Terry Pratchett - Strata

„Nebo do moře,“ ušklíbla se Kin.

„Nebo do moře. Vím, co ti dělá starosti. Ty máš pořád strach, že to postavila ta tvoje Společnost. Ale proč by to dělali?“

„Protože to dokážeme.“

„Nerozumím.“

„Samozřejmě, že ne. Ale my dokážeme vyrobit draky, dovedeme stvořit lidi ve zkumavkách stejně snadno, jak jsme dokázali vypěstovat vyhynulé velryby. Teoreticky je to všechno možné, ale nic z toho neděláme, protože máme Zákon. Ale možné to je. Dokázali bychom postavit tuhle plochou Zemi, ale nikdo by se to neodvážil udělat někde v našem blízkém vesmíru. Tady, tak daleko od obydlených míst, to je něco jiného.“

Marco na ni vrhnul smutný pohled. „Stříbřena mě přesvědčila,“ řekl. „Jestliže se řídím logikou rozumu, jsem kung. Jsem rád, že nejsem člověk.“

Kin dojedla polévku a natáhla se na záda. Bylo jí teplo a měla plný žaludek. Marco se stočil do klubíčka se čtyřmi meči vedle sebe a Stříbřenina temná silueta se črtala na vrcholku pahorku. To je vždycky pohled, který jednomu dodá klidu a jistoty, pomyslela si Kin. Pokud pracuje samoservar.

Nezdálo se jí nic.

Stříbřena ji vzbudila před půlnocí. Kin zívla a pomalu vstala.

„Něco se dělo?“ zeptala se.

Stříbřena se na okamžik zamyslela. „Asi před hodinou zahoukala sova a proletělo tudy několik netopýrů. Jinak je všude klid.“Stříbřena si lehla a během několika minut se ozvalo pravidelné chrápání, které Kin naznačilo, že osaměla.

Měsíc byl vysoko, ale pořád ještě byl příliš červený. Hvězdy se zatím zabarvily do sytého odstínu žlutí, který mívají před půlnocí. Když vykročila od zkomírajícího ohně, tráva pokrytá krůpějemi rosy jí šustila pod nohama.

Ještě teď byla obloha v místě, kde zašlo slunce, zřetelně jasnější, a tvořila nazelenalý pás v místě, kde hraničila pevná zem s oblohou. Kolem Kininy tváře poletovaly můry a ve vzduchu se vznášela vůně rozšlapaného tymiánu.

Později ji napadlo, jestli si v chůzi na chvilku nezdřímla. Ale měsíc stál pořád stejně vysoko a — říkejme tomu tedy momentálně západ — na západě se stále ještě chvěla zelená záře. A přece se z vrcholku pahorku řinula hudba, jako kdyby odtamtud zněla odnepaměti.

Tóny zapěnily, zavlnily se a vzepjaly v několika taktech toužebné melodie. Kam ona touha směřovala, to Kin přesně nevěděla, snad to byla touha po věcech, které neexistují, ale existovat by měly. Byla to hudba ve své nejčistší, destilované podobě.

Oheň jí připadal jako zlé oko pomrkávající mezi dvěma spícími postavami. Kin začala vystupovat na holý pahorek a v orosené trávě za ní zůstával tmavší pruh.

Měla pocit, že ta hudba je živá věc, která se vine kolem pahorku a mizí v náhle ztichlém pralese. Pomyslela si, že kdyby opravdu chtěla, mohla by se klidně otočit a vrátit k ohni, ale pokračovala v cestě.

Elfa uviděla sedět na mechem obrostlém kameni na vrcholku a jeho obrys se jasně črtal proti nazelenalé záři na západním obzoru. Seděl se zkříženýma nohama, ruce s Panovou flétnou přitisknuté k ústům, a byl zcela ponořen do své hudby. Z hlubin vědomí ženy, která znehybněla v dokonalém omámení, se snažila prorazit jiná, pravá Kin Aradová, uvězněná v jednom zákoutí omámeného mozku. Snažila se zaútočit na logiku a realitu zmatené mysli: Vždyť je to hmyz! Neposlouchej! Vypadá jako kříženec mezi člověkem a chroustem! Podívej, jaká má tykadla! A tamto? To jistě nejsou uši!

Hudba náhle umlkla.

„Ne —“ řekla Kin.

Trojúhelníková hlava se pootočila. Na okamžik Kin zírala do dvou úzkých lesknoucích se očí, které byly zelenější než záře na obzoru za nimi. Pak se ozvalo zasyčení a šustot nohou v trávě. O chvilku později slyšela, jak se v pralese rozhrnují větve keřů. Pak se noc znovu zavřela jako černý sametový závěs.

Za úsvitu se vznesli nad prales a znovu zamířili ke středu. V husté mlze za sebou zanechávali dlouhé potrhané stopy podobné tunelům.

Na obzoru se k nebi jako varovný prst zvedal temný sloup dýmu. Byl tak hustý, že vrhal stín.

„Nevím, jaký účinek to mělo na domorodce, ale mě to děsí,“ řekla Kin. „Měli jsme tu loď vyhodit do povětří tam nahoře, Marco.“

„Narazila do nás jejich planeta,“ odpověděl jí opatrně. „Je to jejich vina.“

Prales pomalu ustoupil polím s pestrým porostem nejrůznějších plodin. Hluboko dole kráčel muž za pluhem taženým párem volků, podobných z té výše mravencům, a když ho minuly tři letící stíny, padl zděšeně na kolena. Od hranic pole vedla prašná polní cesta k chomáči chatrčí krytých drnem. Za vesnicí cesta přecházela řeku a mizela mezi stromy.

„Nevypadal jako geniální planetární konstruktér,“ prohlásila Kin.

„To tedy ne,“ ušklíbl se Marco. „Já bych spíš řekl, že se potřísnil strachy. Jenže někdo tuhle věc postavit musel.“

Nasnídali se na skalním útesu nad mořem. Marco pozorně sledoval hladinu. Po chvíli se zeptal: „Kin, kdybys byla velitelem takového zařízení, jak bys docílila přílivu a odlivu?“

„Snadno. Stačí pod plochu umístit velký vodní zásobník a občas napumpovat do moře nějakou tu vodu navíc. Proč?“

„Ten příliv je strašně vysoký. Tam dole stojí stromy napůl ve vodě. Co se děje? Někdo se tě pokouší zabít?“

„Ano, a čím dřív se dostanu do teplé vody, tím líp! A mýdlo! Chci mýdlo! Už od Grónska s sebou vezu černé cestující.“

Marco se na ni nechápavě díval.

„Blechy a vši, Marco. Obtížní cizopasníci. V téhle chvíli bych si vůbec nelámala hlavu se seznamem chráněných druhů ohrožených vyhynutím a pozabíjela každou z těch bestií, která by se mi dostala do rukou. Ve skafandru se moc nepoškrábeš.“

Stříbřena si odkašlala. „Já bych taky uvítala možnost provést nějaké hygienické úpravy,“ souhlasila.

Marco nakonec rozhodl, že později odpoledne si udělají delší zastávku, i když teprve po tom, co mu Kin oznámila, že jestliže nezastaví, snese se na zem u první budovy, která bude alespoň vzdáleně připomínat hospodu.

Když v nezměněné formaci přelétali úzkou mořskou úžinu, dodala Stříbřena: „Míříme do Německa. To není dobré místo.“

„Proč ne?“ zeptal se Marco.

„Je to bojiště. Dánové, táhnoucí na východ, bojují s Maďary, protože ti zase táhnou na západ, a obě národnosti bojují s Turky, kteří táhnou na všechny strany, a místní lidé bojují s každým. Tedy tak to aspoň uvádějí historické prameny.“

„Měl někdo z nich k dispozici letectvo?“

„Technika v té době byla velmi prim —“

„To byl jenom žert.“

Kin se znovu pokusila poškrabat a nevrle pozorovala moře. Měla pocit, že zahlédla převrácenou loď, která se zmítala na vlnách. Minuli ji dříve, než si ji stačila lépe prohlédnout. Ale zato byla první, kdo spatřil růžici.

Shora se zdálo, že z moře vyrůstá květ se zelenými, bíle lemovanými okvětními plátky. Když se snesli mnohem níž, zjistili, že je to mohutný proud vody, který se každých několik vteřin dere s ohlušujícím bubláním na hladinu a ve formě koncentrických vln mizí v okolním oceánu.

„Příbojová pumpa,“ poznamenal Marco a pokračoval v letu.

Přeletěli širokou pláž, šachovnici polí a další pás pralesa. Nakonec dokonce zahlédli město — malé, venkovské, ale přece jen město.

„Támhleto poznávám,“ ukázal Marco na nízkou kamennou budovu mezi šikmými střechami domů, „to je pevnost, ale co má být tamta velká dřevěná konstrukce?“