Terry Pratchett - Strata

„Nemohl by to být velký vyhřívaný bazén?“ zabručela bez nálady Kin. „No, na mě se tak nedívej. Řémani měli lázně s horkými koupelemi.“

„Římani,“ opravila ji Stříbřena. Marco něco zabručel a sklouzl stranou. Bylo jasné, co od nich čeká: že ho budou následovat.

„Proč ten spěch?“ zeptala se Kin.

Ukázal na sloup kouře. Kin musela připustit, že i na tu vzdálenost vypadal velmi impozantní.

„Proto,“ odpověděl jí. „Podle Stříbřeny jsou obyvatelé plochy zralí na davovou hysterii. Co si myslíš, že budou dělat, když se jim na nebi objevilo něco takového?“

Přistáli ve smíšeném lese, dost daleko od obydlených míst, kde se mezi nízkými písečnými břehy klikatil potok.

Kin si v okamžiku, kdy došlápla na zem, strhla skafandr, a zatímco Stříbřena začala kopat v písku, naprogramovala samoservar na jeden z nejjednodušších procesů. Vzápětí z něj začal tryskat proud teplé vody a rychle plnil připravenou jámu. Se slastným výrazem se do ní potopila.

Marco se chvilku nejistě procházel sem a tam po břehu a pak zmizel na svahu porostlém stromy. Vzápětí byl zpět a rozčilené syčel.

„Musíme zmizet! Musíme okamžitě pryč! Tam nahoře jsou stopy!“

Stříbřena se podívala na Kin, pokrčila rameny a vydala se po svahu vzhůru. Vrátila se zamyšlená.

„Je tam skutečně téměř vyčichlý lidský pach,“ potvrdila Marcova slova. „Ale je to stará lesní cesta, teď už napůl zarostlá vegetací.“

Podívaly se na Marca.

„Tu cestu používají lidé,“ trval na svém. „Mohli by být ozbrojení.“

„Řekla bych, že nejspíš mají jen sekery,“ zavrtěla hlavou Kin. „V každém případě nás ochrání jejich pověrčivost. Na Kungu jsou přílivové pralesy, že?“

„Pokud jsem dobře informován, tak ano,“ přisvědčil Marco.

„Tak a teď mi řekni, co by udělal takový obyčejný, prostý kungský dřevorubec, který by ve svém lese narazil na neznámé a strašlivé obludy?“

„Vrhl by se na ně a okamžitě by je zahubil!“

Kin se kousla do rtu. „Hm, ano, to by asi opravdu udělal. No, lidé jsou jiní. Nedělej si s tím starosti.“

Později na samoservaru naprogramovala mýdlo a vyprala si prádlo. Stříbřena se s hlasitým šploucháním pustila po proudu, našla si hlubokou, krásně chladnou tůň a spokojeně se do ní uložila. Marco se spokojil s tím, že si do vody ponořil široká plochá chodidla.

Ve vodě se najednou něco pohnulo. Marco zuřivě zasyčel a vyskočil do bojového postoje. Kin ho pozorovala rozšířenýma očima, ale pak se nahnula k vodě a rychlým pohybem chytla malou žlutou žabku.

Beze slova mu ji ukázala. Marco se na zvířátko nasupeně zadíval. Kin nakonec došel dech a rozesmála se. Kung přesunul pohled z rozesmáté Kin na lhostejnou žabku, výhružně zasyčel a uraženě odešel po břehu proti proudu potoka.

To ode mě nebylo fér, pomyslela si Kin. Kungové přece nemají smysl pro humor, dokonce ani kungové vychovaní na Zemi ne. Pustila žabku a ponořila se do proudu.

Voda byla čistá a tekla tak pomalu, že umožnila zapustit kořeny porostu žlutých leknínů. Když se Kin potopila, prchaly před ní pod vodou skupinky znakoplavek.

Vznášela se v zlatohnědé vodě mezi stonky leknínů a jen tu a tam mírně pohnula dlaněmi nebo nohama, aby se udržela pod hladinou. Na rostlinách viděla šneky okružáky a malé stříbrné rybičky, které poletovaly v zelených stínech pod širokými listy jako vlaštovky…

Pustila se k hladině v záplavě bublin, vynořila se přímo mezi květy a prudce zavrtěla hlavou, aby z vlasů vytřásla vodu. Lučištníci byli velmi ukáznění. Kin zírala přímo na řadu šípových hrotů, které se skoro nehýbaly, a rychle zavrhla svůj první nápad, že se znovu potopí. Lom světla sem, lom světla tam, některý z nich by ji určitě zasáhl i pod vodou.

Na břehu stálo osm lučištníků v hrubém oděvu, vystrojených v pestrém výběru špatně padnoucích kusů jak plátové, tak kroužkové zbroje. Na hlavách měli přiléhavé přilbice a jejich modré oči se nehybně upíraly přímo na Kin.

V mikrosluchátku se jí ozval hlas.

„… ne aby tě napadlo udělat nějakou hloupost,“ říkal hlas. „Nebezpečí, že by tě zasáhli, je příliš velké. Tohle musíme vyřešit opatrně.“

Kin se pomalu ohlédla. Kolem potoka nebylo vidět nic zvláštního, jen velké chomáče rákosu a několik keřů, které skláněly větve až k hladině.

„Líbí se mi to ‚my‘,“ řekla nahlas.

„Hlavně se moc okatě nedívej na ten velký keř s purpurovými květy,“ řekl Marco.

Než mohla odpovědět, prošel mezi lučištníky muž a usmál se na ni.

Byl střední výšky a mocný jako zeď. Dokonce i jeho pleť měla barvu dobře vypálené cihly. V obličeji rámovaném záplavou světlých vlasů a mohutným knírem mu blýskaly oči, jejichž lesk Kin znovu připomněl, že inteligence není ani zdaleka podmíněna průmyslovou revolucí.

Na sobě měl legginy, přepásanou kazajku, která mu sahala skoro ke kolenům, a rudý plášť. Jeho oděv vypadal, jako kdyby v něm nejen chodil, ale i spal, nebo snad ještě o něco hůře. Jednou mozolnatou rukou si poklepával na jílec meče napůl ukrytého pod pláštěm.

Kin mu úsměv oplatila. Nakonec ukončil souboj na úsměvy tím, že poklekl na břeh potoka a natáhl k ní ruku. Na prstech se špinavými nehty se zablesklo několik prstenů, které v Kin budily neodbytný dojem, že ještě před nedávnem patřily někomu jinému.

Přijala jeho ruku tak důstojně, jak to jen dokázala, a vylezla na břeh. Kolem stojící muži tiše vydechli. Obdařila je dalším úsměvem, před nímž většina z nich poněkud nejistě ustoupila, a vypletla si z vlasů květ leknínu, který se jí tam zachytil.

Cihlová tvář přerušil ten kouzelný okamžik oceňujícím pohledem a krátkou poznámkou, která vyvolala všeobecné veselí.

„Zapni vnější příjem,“ řekl hlas v jejím uchu. „Když budou mluvit latinsky, Stříbřena ti to přeloží.“

„Tak na tohle zatím překlad nepotřebuju,“ ušklíbla se Kin. Vrhla na své publikum další úsměv, který by zahanbil i reklamy na zubní pastu, a vykročila kupředu. Cihlová tvář kývl a muž, který jí stál v cestě, spěšně uskočil.

Kolem samoservaru stála skupinka tří mužů. Dva z nich na sobě měli těžká šedá roucha a třetí, ještě docela mladý, byl oblečený do velmi nepraktických šatů jasných barev. Když se přiblížila, všichni tři s provinilým výrazem ustoupili.

Pak mladík něco řekl, sáhl si do záňadří, vytáhl jakýsi amulet a nejistým krokem jí vykročil vstříc. Svíral tu věc jako zbraň. Kin si všimla, že má skelný pohled. Na čele se mu perlil pot.

Zastavil se před ní a oči upíral přímo kupředu. Cítila, že od ní všichni přítomní něco očekávají.

Opatrně natáhla ruku a uchopila amulet.

Oba muži v šedém zalapali po dechu. Cihlová tvář, stojící za ní, se náhle rozesmál tak, až se prohnul v pase. Mladý muž upřeně zíral před sebe a jeho rty se nehlasně pohybovaly v modlitbě. Kin si uctivě prohlédla předmět, který držela v ruce. Byl to dřevěný kříž, na němž byla připevněna figurka, která jí připomínala postavu akrobata. Nakonec ji mladíkovi s co nejdůstojnějším gestem vrátila.

Mladík jí amulet z ruky téměř vytrhl, rozhlédl se divokým pohledem po mýtině a se sklopenou hlavou se rychlým krokem vydal po svahu směrem k cestě.

Když za ním vykročili i oba muži v šedém, zjistila Kin, co se předtím pokoušeli udělat. Strčili do výdejního otvoru samoservaru čepel meče.