokrývaly téměř vyschlé mořské chaluhy. Kolem jeho nejvyššího bodu, který byl teď asi tři metry nad vodou, už muselo být zapáleno tolik ohňů, že byl celý černý.

Kin přistála první a okamžitě upadla, protože ji nohy v tu chvíli odmítly nést. Z hromady chaluh vylezl malý krab a přeběhl jí kolem obličeje.

Stříbřena přistála klidně a bez potíží a okamžitě začala na zem přitahovat samoservar. Zatímco Kin seděla na zemi a pokoušela si vmasírovat do nohou trochu krve a citu, mixka pobíhala kolem, nosila k servaní náruče chaluh a cpala mu je do jícnu. Při normálním užívání byl přístroj schopen odebrat všechny molekuly potřebné k výrobě ze vzduchu, ale Stříbřenin apetit byl obrovský.

Po chvíli mixka poklepala Kin po rameni a podala jí šálek kávy, zatímco sama si ponechala velkou mísu čehosi hnědočerveného. Pravděpodobně to byl syntetický mix. A co?

„Kde je Marco?“ zeptala se Kin a rozhlédla se kolem. Stříbřena polkla a ukázala vzhůru.

„Vypnul si vysílač,“ dodala. „Ten ale má problémy, to ti řeknu.“

„Ty si neděláš legraci, že?“ přikývla Kin. „On si myslí, že je člověk, ale ví, že je kung. A pokaždé, když se chová jako kung, stydí se.“

„Všichni kungové a všichni lidé jsou šílení,“ sdělila jí Stříbřena společenským tónem. „A on je ze všech nejšílenější. Kdyby se nad tím zamyslel, uvědomil by si, že to všechno, v čem se nedokáže orientoval, je logicky nemožné.“

„Jistě,“ přisvědčila Kin unavené. „Já vím, že není fyzicky člověk, jenže kungové věří tomu, že osobnost každé bytosti je určena místem —“ zmlkla. Stříbřena se na ni povzbudivě zašklebila a přikývla.

„No, jen pokračuj,“ pobídla ji. „Už jsi skoro tam. Kung je přesvědčen, že do právě narozeného dítěte vstoupí nejbližší duše, která je bez těla. Právě na základě této víry je Marco člověk. Jenže lidé na něco takového nevěří, že? Z toho tedy jednoznačně vyplývá, že Marco musí být kung tělem i duší.“

Kin najednou zaslechla ve sluchátku hlasité zalapání po dechu. Marco si možná vypnul vysílač, ale kungové jsou paranoidní. Přijímač si už nevypnul. Kin zvedla hlavu ke vzdálené tečce, vznášející se vysoko na nebi. Stříbřena jí pohybem rtů naznačila slova: Nevšímej si ho.

„Předpokládám, že tyhle ohně tady zapálili Leivovi lidé,“ řekla Kin první, co ji napadlo. „Musíme být na jedné z jejich pravidelných tras.“

„Vypadá to tak. Všimla sis té změny v chování moře?“

Kin přikývla.

Na ploché Zemi musely být celé biliony tun vody, které neustále stékaly přes okraj. Ta voda se musela nějakým způsobem vracet. Pokud výrobci plochy neovládali magii, pak tam dole muselo být molekulární síto spojené — Kin se nespokojeně ošila — nějakým zařízením k meziprostorovému přenosu, tedy vysílání, hmoty. Jednoduché. Na mořské dno umístíš přijímače a posíláš prosté vodu nazpět. Jenže teď se něco pokazilo.

Včera i dnes proletěli nad kruhovými oblastmi zuřícího moře. Zdálo se, že se buď vrací příliš mnoho vody, nebo zbylo méně přijímačů, které nesou celou zátěž přenosu.

„Pořád zapomínám, že je to celé jenom velký a komplikovaný stroj,“ řekla.

„Myslím, že jsi k těm, kteří to zbudovali, moc přísná,“odpověděla jí Stříbřena. „Kromě nebezpečí, že dojde k nějaké poruše, snad není nevýhodou žít ve vesmíru tímhle způsobem, co myslíš? I tady můžeš vyvinout vědu.“

„To ano, ale chybnou vědu. Věda má být nástrojem, s jehož pomocí pronikneš do vesmíru, ale věda na téhle ploché Zemi platí právě jen pro ni. Byla by uzavřená, nemohla by se pořádně vyvíjet. Představ si vzdělaného místního astronoma, který si pokouší představit náš vesmír! Tahle placka je dobrá leda tak pro různá náboženství.“

Stříbřena si objednala další mísu svého rosolu. Když se znovu obrátila, Kin si stahovala skafandr.

„Myslíš si, že je to moudré?“

„Myslím si, že určitě ne,“ odpověděla Kin a mírně se zapotácela, když se jí zem pohnula pod nohama. „Ale než bych se v té zatracené věci potila ještě celý další den, tak to risknu. Dala bych hrst dennů za teplou koupel.“

Nahá vykročila k vodě a pak se náhle zastavila, když došlo k dalšímu otřesu, tentokrát tak silnému, že se stěží udržela na nohou.

Na ostrově?

S oblohy se snesl Marco a v kungštině něco ječel. Najednou se Kin přes nohy přelila zpěněná vlna a když se otočila a chtěla se vrátit zpět, zasáhla ji další vlna do zad a porazila ji. Ostrou sprškou vodní tříště ještě zahlédla, jak Stříbřena se samoservarem v závěsu vystřelila k obloze.

Převalila se přes ni ledová voda. Zoufale zašmátrala v nazelenalém vodním šeru a podařilo se jí zachytit materiál skafandru. Cítila, jak se pomalu potápí, protože mrtvá váha záchranného pásu stahovala oblek do hlubin.

Voda vedle ní vybuchla v záplavě bublin. Těsně kolem ní se mihl Marco, následovalo několik zoufalých okamžiků, pak se skafandr na okamžik zastavil a když se pohnul znovu, začal stoupat vzhůru.

Tam už čekala Stříbřena. Když se skafandr, který Kin zoufale svírala oběma rukama, vynořil z vody, snesla se mixka až k ní. Ze zpěněného kruhu na hladině se vynořil Marco.

„Nic nedělej!“ vykřikl. „Musíš výš! Jsme moc blízko k hladině!“

Nebezpečná pantomima začala znovu o nějakých dvě stě metrů výš. Stříbřena držela Kin pod rameny a Marco připravoval skafandr. Postupně se jim podařilo natáhnout jí na nohy spodní polovinu, pak zasunout zkřehlé ruce do rukávů a přiklopit přilbu. Vzápětí s tichým cvaknutím nastartoval okruh vnitřního vyhřívání a ve chvíli, kdy byla Kin schopná promluvit, měla už uvnitř jako v sauně.